Cílem panelové diskuse Kritického klubu A2, která proběhla 22. dubna v galerii Tranzitdisplay, bylo pokusit se zhodnotit současný stav Obce spisovatelů. Konfrontace dvou reprezentantů naší největší profesní literární organizace se dvěma zástupci odborné veřejnosti ukázala, že se Obec nachází ve větší krizi, než mnozí tušili.
Odpovídat na texty plné omylů, chyb z neznalosti či záměrných pseudoargumentačních faulů většinou nemívá smysl. Chystám se toto pravidlo právě porušit. Výroky místopředsedy Obce spisovatelů Radima Uzla, jimiž reagoval na diskusi K čemu je nám Obec spisovatelů? Potřebuje literární život novou infrastrukturu?, jsou v první řadě trapné. Nejde ovšem o nahodilou, ale koherentní, ba přímo systematizovanou trapnost. Naše největší profesní literární organizace do ní zabředla v roce 2011 po zvolení Tomáše Magnuska za předsedu a nyní se zřejmě dostala až na samé dno.
Problém s dědictvím
Když v průběhu inkriminované diskuse Radim Uzel zmínil jméno Jaroslava Seiferta, nepřikládal jsem tomu žádnou váhu a bral to jako jeho momentální asociaci bez souvislosti s tématem i s Obcí spisovatelů samotnou. Článek K jedné literární diskusi, který 25. 4. Radim Uzel zveřejnil na webu Obce, mě ovšem vyvedl z omylu. Pan místopředseda žije skutečně ve víře, že působí ve vedení organizace, „jejímž předsedou byl kdysi jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu“.
Nejprve tedy ve stručnosti fakta. Takzvaný Seifertův svaz spisovatelů se ustavil v rámci federalizace původní jednotné československé organizace v červnu 1969. Ke konci roku 1970 fakticky zanikl (byť právně paradoxně existoval až do sklonku roku 1989). Následovalo dvouleté mezidobí, během něhož byl připravován Svaz nový, jehož předsedou se v roce 1972 stal nechvalně známý Jan Kozák. Tento nástroj mocenského řízení literárního života po listopadu 1989 pochopitelně zanikl.
Obec spisovatelů měla zcela logický zájem nebrat na sebe historickou zátěž zprofanovaných předlistopadových spisovatelských organizací a začít od bodu nula (respektive vztahovat se před rok 1948, k Syndikátu českých spisovatelů). O jaké kontinuitě tu chce Radim Uzel tedy mluvit?
Jedna souvislost – historicky poněkud paradoxní – tu přece existuje. Celá sedmdesátá a osmdesátá léta totiž kdesi na zmraženém bankovním účtu ležely peníze, které zbyly po Seifertově Svazu českých spisovatelů. „Odmrazit“ se ho podařilo teprve v roce 1990. Peníze dostala do vínku nově založená Obec spisovatelů, respektive její nadace. Stačí tato veskrze formální, finanční vazba pro konstrukci kontinuity? Stačí to k tomu, aby Radim Uzel de facto tvrdil, že Tomáš Magnusek je dnes tam, kde byl kdysi Jaroslav Seifert? Pokud bychom na tuto logiku přistoupili, mohli bychom vytvořit ještě mnohem silnější vztah mezi Obcí spisovatelů a normalizačním Svazem československých spisovatelů, s jehož nemovitým majetkem Obec spisovatelů částečně hospodařila. Měl toto Uzel na mysli, když během diskuse konstatoval, že Obec je „ideologickým pokračovatelem Svazu československých spisovatelů“? Doufejme, že ne.
Je teoreticky možné, že tuto historickou fikci Radim Uzel utváří záměrně a naivně předpokládá, že mu uvěříme. Jako pravděpodobnější se však jeví možnost, že historickou identitu organizace, jíž je místopředsedou, skutečně nezná. Není to ostatně jediný omyl z neznalosti, kterým pan místopředseda v citovaném článku nechtěně zpochybňuje svou kompetenci.
