Estetika rybolovu

Dokumentární film Luciena Castaing­Taylora a Vérény Paravelové Leviathan si právem vysloužil chválu kritiků. Jeho inovativnost, podobně jako v případě Cuarónovy Gravitace (Gravity, 2013; recenze v A2 č. 21/2013), spočívá už v základních technologických parametrech natáčení, které ovlivňují divácký zážitek. O obou uvedených filmech se dá říct, že nám pomocí neokoukaných postupů zprostředkovávají takové výjevy, jaké bychom jinak měli možnost vnímat jen obtížně. Levia­than je v tomto ohledu možná ještě radikálnější, protože nás nechává extrémně neobvyklým způsobem nahlížet na zdánlivě zcela rutinní událost: lov ryb poblíž amerického přístavu New Bedford.

Mnoho dimenzí světa

Lucien Castaing­Taylor je ředitelem instituce Sensory Ethnography Lab (SEL) při Harvardově univerzitě, která také natáčení Leviathana zaštítila. Podle svých webových stránek se SEL zaměřuje na „inovativní kombinace etnografie a estetiky“ a jejím cílem je „pomocí analogových a digitálních médií zkoumat estetiku a ontologii přirozeného a nepřirozeného světa. S využitím perspektiv převzatých z umění, společenských a přírodních věd SEL směřuje pozornost k mnoha dimenzím světa, ať už živého či neživého, které mohou být jen obtížně, pokud vůbec, zachyceny formou tezí.“ Těžko si lze představil lepší komentář k Leviathanovi.

Castaing­Taylor v této laboratoři natočil už například minimalistický pozorovatelský snímek Sweetgrass (2009), sledující práci honáků ovcí. Samotný Leviathan měl původně být podobným, přísně oddramatizovaným projektem. Tvůrci chtěli natočit film o rybolovu, ve kterém by nebyl jediný záběr na moře ani na samotný rybolov. Důvodem, proč se výsledný snímek řídí zcela opačným principem, prý byla okamžitá fascinace obou tvůrců oceánem poté, co společně s rybáři podnikli několik plaveb. Leviathan se tak nakonec stal mnohem spontánnější, ale také výrazně originálnější vizuální kronikou této fascinace.

Technologickou novinkou bylo intenzivní používání osobních digitálních kamer značky GoPro. Tyto vodotěsné přístroje, velikostí a tvarem připomínající menší fotoaparáty, lze upevnit na různé povrchy, takže se používají především pro záznamy sportovních výkonů nebo cestování dopravními prostředky, kdy jsou kamery umístěné přímo na tělech sportovců či na autech, motorkách, případně vrtulnících. Castaing­Taylor a Paravelová natočili celý film na několik GoPro kamer, vyjma záběrů, jež vznikly pomocí digitální zrcadlovky (tvůrci údajně chtěli používat i větší kamery, ale ty postupně všechny utonuly v moři).

Tiše smluvený tanec

V kinematografii se GoPro kamery používají obvykle jen jako ozvláštnění. Za první celovečerní film nasnímaný výhradně touto kamerou se prohlašuje loňský snímek Worm (Červ) amerického režiséra Andrewa Bowsera, natočený navíc v jediném dlouhém černobílém záběru. Worm ale využívá GoPro mnohem jednotvárnějším způsobem než Leviathan. Představitel hlavní role má celou dobu natáčení kameru připevněnou pomocí dřevěné konstrukce k tělu tak, aby přístroj mířil na jeho tvář. Tříminutový krátký film Stua Maschwitze Run Like Hell (Běž jako o život, 2013) zase umisťuje GoPro kameru do výšky hercových očí, takže scénu vnímáme z perspektivy hlavní postavy. Castaing­Taylor a Paravelová naproti tomu nepoužívají tento typ kamery jako subjektivizující prvek, ale naopak se snaží oprostit obraz od lidského hlediska.

