Hukot světa, na kterém záleží

Na počátku tohoto století napsal ukrajinský spisovatel Serhij Žadan sbírku, která se záhy stala klíčovým dílem soudobé ukrajinské poezie: Dějiny kultury začátku století (Istorija kultury počatku stolittja, 2003). Poté, co jsme se mohli seznámit s jinou slavnou Žadanovou knihou Big Mac (2003, česky 2011), tentokrát však prozaickou, máme nyní k dispozici český překlad básnických textů, které vzbudily pozornost nejen ve své zemi, ale i za jejími hranicemi.

Žádné kontemplace, žádné snění

Čeká­li někdo zběsilé tempo Žadanových po­vídek, může si v klidu vydechnout. Ne že by tu snad netekl alkohol a že by se tu nemluvilo o době stržených zdí mezi evropskými státy – i těchto rekvizit, stavěných svobodnými punkovými duchy přelomu dvou normalizací, se dočkáme, ovšem v případě básnické sbírky vstupujeme na půdu čisté introspekce.

Nedočká se však ani ten, kdo by se na základě výše řečeného domníval, že bude mořen proti působení času lyrikou všedního dne a drobných, zaručeně vzrušujících objevů, že mu bude dovoleno zapomenout na mantinely doby, kterou musí vně poezie snášet. Už v titulním textu doba plave pomalým tempem: „Čas skutečně míjí, ale míjí tak blízko, že se můžeš/ podívat a rozeznat jeho ztěžklá vlákna (…) takhle se rodila epocha,/ takhle se otáčela, ztěžka, jako bombardér…“ A dále: „Až si budeš vybírat obor svého vzdělání, měla bys mimo jiné/ vědět, že kultura začátku století se ve skutečnosti/ už stihla odrazit v žilách na tvé zemdlelé ruce…“ Tedy žádné kontemplace nad tím, jak se nám svět jeví, jaké jsou věci, když je necháme napospas jim samým, žádné kantovské snění. Naopak subjekty i adresáti básní jsou hluboce spjati se svým věkem, orientováni směrem, kterým nás vleče, cele zapuštění ve světě smrti a krátkého vytržení. „Svírej pevně v rukou barevnou veteš a lepicí pásku,/ kterou jsou staženy podřezané žíly naší hrdinské doby./ Jednou stejně vypneš tohle rádio/ a začneš si na ni zvykat, začneš si zvykat na její dech,/ ona si mezitím oblékne tvoje tričko/ a podá ti uprostřed noci sklenici s vodou.“

Nevídaný nebeský kaviár

Žadan knihu rozdělil na tři oddíly a snad by tak mohl někoho dovést k předpokladu, že je na stopě nějakého vyššího dění, že své texty staví s pílí esoterika a buduje schůdky vedoucí k vyššímu smyslu. Ostatně i název prvního oddílu Žít znamená zemřít by mohl leccos napovědět, nebýt ovšem motta vyňatého z útrob Charlese Bukowského: „Nevěděl jsem, kde bydlí všichni její přátelé, její matka a její milenci. Vrátil jsem se do svého dvora a napsal několik milostných básní.“ Návodnější už snad autor ani být nemohl. V době, kdy se svět sám od sebe rozpadá do fragmentů, kdy si neustále musíme ustavovat rámce smysluplného, kdy se v těsné blízkosti vyjevují desítky možných existencí a vše se spojuje snad jen v monumentu odcházení ze scény, lze reagovat pouze mimoběžným zápisem. Zůstáváme nicméně u patosu umělecké tvorby, která nás přese všechno zapojuje do světa.

Z tohoto hlediska lze také ocenit Žadanovu poetiku a jeho schopnost široké syntézy. Nad Žadanovými texty lze pocítit cosi, co bychom mohli pojmenovat jako okamžité spojení se světem: „V levných berlínských hotelích, provozovaných Rusy,/ kde na recepci nejsou bonbony (…) kde stojí vany zažloutlé časem, ve kterých hledají úkryt ryby a štíři…“ Totéž platí o časové situovanosti: „Teď vzpomínám na tamtu dobu a myslím na to, jakou kaší byly napěchovaný naše mozky! Všechny tyhle intelektuálský žvásty ze sedmdesátejch let,/ nějaký ty historky o beatu a levicovejch profesorech, o svobodě svědomí a/ o nu jazzu, co ho maj rehabilitovat bílý, a jiný průsery.“ Život se tu ukazuje jinak než v sevření předem daných mantinelů poznání, přetéká přes hranice individua, čeří se náhodnými okolnostmi a míří k tichému závěru: „Dohraj tedy do konce veselou melodii/ o tom, jak jsme se jednou/ potkali pod hvězdnou oblohou/ a od té doby se znepokojením pozorujeme,/ jak na našem nebi zůstává/ čím dál tím míň/ hvězd.“ Tato nutná posloupnost se na mnoha místech sbírky prolamuje do textů a dodává fragmentům příběhů a lyrickým střepům na existenciální naléhavosti, odkrývá „nevídaný nebeský kaviár, schopný zlomit tuhle dočista ztracenou civilizaci“.

Beatnici to mají za sebou

Úlevný není ani závěr sbírky. Skladba Křížová výprava dětí je mnohovrstevnatým obrazem smrti, ze kterého se vynořují „přízraky zemřelých v pět ráno na schodišti u domovních dveří“. U nás by takový text patně nemohl vzniknout, aniž by působil nepatřičně, aniž by se v souvislosti s ním někdo zmínil o prázdném patosu – zvláště nad verši podobným těmto: „Ale teď vidíš, co se stává z našich/ bubnů a z našich vlajek,/ jak se naše obloha očistila od všech nespoutaných duchů,/ kteří ji přeplňovali;/ náš polní oděv se obnosil spolu se skautskými botami,/ a kožená bunda tvého kluka je odřená na ramenou/ od křídel či snad od řemene samopalu.“

Přitom nad Žadanovými povídkami mohl leckdo usoudit, že má co dělat s autorem naší dekadentní konzumní epochy: Berlín, pivo z benzínky, výlety do světa podivínů, lidí z pohledu majority ztroskotaných, zato ale živelných a svobodných. Nelze se vyhnout pocitu jisté únavy. Vždyť beatnici to mají dávno za sebou a Dorota Masłowská už před lety vydláždila cestu úplně novému typu antihrdiny. Dějiny kultury začátku století ale tento obraz mění. Jednak zvláštním způsobem rozrušují svět povídek do volnějších asociačních řad, jednak na jeho pozadí zřetelně formulují básníkovu starost o sebe, o přátele, o živé i o mrtvé. Obě tyto polohy kupodivu drží při sobě, jako by se měl potvrdit předpoklad, že svoboda pro sebe a odpovědnost ke druhým k sobě patří a že ona starost o jiné má daleko větší sílu než básnické vytržení, jímž se u nás kdekdo legitimuje jako nějakým průkazem zjeveného poety.

Autor je literární kritik a spisovatel.