Neznámá současnost
„Ti nasupení poetové nebyli totiž asi před deseti lety zvoleni do Rady spisovatelské organizace. Nebyla prý také přijata jejich vize úsporného programu. Jeho přesný charakter sice už dnes nedovedou přesněji definovat, ale kdyby zůstali ve vedení, bylo by všechno v nejlepším pořádku. Zlaté oči… Je zajímavé, že takový pocit ublížení přežije deset let. Obec spisovatelů pro ně představuje kyselé hrozny.“ Koncentrace nesmyslů v těchto několika větách je až obdivuhodná.
Předně je třeba vysvětlit, koho Radim Uzel míní titulem „poetové“: Miroslava Balaštíka a také mě, tedy ty, kteří spolu s ním zasedli k diskusnímu stolu. Kdo má byť rámcové povědomí o současné české literatuře, ví, že Balaštík ani Piorecký nejsou básníci. Je možné dopustit se takovéhoto lapsu a zároveň disponovat třeba jen bazální kompetencí k myšlení o současné české literatuře? Domnívám se, že nikoli.
Pozoruhodné je také Uzlovo tvrzení, že jsme se v roce 2004 spolu s Balaštíkem snažili zreformovat Obec spisovatelů, ale pohořeli jsme. Já jsem v dané době dokončoval vysokou školu, a měl jsem tedy docela jiné starosti – nikdy jsem členem Obce spisovatelů nebyl ani nechtěl být, natož být zvolen do její Rady. Nechci mluvit za Miroslava Balaštíka, ale nepochybuji o tom, že jako jeden ze skupiny (k níž dále patřili Pavel Janoušek, Lubor Kasal a Bogdan Trojak), která se tehdy skutečně snažila Obec spisovatelů zachránit, dovede i dnes rekapitulovat návrh na změnu organizační struktury a další změny. Ostatně jsou veřejně dostupné v příslušných číslech bulletinu Dokořán nebo třeba v časopise Host, který v čísle 8/2004 zveřejnil otevřený dopis členům Obce spisovatelů. K reformě je tehdy vyzvala zvučná jména: Balaštík, Berková, Červenková, Čornej, Janoušek, Jungmann, Kabeš, Kareninová, Kasal, Ludva, Novotný, Pilař, Přidal, Trávníček, Trojak, Zelinský. – Radim Uzel tedy nezná historické kořeny vzniku Obce spisovatelů, ani její méně vzdálenou minulost, a přesto se k oběma tématům pokouší plamenně argumentovat.
Ale opět není v Obci spisovatelů sám, kdo je stižen tímto deficitem. Anonymní autor článku nazvaného Setkání středočeských a pražských spisovatelů se dobře bavilo, který byl zveřejněn na webu Obce spisovatelů, referoval o zmiňované diskusi jako o „panelu kulturního internetového časopisu A2“. Jak chtějí reprezentanti Obce spisovatelů hájit zájmy literárních časopisů, když nevědí, který z nich vychází na internetu a který tiskem? Jak mohou zastupovat současné literáty, když netuší, kdo z nich je básník, kdo redaktor, kdo kritik? A jak chtějí vést profesní organizaci, když neznají ani její vlastní historickou identitu?