Samotné natáčení tvůrci popisují jako do značné míry improvizovanou zkušenost, založenou v podstatě na volném experimentování s možnostmi GoPro a zároveň jako nezvyklý fyzický zážitek: „[GoPro] nám daly mnohem více svobody než větší kamery – slídili jsme v každém koutě lodi, snímali jsme často černé moře nerozeznatelné od noční oblohy, přibližovali se k rybářům až téměř na dotek, leželi jsme mezi rybami zmítajícími se na palubě ve smrtelných křečích, plazili se za racky sbírajícími rybí vnitřnosti. (…) Nijak jsme si práci nerozdělovali, jen jsme na sebe instinktivně reagovali. Pokud jeden z nás vzal do ruky kameru, druhý okamžitě zahájil tiše smluvený tanec – pomáhal, hlídal, stabilizoval, předjímal, organizoval pohyb a tak dále.“ Mnoho kritiků se domnívalo, že ve filmu jsou záběry pořízené kamerami připevněnými na těla zvířat, na rybářské sítě či jiné objekty. Tvůrci však prohlašují, že až na čtyři výjimky byly při natáčení všech záběrů kamery umístěné přímo na jejich tělech nebo na těle některého z rybářů, případně připevněné na tyčích, které filmaři drželi. V závěrečném záběru snímaném pod vodou či ve vzduchu mezi hejnem ptáků se kamera nacházela na konci pětimetrového sloupu, jímž se manipulovalo z paluby.

Umělé oko

Výsledný film působí spontánně, je interpretačně otevřený a mimořádně podnětný. Lze jej chápat jako dílo, které na obecné rovině tematizuje vztah člověka a životního prostředí a dekonstruuje zdánlivě bezduchou pracovní rutinu. Zároveň je možné ho vnímat coby velmi drastické audiovizuální pojednání o tělesnosti a živlech, ale také jako velmi originální interpretaci pasáže biblické knihy Jób, případně Melvillovy Bílé velryby (1851, česky 1933), jejíž děj začíná právě v New Bedfordu. Z cinefilního hlediska by se zase dalo mluvit o mimořádně důsledném naplnění koncepce kamery jako umělého oka, jež sleduje věci z nelidské perspektivy. Záběry hladiny nočního moře, umírajících ryb klouzajících po povrchu plavidla směrem ke kameře, boku lodi, z nějž je do vody vyplavována krev z paluby, nebo famózní závěr, kdy kamera snímá hejno letících racků, záměrně volí úhly pohledu, které se vymykají běžně užívaným pravidlům kompozice mizanscény.

Pasáže natáčené GoPro kamerami se prolínají s konvenčněji pojatými scénami, v nichž se opět do centra dostává lidská figura a jimž vládne klasická obrazová kompozice. Zejména zhruba čtyřminutový záběr rybáře, který usíná u televize, představuje v mnoha ohledech samostatný krátký snímek vybočující ze zbytku filmu. Zároveň nás ale nejsilněji ze všech scén přibližuje perspektivě samotných rybářů, kteří jsou jinak redukováni na anonymní těla páchající násilí na vylovených rybách.

Leviathan se nakonec ukázal být také inspirací pro samotné jeho tvůrce. Na loňském Berlinale Castaing­Taylor a Paravelová uvedli komponovaný program Canst Thou Draw Out Leviathan with a Hook? (Vytáhneš udicí livjátana?). Skládal se z projekce Leviathana a tří videí založených na hrubém materiá­lu z natáčení. První z nich, Spirits Still (Dlící duchové) sestává z několika zastavených filmových okének z Leviathana promítnutých za sebou jako slide show. The Last Judgement (Poslední soud) je v katalogu charakterizován pouze větami „Apokalyptická vize závratného prolínání moře a oblohy. Živly se slévají a rozkládají, nemožné perspektivy kolidují a rozdělují se.“ Poslední částí souboru je snímek He Maketh a Path to Shine after Him; One Would Think the Deep to Be Hoary (Nechává za sebou světélkující dráhu, až se zdá, že propastná tůň zšedivěla), využívající záběry pořízené v moři, které promítá extrémně zpomaleně.