Čekání na Geldofa?

„Ebolo, sbal se a táhni!“ domlouvá rapper Barmmy Boy v hitu Pack en Go zákeřnému viru, který už několik měsíců bere a rozvrací životy obyvatel Guineje, Libérie a Sierry Leone. „Matko Afriko, povstaň a stůjme při sobě jako doposud ve všech minulých bitvách. Ebolo, budeš přemožena!“ vyzývají nejslavnější africké hvězdy populární hudby ve společné písni Africa Stop Ebola. Afričtí muzikanti rozličných stylů stojí v předních liniích boje proti ebole od samého počátku epidemie. V Evropě o nich však slyšel málokdo. Naše rádia v předvánočním čase ovládne úplně jiná skladba: v pořadí už čtvrtá verze nejslavnějšího charitativního hitu všech dob – Do They Know It’s Christmas?.

Negativní stereotypy o Africe

Je tomu právě třicet let, co Bob Geldof a Midge Ure svolali ikony tehdejší pop music, aby společně nazpívaly vánoční hymnu na pomoc hladomorem sužované Etiopii. A jak lépe oslavit výročí než dalším dobrým skutkem, tentokrát pro západoafrické země postižené ebolou. Poněkud unavený hit vydělal během pěti minut od prvního uvedení přes milion liber. A západoafrické země v současnosti peníze k boji s ebolou nepochybně potřebují. Tak v čem je problém?

Do They Know It’s Christmas? je jako dinosaurus ve světě, který se změnil – jiná je Afrika, jiné jsou i principy a filosofie humanitární pomoci. Geldof sice přizpůsobil text novému účelu, paternalistický tón ale zůstal. A tak posloucháme, že za našimi okny je „svět hrůzy a strachu, kde polibek lásky může zabíjet a kde se smrt skrývá v každé slze. A vánoční zvonky, které tam znějí, jsou zlověstné zvony zkázy“. Nevkusné a blahosklonně povýšené verše znovu šíří mylné a zavádějící informace a upevňují převládající negativní stereotyp o Africe jako místě zoufalství a bezradnosti, jehož obyvatelé jsou homogenní masou nemocných a infekčních lidí. Logo s nápisem Band Aid E30LA protaženým přes celý kontinent jen posiluje falešný dojem, že ebola řádí v celé Africe. Obraz smrti v každé slze a polibku obyvatele západní Afriky lze sice vnímat jako uměleckou nadsázku, jejím důsledkem je však nejen stigmatizace všech západoafrických zemí i milionů jejich obyvatel, ale i šíření už tak nepřiměřeného strachu v západních zemích a předsudků vůči Afričanům v diaspoře. Zřejmě nejproblematičtějším poselstvím kampaně vedené v tomto duchu je propast, kterou vytváří mezi vyobrazením „nás“ (těch, kteří aktivně jednají) a „jich“ (těch, kteří umírají a čekají na pomoc). Přehlíží se tak úsilí stovek jednotlivců i organizací ze zasažených zemí, kteří s virem už několik měsíců bojují.

Kritika ušlechtilých skutků zpravidla čelí obvinění z cynismu a nedostatku empatie. „To máme raději sedět a nedělat nic?“ reagoval producent Harvey Goldsmith na výhrady k povaze Band Aid 30. Jenže mezi nicneděláním a Do They Know It’s Christmas? je oceán možností, jak přispět k boji s ebolou a podpořit místní úsilí, které je klíčem k jeho vyřešení. Přinejmenším mohl Sir Geldof napsat konečně zcela nový text, poučen mnohokrát opakovanými výhradami k předchozím verzím. Inspirovat se mohl u předních afrických muzikantů, kteří o tři týdny dříve také propojili hudbu s charitou. ­Amadou&Mariam, Salif Keita, Mory Kanté či Oumou Sangaré zpívají o nebezpečí „neviditelného nepřítele“, kterého je ale možné porazit. Vyzývají obyvatele, aby důvěřovali lékařům a nestranili se těch, kteří ebolu přežili. V jejich skladbě ­Africa Stop Ebola nebijí zvony zkázy, ale spíše zní pevným hlasem naděje zahalená závojem upřímného smutku.

Hlas ulice

Africa Stop Ebola vznikla z iniciativy guinejského hudebníka Tikena Jah Fakolyho. Aktivní zapojení západoafrických muzikantů do šíření veřejného povědomí o rizicích a prevenci eboly není náhodné. Populární hudba tu hraje nezastupitelnou roli jako prostředek sdělování zpráv i jako nástroj společenské a politické kritiky. S nadsázkou by se dala označit za osobitý druh novinářské práce, který prostřednictvím rozmanitých hudebních stylů poskytuje platformu pro „hlas ulice“. Rytmické melodie „ebolových“ hitů jsou slyšet všude: zní z rádií i mobilních telefonů, v dopravních prostředcích i na ulici, ve velkých městech i v odlehlých vesnicích, kde je právě rozhlas často jediným spolehlivých zdrojem informací. Ty nejpopulárnější si lidé i notují: „Některé jsou trochu moc poučné, ale jiné jsou opravdu dobré, lidi je chtějí hrát na přání,“ napsal mi kamarád Nathaniel z Freetownu.

Od počátku se většina textů snaží rozptýlit rozšířené mýty a pochybnosti a vzkazuje: „Ebola je skutečná!“ „Kolik životů musíme ztratit, než si to uvědomíme a začneme věřit…“ ptají se v refrénu skladby State of Emergency liberijští hiphopeři Tan Tan B. a Quincy B. Svižná Ebola in Town, kterou nahrála trojice muzikantů D12, Shadow a Kuzzy of 2 Kings a která připodobňuje ebolu k neodbytné „bývalce“, před níž se člověk neschová ani v sousední Guineji, varuje před vzájemnými dotyky tak vehementně, že inspirovala v Libérii i speciální bezdotykový tanec. Sierraleonští Jimmy B., Wahid, Camouflage a Cee Jay v Ebola 4 Go přidávají k radám i dávku procítěného patriotismu a vyzývají národ k jednotě. Reagují na narůstající nespokojenost obyvatel se špatnými výsledky vládního úsilí v boji proti epidemii. Především muzikanti v diaspoře, kteří nejsou zatíženi bezprostředními dopady krize, začínají ve svých textech reflektovat selhání místních vlád i mezinárodního společenství a pocity křivdy z nerovného zacházení s Afričany v přístupu k léčbě. Taková je například White Ebola tria Mr. Monrovia, AG da Profit a Daddy Cool nebo Goodmorning Salone sierraleonského rappera Kao Denera, která v současnosti patří ve Freetownu k nejpopulárnějším.

Muzikanti sami jistě ebolu nezastaví. V zemích jí zasažených ale zásadně přispěli k tomu, aby lidé začali brát nebezpečí nákazy a důležitost prevence vážně. Jinde v zahraničí zase pomáhají šířit povědomí o závažnosti situace a potřebnosti pomoci – bez zbytečného patosu a hlavně bez předsudků a stereotypů. Chcete­li tedy v předvánočním čase poslouchat dobrou hudbu a konat přitom ušlechtilé skutky, stáhněte si Africa Stop Ebola. A na Geldofa zapomeňte.

Autorka je afrikanistka.