Mezi amatérstvím a diletantismem
Na mou otázku, zda se považuje za spisovatele, Radim Uzel během diskuse odpověděl kladně: dílo, kterým se může literárně prezentovat, jsou prý jeho vzpomínky [Rozpomínání, 2012 – pozn. red.]. Po chvíli ovšem dodal, že je spíš literárním amatérem. Tuto svou sebedefinici potvrdil s notnou dávkou sebevědomí i v závěru svého článku: „Stejně jako neherec, který se někdy ve filmu vyrovná i školenému herci, nenechám si ani já své členství v Obci spisovatelů uraženými profesionály znechutit.“ Autor následujícího anonymního článku, který se k dané diskusi na webu Obce spisovatelů vrátil, toto Uzlovo přiznané amatérství zpochybnil a na obranu místopředsedy napsal: „Hůlová ho označila za amatéra… Inu, madam Hůlová je patrně certifikovanou nositelkou ‚Hochliteratur‘…“ Jak je to tedy s oním literárním amatérstvím „veřejně značně oblíbeného sexuologa“ Uzla i kritikou značně neoblíbeného filmaře Magnuska? Označení literární amatér, domnívám se, nemá a priori depreciativní funkci. Lze jím pojmenovat autory, kteří nedisponují tím, co literární teorie (např. Jonathan Culler či Johan Svedjedal) nazývá literární kompetencí: schopnost porozumět pravidlům literárního diskursu, která je nutná nejen ke čtení, ale i k psaní literárních textů, pokud autor má ambici tuto činnost vykonávat profesionálně. Amatéři jsou potom ti, kteří si zmíněná pravidla literárního diskursu neosvojili či osvojili jen zčásti. Buď proto, že jim to zatím nedovolil jejich nízký věk, anebo proto, že osvojení těchto pravidel přesahuje jejich individuální možnosti. Klíčový bod spočívá v sebereflexi těchto autorů.
Eduard Světlík v polovině osmdesátých let charakterizoval literární amatéry jako lidi, pro které „tvorba zůstane z nejrůznějších příčin vedlejším zájmem, kteří nemají přehnané ambice, netouží po publicitě za každou cenu, nýbrž po odpovídajících podmínkách pro uspokojování své záliby“. Za ideální stav přitom považoval situaci, kdy by „amatérské zázemí literatury žilo svým autonomním životem“, bylo poměřováno nikoli takzvanou profesionální literaturou, ale jinými zájmovými činnostmi.
Tento typ sebereflexe současnému vedení Obce spisovatelů evidentně chybí. Jejich ambice zaujímat role, které před nimi přináležely umělecky těžko zpochybnitelným osobnostem, vysoce převyšuje jejich vlastní literární kompetenci. Absence schopnosti reflektovat tuto disproporci je, myslím, zároveň distinktivním rysem odlišujícím literární amatéry od diletantů. Diletant na rozdíl od amatéra nejen že nedisponuje porozuměním pro pravidla literárního diskursu, ale zároveň si tohoto svého deficitu není vědom, odmítá reflektovat kritiku, je saturován samotnou příležitostí podílet se na prestižním literárním dění. Známe to dobře z tzv. literárních serverů, jejichž přispěvatelé se rovněž štěpí mezi začínající autory, amatéry (nejednou celoživotní, němčina má pro ně trefný název „Hobbyautoren“) a diletanty.
Zabíjí internet kulturu?
Není ani tak podstatné, že výše citovaný Světlíkův článek vyšel v době „předlistopadové“ v ideologicky dobře střeženém Kmeni (ostatně kritický k soudobé literární infrastruktuře je jeho autor na svou dobu až dost). Důležitější je skutečnost, že vyšel v době „předdigitální“. Digitální média a zejména internet určil amatérům zcela jinou, mnohem silnější kulturní pozici. Nešlo však o založení, ale spíš o akcelerování kulturních procesů, které běžely dost možná celé 20. století. Walter Benjamin v roce 1936 ve své stati Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti píše o tom, že už na konci 19. století spolu s rozvojem tisku padlo striktní rozlišení mezi autory a publikem, jelikož se přístup k autorství zásadním způsobem demokratizoval.
