Východoafrický stát Burundi se v posledním půlroce ocitl v politické krizi, která se v krajním případě může změnit v další občanskou válku. Tato malá země se navíc stala územím, na němž soupeří o mocenský vliv Západ a Rusko s Čínou.
Když letos v dubnu burundský prezident Pierre Nkurunziza oficiálně potvrdil záměr obhajovat svůj mandát ve třetím volebním období, vyšly do ulic tisíce obyvatel hlavního města Bujumbury vyjádřit svůj nesouhlas nenásilnou demonstrací. Poté země zaznamenala nevydařený státní převrat, volby bojkotované většinou opozice, sérii úspěšných i neúspěšných atentátů na vysoce postavené představitele státu, opozice a občanské společnosti, ozbrojené střety a svévolné zatýkání. Přitom ještě před nedávnem bylo Burundi považováno za příklad úspěšné poválečné rekonstrukce a demokratizace. Co se tedy v této malé východoafrické zemi vlastně děje?
Země jedné strany
Bezprostředním spouštěčem krize byla již zmíněná sporná kandidatura prezidenta Nkurunzizy. Podle odpůrců představuje třetí mandát porušení ústavy i mírové dohody z Arushi, která v roce 2000 zahájila proces ukončení vleklé občanské války a pro mnohé je stále základním stavebním kamenem míru a stability v zemi. Prezident a jeho stoupenci naopak využívají vágní formulace v ústavě, podle níž má být hlava státu volena v přímých volbách s možností jednoho znovuzvolení. Nkurunzizu však do prvního funkčního období dosadil v roce 2005 parlament – a tak se to podle zastánců jeho opětovné volby „nepočítá“.
I když rychlá eskalace násilí mnohé překvapila, kořeny současné krize sahají hlouběji a odrážejí nespokojenost s politickým a ekonomickým vývojem země v posledních letech. Nkurunziza vždy projevoval sklony k autoritářství a netoleranci k rozdílným názorům. Tento trend zesílil především po volbách v roce 2010, v nichž se díky bojkotu ze strany opozice podařilo vládnímu Národnímu koncilu pro obranu demokracie (CNDDFDD) plně ovládnout národní parlament, a to natolik, že se Burundi stalo prakticky zemí jedné strany. Důsledkem represe, ale i osobních neshod mezi vůdci opozičních stran a občanských hnutí je dnes opozice roztříštěná a neschopná najít společnou řeč a cíl. Nejsilnější odpor se vzedmul v hlavních baštách opozice v Bujumbuře, kdežto většina venkovských oblastí, kde žije více než 80 procent obyvatel, se buď z loajality, nebo ze strachu nepřipojila.
Letošní volby situaci dále zkomplikovaly. Nejviditelnější opoziční politik Agathon Rwasa, jehož strana se jako jedna z mála voleb zúčastnila, výsledky uznal a přijal post místopředsedy parlamentu, zatímco mnozí další uprchli do zahraničí – společně s pronásledovanými nezávislými novináři a aktivisty z organizací občanské společnosti. Je proto velkým otazníkem, kam se země bude ubírat v následujících měsících a letech. Přitom ve hře není jenom budoucnost zdejších obyvatel. Události v Burundi mohou mít významný dopad v africkém i globálním měřítku.
Po dvou genocidách
Největším strašákem je možnost opětovného rozdmýchání mezietnického konfliktu, jenž provázel zemi od získání nezávislosti v roce 1962. V sousední Rwandě se po revoluci v roce 1959 dostali k moci většinoví Hutuové a násilí, které převrat provázelo, vyhnalo do Burundi desetitisíce Tutsiů. Pro tamní vládnoucí tutsijskou elitu byly tyto události signálem, že kontrola státu je nezbytnou podmínkou k přežití etnické skupiny, a sloužily jako ospravedlnění brutality vůči burundským Hutuům. Organizované pronásledování vyvrcholilo v roce 1972 genocidou, jíž během dvou měsíců padlo za oběť až 150 tisíc Hutuů (mezi nimi i otec Pierra Nkurunzizy). O dvacet let později, v roce 1993, rozpoutala vražda demokraticky zvoleného hutuského prezidenta Melchiora Ndadayeho další vlnu mezietnických masakrů a více než desetiletou občanskou válku. Součástí mírových dohod byl proto i komplikovaný systém etnických kvót a sdílení moci, jenž respektuje převahu hutuské většiny a zároveň hájí zájmy Tutsiů.
Úspěšná transformace etnických vztahů je nejzásadnějším úspěchem poválečné obnovy. Snad právě proto se do současné krize etnicita příliš nepromítla: v protivládním táboře jsou Hutuové i Tutsiové a nová Nkurunzizova vláda a parlament respektují ústavou dané poměrné zastoupení obou skupin. Pokračující nestabilita by ale mohla otevřít staré rány, zejména pokud by se do dění zapojily sousední státy. Vztahy mezi Burundi a Rwandou jsou napjaté a země se vzájemně obviňují z podpory podvratných aktivit. Nepokojů v Burundi by také mohli zneužít převážně hutuští rebelové FDLR z východu Demokratického Konga, kteří již roky terorizují zdejší obyvatelstvo a v jejichž řadách bojuje mnoho bývalých členů milicí Interahamwe, pachatelů rwandské genocidy v roce 1994.
Mezi Západem a Východem
Vedle domácí a regionální dynamiky má krize i globální dimenzi. Burundi se stalo jedním z center soupeření o mocenský vliv a zdroje mezi Západem na straně jedné a Čínou a Ruskem na straně druhé. Slavnostní inaugurace Pierra Nkurunzizy se zúčastnili jen velvyslanci Ruska a Číny. Naopak západním diplomatům se „zapomnělo“ dát včas vědět o termínu konání, což bylo symbolickým trestem za nedávné pozastavení zahraniční pomoci. Nkurunzizova sázka na čínskou a ruskou podporu je významným signálem pro západní politiku vůči africkým zemím. Ta se příliš dlouho spoléhala na omezení pomoci jako prakticky jediný donucovací prostředek a způsob vyjádření nesouhlasu s událostmi vnímanými jako protidemokratické.
Dnes se jako nejpravděpodobnější scénář dalšího vývoje v Burundi jeví pokračování násilí, perzekuce skutečných i domnělých odpůrců vlády, ale i omezený politický dialog. Tedy ani mír a stabilita, ani konflikt a masové vraždění.
Autorka je afrikanistka.