Láska ústí v únavu

Kulturní politika je sférou, v níž začíná být souvislost mezi literaturou a politikou nejviditelnější. Ačkoliv se spisovatelé můžou přít o to, jestli je životaschopnější ta či ona poetika nebo tvůrčí přístup, až na několik málo radikálních výjimek se bez výhrad shodnou na tom, že literatura má nějaký vliv na společnost, a proto je potřeba ji podporovat z veřejných zdrojů. V situaci, kdy se od vlády a zejména od ministra financí Andreje Babiše dá očekávat další snižování státních výdajů na kulturu, ale také ve světle aktivit loňské iniciativy Zachraňte kulturu 2013 nebo obnoveného zájmu o Obec spisovatelů, stojí za to zamyslet se nad tím, v jakém stavu je dnes infrastruktura literárního provozu v České republice.

„Potřebujeme o něco méně lásky a ­trochu více infrastruktury,“ prohlásila v ­nedávném rozhovoru pro americký DIS Magazine ně­mecká umělkyně Hito Steyerl, když rozebírala situaci dnešní umělecké scény. Nejen na kulturním poli totiž můžeme sledovat, jak se hranice mezi prací, volným časem, ale také akty lásky, mezi něž lze počítat například péči o druhé, stírají. Pevné pracovní a sociální vztahy jsou nahrazovány původně volnočasovými aktivitami, během nichž se vší silou snažíme zastoupit selhávající systém, který o naše problémy nejeví zájem. Ve sféře umění se tato láska k věcem, jež nechceme nechat zaniknout, projevuje ve formě produkce kulturních statků. Láska umělce odrazuje od toho, aby umění pošpinili penězi, a proměnili tak objekt vlastní touhy v prodejné zboží. Láska ovšem umělce také nutí, aby neustále tvořili, produkovali kulturní statky i za cenu sebezničení. Propagují vlastní uměleckou tvorbu na sociálních sítích, zakládají si blogy a webové profily, píší knihy nebo vystavují své práce v galeriích, aniž by si nárokovali právo na honorář. Jinými slovy: snaží se zaskakovat za neexistující uměleckou infrastrukturu a čekají, až se jednou jejich práce dostane do těch správných rukou a budou za vydanou energii odměněni. Co na tom, že úsilí naprosté většiny spisovatelů, absolventů literárních akademií, ale i zástupců kreativní třídy se nikdy nezhodnotí.

Umořit bolševika trhem

Svůj podíl na dnešním stavu pracovních podmínek českých spisovatelů měl bezpochyby i pozvolný rozklad literární infrastruktury po roce 1989. V dané historické situaci bylo odmítnutí paternalistické a socialistické kulturní politiky pochopitelné. Hojná podpora literární produkce za socialismu byla podmíněna loajalitou k systému a tvorbou na „společenskou objednávku“. Po sametové revoluci začal ekonomický liberalismus pronikat i do kulturní sféry a razilo se heslo „dobrá literatura si na sebe vždy vydělá“. Můžeme to chápat jako naivní snahu o zamezení vzniku kasty privilegovaných autorů, kterým by podobně jako v předlistopadové době stačilo „mít známosti“ na těch správných místech k tomu, aby byli publikováni a docela obstojně si žili. Možná právě zde můžeme vystopovat zdroj odporu autorů starší generace k různým grantovým komisím, spolkovému životu a obecně sdružování. Tento motiv hraje v jejich přesvědčení zcela zásadní roli a liší se tím od autorů mladší generace, kteří podobné institucionální krytí své tvorby sice také odmítají, ale spíše proto, že nechtějí pobírat peníze od představitelů státu, jímž pohrdají.

Utopické představy o spravedlivém systému liberální ekonomie se však tváří v tvář jeho reálným aplikacím začaly rozplývat. Namísto státu se hybateli literárního provozu staly velké nakladatelské domy s dostatečným kapitálem, s jehož pomocí si dovedly zajistit reklamu pro vlastní tituly, ale také vybudovat slušné distribuční sítě, díky nimž jim menší nakladatelství nemohla a dodnes nemohou konkurovat. Zatímco se pozvolna a obtížně formoval literární trh, otázky kulturní politiky i literární infrastruktury šly stranou. Také z tohoto důvodu se dnes potýkáme se skutečností, že veřejnost se pomalu odmítá na tvorbě kulturní politiky finančně i společensky podílet. Pokud literatura vzniká (otázku kvality teď nechme stranou) navzdory tomu, že stát na její podporu nevynakládá patřičné finance, měl by ji vůbec ještě podporovat? A půjdeme­li ještě dál: je literatura společnosti v něčem prospěšná?