Rovněž ještě z předinternetové doby pochází „objev“ procesu demokratizace diskursu, který v knize Discours and Social Change (Diskurs a sociální změna, 1992) Norman Fairclough popsal jako odstranění asymetrií v diskursivních právech, povinnostech a prestiži jednotlivých skupin uživatelů jazyka včetně rozšíření přístupu k prestižním typům diskursu, například politickému, profesnímu, mediálnímu – a také uměleckému a literárnímu. Internet, respektive web 2.0, tyto procesy mnohonásobně urychlil a přivedl je někdy až k extrémním důsledkům. Netřeba tyto důsledky šmahem odsuzovat, jak to učinil kupříkladu někdejší přední vývojář ze Silicon Valley Andrew Keen v knize The Cult of the Amateur: How Today’s Internet Is Killing Our Culture (Kult amatéra. Jak v současnosti internet zabíjí naši kulturu, 2007). Ovšem v případě radikální demokratizace literárního diskursu způsobené webem 2.0 budeme, obávám se, obtížně hledat pozitivní dopady srovnatelné s benefity, jako jsou rychlost v případě občanské žurnalistiky, úspora nákladů při používání bezplatného softwaru či efektivní distribuce vědomostí pomocí Wikipedie, jejíž chybovost se v případě anglické verze příliš neliší od chybovosti prestižní Britanniky. Aktuální vedení Obce spisovatelů tuto novou (post)digitální demokratičnost, již provází étos antielitářství, spíše zneužívá.
Leckdo si možná nad aktuálním stavem Obce spisovatelů klade otázku, jak je to vůbec možné. Nejjednodušší odpovědí je, že Obec spisovatelů se nachází v takové krizi, že je v ní možné už úplně všechno. Ale není to odpověď úplná. To, co se dnes stalo skutečností, bylo by v minulosti nemyslitelné. Musely pro to vzniknout nové kulturní a diskursivní podmínky. Amatéry a diletanty už dnes zkrátka hanba nefackuje, když se postaví do čela organizace, která má primárně reprezentovat profesionály. Nezdráhají se dokonce sprostě útočit na autorku, která se může prokázat respektovanou tvorbou mnohem snáz než celá Rada Obce spisovatelů dohromady. Učinil tak autor už několikrát zmiňovaného anonymního článku, když dílo Petry Hůlové – jen kvůli tomu, že kriticky promluvila na adresu aktuálního vedení Obce – klasifikoval jako „vzor pokleslosti a kýče“.
Sexuální zvěřinec a Bastardi
Současná Obec spisovatelů se sebevědomě hlásí nejen k tradici Seifertova Svazu českých spisovatelů, ale explicitně i k starším spisovatelským organizacím. Dokonce sama o sobě píše, že se „cítí oprávněna morálně uchopit“ jejich tradici. Mlčením ovšem přechází disproporci mezi uměleckým a morálním kreditem, jímž disponovali reprezentanti těchto organizací, a pseudokreditem, který nacházíme u současného vedení. Nebo snad máme skutečně uvěřit tomu, že Tomáš Magnusek a Radim Uzel jsou srovnatelní s Viktorem Dykem, který dlouho vedl Syndikát českých spisovatelů, nebo s Karlem Čapkem a Josefem Horou, kteří patřili k hlavním mluvčím Obce československých spisovatelů?
Radim Uzel je autorem řady odborných a popularizačních publikací z oblasti sexuologie a reprodukční medicíny. Literární kvality však nemají ani ty z nich, které jsou opatřeny poetickými názvy, jako například Sexuální zvěřinec, Užitečné pohlaví, Intimní slasti a strasti, a dokonce ani svazek Sex a chlast – to je slast aneb Vesele o sexu a alkoholu, z jehož obálky se na nás usmívají Radim Uzel a Jiří Krampol. Tomáš Magnusek se zapsal do povědomí kulturní veřejnosti zejména jako autor filmů Bastardi 1, 2, 3 či komedie Jedlíci aneb Sto kilo lásky. Filmová kritika se pravidelně pozastavuje nejen nad nízkou filmařskou úrovní, ale v případě Bastardů 3 i nad rasistickými konotacemi. Publikoval dvě knihy vzpomínek a rozhovorů Stateční Češi a Ještě jsem tady a knihu Pamětnice, která vznikla na základě stejnojmenného autorova filmu. Zřejmě to dnes vedení Obce spisovatelů stačí k tomu, aby se cítilo morálně oprávněno uchopit tradici, kterou budovali Seifert, Čapek či Hora. Ostatně původní podmínka pro vstup do Obce (publikace dvou knih, respektive prokazatelná literární činnost) byla z jejích stanov vypuštěna.
