Dobytí významného iráckého města Mosul radikálními militanty z organizace Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL) dne 10. června bylo překvapením nejen pro analytiky západních zpravodajských služeb, bezpečnostní experty a novináře, ale zřejmě i pro samotného iráckého premiéra Núrího alMálikího. Komentátor egyptského deníku alAhrám Ramzi Barúd zkoumá kořeny této překvapivé, a přitom zcela zásadní události. V článku z 21. června s názvem Znovuprobuzení iráckých démonů popisuje, co bylo příčinou drtivého vítězství několika tisíců vousatých mladíků s kalašnikovy na obrněných autech, kteří zahnali na útěk dvě divize irácké armády, vycvičené a vyzbrojené Američany. Pohled na mladé šíitské ozbrojence, kteří se v ulicích Bagdádu za vykřikování hesel o Zeinab, dceři imáma Alího, chystali na boj se sunnitskými islamisty z ISIL, podle autora ukazuje, že v Iráku znovu naplno vypukla sektářská válka. V některých případech se k ISIL připojili sunnitští příznivci z bývalé saddámovské vládní strany Baath. Nelze zcela ověřit zprávy o jimi páchaných zločinech, ale vzhledem k reputaci, kterou radikální džihádisté získali v Sýrii, je třeba počítat s nejhorším. Je otázkou, zda se ISIL podaří udržet moc nad rozsáhlým územím v Iráku i Sýrii, které nyní kontrolují. Za současného stavu však zcela přestaly platit hranice, které byly na Blízkém východě nakresleny koloniálními mocnostmi po první světové válce. Jaké jsou kořeny současného zhroucení iráckého státu? Podle autora je třeba je hledat v americké invazi v roce 2003. Před vpádem Američanů zde alKáida téměř neexistovala, po zhroucení Saddámova režimu však na březích Eufratu a Tigridu pevně zapustila své kořeny. Ve stejné době Američané zcela rozložili iráckou armádu i státní správu a přihlíželi pronásledování sunnitské menšiny. Po následující občanské válce, která si vyžádala desítky tisíc životů, pak opouštěli na konci roku 2011 zemi ve stadiu latentního sektářského konfliktu, za vlády radikálního šíitského premiéra Núrího alMálikího a stále rostoucího vlivu Íránu. Je signifikantní, že sektářský konflikt znovu vypukl za přičinění velitele ISIL Abú Bakra alBaghdádího, který strávil pět let v amerických věznicích. K nápravě situace v Iráku by mohlo vést pouze uhašení planoucí sektářské nenávisti a zamezení vměšování zahraničních hráčů, včetně Íránu. Součástí problému je i situace v sousední Sýrii, která se díky tamní občanské válce stala živnou půdou pro radikální islamisty včetně ISIL.
Panarabský deník azZamán se situaci v Iráku věnoval 22. června v článku Země paradoxů. Podle jeho autora Fátiha Abdulsaláma nečelil Irák ve své moderní historii nikdy tolika paradoxům jako nyní. Prvním je fakt, že současná politická elita volá v důsledku islamistické bleskové války po intervenci amerických jednotek. Byla to přitom právě tato elita, vedená premiérem alMálikím, která před rokem 2011 volala po odchodu amerických jednotek. Pak se ale ukázalo, že suverenita „osvobozeného“ státu byla iluzí, protože armáda, která měla tuto suverenitu chránit, byla ve skutečnosti šíitskou sektářskou milicí. Proto nebyla armáda schopná odolat několika tisícům islamistů z ISIL. To ukazuje na další paradox, kterým bylo pochybné spojenectví šíitských kleriků a šíitských milic. Jiným paradoxem byla aliance mezi sunnitskými islamisty z ISIL a bývalými příznivci svrženého sunnitského prezidenta Saddáma Husajna ze sekularistické strany Baath. Jejich sblížení však netrvalo dlouho a baathisté nyní hrozí islamistům zbraněmi. Posledním, ale zato velmi významným paradoxem je rodící se aliance mezi Spojenými státy a Íránem. Tito dlouholetí nepřátelé jsou najednou v situaci, kdy jsou jejich zájmy v Iráku téměř shodné.
Komentátor Bakir Uwajda rozebírá v komentáři pro deník ašŠark alawsat izraelskou reakci na nedávné usmíření mezi Fatahem a Hamásem a vznik nové palestinské vlády. Ta složila na začátku června slib do rukou palestinského prezidenta Abbáse, a byť se jedná o vládu technokratů, je považována za plod předchozí dohody dvou dosud znepřátelených palestinských frakcí. Izraelský premiér od samého počátku proti vnitropalestinskému usmíření brojil a proti nově vzniklé vládě zahájil diplomatickou ofenzivu. Tato ofenziva však dopadla katastrofálně – novou technokratickou vládu premiéra Hamdalláha uznaly Spojené státy i Evropská unie. Podle Uwajdy razí premiér Benjamin Netanjahu stejný přístup jako izraelští vůdci v době Jásira Arafata a odmítá jakoukoli konstruktivní spolupráci s Palestinci. Vůbec proto nepřekvapuje způsob, jakým izraelské vedení reaguje na nedávný únos tří mladých izraelských osadníků na Západním břehu. Masivní bezpečnostní operací na palestinských územích se snaží oslabit nejen hnutí Hamás, ale násilím zničit i nedávné vnitropalestinské usmíření. Podle autora navíc nelze vyloučit, že únos byl zinscenovaný. V každém případě slouží izraelskému vedení k bezprecedentnímu útoku na Palestince. Obě hnutí, Fatah i Hamás, musí v této zkoušce obstát a nedat Izraelcům záminku k dalším útokům na palestinská území.