Jsem přesvědčen, že lidé si podobné otázky kladou právě proto, že zde chybí literární infrastruktura. Její absence je zase dokladem rozpadu infrastruktury sociální. Co jiného totiž sociální infrastruktura znamená než vzájemné propojení lidí, ustanovení sítě právních, ekonomických a sociálních vztahů, jejichž prostřednictvím si uvědomujeme, že jsme součástí společenského celku? Literární infrastruktura by pak měla sloužit k tomu, aby společnost prostřednictvím státního aparátu dala najevo, že o existenci a potřebách literární obce ví, považuje je za legitimní a snaží se je naplňovat. Literatura „na oplátku“ poskytuje společnosti kritický náhled na její fungování a tím se podílí na její proměně. V momentě, kdy se tato infrastruktura začíná rozpadat, vyjadřuje stát přesný opak: žádnou uměleckou reflexi nepotřebujeme, literaturu podporujeme ze setrvačnosti a nemůžeme se dočkat, až se této finanční zátěže konečně zbavíme. Ostatně trh oddělí zrno od plev a lidé v knihkupectvích se sami rozhodnou, co považují za hodnotné a co nikoli. Dnes je na místě ekonomizaci kultury zcela odmítnout. Ta totiž převádí sociální a kulturní potřeby (tvorbu kulturních statků) na rovinu ekonomickou a tím rozbíjí představu společenského celku. Literární tvorbu můžeme kritizovat zase jenom ze společenské perspektivy, finanční hledisko o její společenské prospěšnosti nic neříká. Pokud bychom literaturu chtěli posuzovat podle její výdělečnosti či prodělečnosti, museli bychom konstatovat, že spisovatelé pro společnost opravdu nejsou přínosem, a tudíž nemají nárok na naši účast.

Hippies, květen 1968 i Thatcherová

Sociální infrastruktura samozřejmě není ne­problematická. Její z principu neosobní a odlidštěná povaha v nás vzbuzuje hrůzu. Přestože je sofistikovaným nástrojem solidarity, je jí vytýkáno, že v ní není dostatek autenticity a utlačuje jedince s jeho individuálními potřebami a touhami. Jako vzpouru proti robustní sociální infrastruktuře můžeme považovat Léto lásky a americké protestní hnutí, francouzský květen 1968, a dokonce i nástup neoliberální éry na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let s Ronaldem Reaganem a Margaret Tha­­­tcherovou v čele. Všechny protestní aktivity usilovaly o obnovení „opravdových“, skutečně demokratických vztahů mezi lidmi, založených na spontánním a nezištném jednání. Ty ale nejsou dlouhodobě udržitelné: láska se časem stává namáhavou, chce po nás, abychom se plně oddali milovanému objektu. Intenzivní a takřka permanentní vykonávání aktů lásky zákonitě ústí v únavu. V tomto smyslu potřebujeme opravdu o něco méně lásky a trochu více infrastruktury.

Umělci odmítající infrastrukturu mají za to, že autentická tvorba vzniká jen mimo oficiál­ní struktury (tj. mimo trh, stát i kulturní instituce) a že k tvorbě patří finanční, společenská i jakákoli další nezávislost. Takové jednání, kromě toho, že nahrává dnešnímu politickému establishmentu, je také příčinou poklesu společenského kreditu většiny umělců. Nejen že v tomto případě umělec upřednostňuje svou tvorbu před vlastním životem a důstojností, ale dokonce je hrdý na své prekérní pracovní podmínky, protože je chápe jako nutný předpoklad autentické tvorby – tedy alespoň do té doby, než se dostaví vyčerpání.

Těžko očekávat bůhvíjaké literární výkony v zemi, v níž většina spisovatelů otročí za směšné peníze v zaměstnáních, která s jejich nadáním většinou nemají nic společného. V zemi, v níž nakladatelé inkasují polovinu výdělku z prodané knihy, přestože pro to není žádný racionální důvod. V zemi, v níž literární časopisy nejsou schopny vyplácet autorům slušné honoráře, ba dokonce často nemají ani na platy vlastních redaktorů. Všechny tyto podmínky ovlivňují podobu současné literární produkce u nás a nutnost změny takového nastavení je ta základní věc, na níž by se měli shodnout všichni aktéři literárního provozu.