Ve vedení Obce spisovatelů mají poměrně silnou pozici také autoři populárních žánrů, například Františka Vrbenská, autorka románů a povídek z oblasti fantasy a scifi, která se rovněž účastnila oné diskuse. Nic proti tomu. Kvalitně se dá dělat cirkus i opera. Problém ovšem nastává ve chvíli, když se špatný cirkus považuje za dobrou operu.
Mýtus schopného manažera
Námitku týkající se kompetence Tomáše Magnuska odbyl Radim Uzel tvrzením, že spisovatelskou organizaci nemusí vést významný spisovatel, ale spíše schopný manažer. Magnusek údajně vyvedl Obec spisovatelů z klinické smrti. Resuscitace má spočívat například ve spuštění nových webových stránek (o jejich „kvalitách“ ať se každý přesvědčí na adrese obecspisovatelu.cz) či v založení Ceny Miroslava Švandrlíka, kterou udílí Obec spisovatelů ve spolupráci s Městským úřadem Prahy 11. Jde o další sebeklam. Skutečnou životaschopnost si Obec spisovatelů měla možnost ověřit loni na jaře, když hrozilo, že zanikne většina literárních periodik. V tu chvíli nebyla schopna udělat vůbec nic. Navzdory svým stanovám, v nichž ochrana tvůrčích a profesních zájmů a různých forem literárního života figuruje jako jeden z hlavních úkolů. Radim Uzel však tuto funkci „literárních odborů“ na zmiňované diskusi popřel – považuje ji v dnešní době za nemožnou. Hlavní náplní činnosti Obce je v jeho pojetí sdružování.
Stačí nahlédnout do situace jiných evropských států, aby bylo zřejmé, že i v současnosti mohou fungovat akceschopné spisovatelské organizace, hodné respektu literární i širší veřejnosti. Třeba v Německu funguje Verband deutscher Schriftsteller, jehož agenda zahrnuje jak ochranu práv a zájmů spisovatelů (nabízí bezplatnou právní ochranu, poradenství, vzdělávací semináře pro autory a spisovatele atd.), tak aktivní vstupování do společenských a politických diskusí (například projekt Stimmen gegen Rechts, zaměřený proti pravicovému populismu). Přitom nejde o nějakou úzce výběrovou či elitářskou instituci. Její reprezentanti jsou však oceňováni jako literární tvůrci i schopní organizátoři s odpovídající znalostí literární problematiky (předsedou je prozaik, germanista a historik Imre Török, místopředsedkyní Regine Möbiusová, spisovatelka a odbornice na oblast knižního trhu).
Co s tím? Reformovat Obec spisovatelů je dnes už nemožné. Poslední smysluplný pokus proběhl před deseti lety. Od té doby Obec jen přežívá a postupně likviduje své dobré jméno. Představa, že se v důsledku současných diskusí stane aktivnější a viditelnější, což si někteří z nás před rokem snad ještě přáli, je děsivá. Pokud nemá Obec spisovatelů tolik sebereflexe, aby svou činnost ukončila, měla by aspoň změnit svůj status a stát se spolkem přátel literatury, jehož jediným cílem je samotný komunitní život.
Skutečnost, že i v současných kulturních podmínkách je možné smysluplně realizovat spisovatelskou kolektivitu, je evidentní. Svědčí o tom jak situace v zahraničí, tak aktivity neformální české skupiny, která v loňském roce obstála při pokusu zachránit literární časopisy, a pokud vím, vytvořila nadále fungující komunikační bázi akceptovanou i ministerstvem kultury.
Snad se nakonec podaří vytvořit novou organizaci či alespoň stabilně fungující iniciativu, která bude hájit zájmy a potřeby spisovatelů vůči státu i komerčním subjektům. A třeba nakonec i pomůže změnit pojetí spisovatele jako toho, komu se za jeho práci platí jen symbolicky, případně vůbec, protože psaní je přece koníček. Ale především zde chybí organizace, která by prezentovala spisovatele jako osobnosti hodné respektu, jejichž názorům stojí za to naslouchat.
Autor je literární kritik a historik.