Lepší časy nebudou

Jehla

Anton, třicet dva let,

ve stavu měl uvedeno, že žije s rodiči.

Pravoslavný, ačkoliv do kostela nechodil,

univerzitní vzdělání, cizí jazyk: angličtina.

Pracoval jako tatér, měl vlastní rukopis,

dá­li se to tak říct.

Jeho šikovnýma rukama, pod jeho ostrou

jehlou

prošel nejeden dav místních.

Když to všechno začalo, hodně mluvil o

politice a o historii, chodil na demonstrace,

pohádal se s přáteli.

Přátelé se uráželi, zákazníci mizeli.

Báli se, nechápali, opouštěli město.

Člověka nejvíc procítíš, když se ho dotýkáš

jehlou.

Jehla bodá, jehla sešívá. Pod teplým

kovem plátno ženské kůže

je poddajné a celtovina té mužské

je hrubá a pevná. Protínáš něčí

obal, z těla vypouštíš sametové

kapky krve, biješ, biješ, vyťukáváš

andělská křídla na pokorném povrchu světa.

Biješ, biješ, tatére, vždyť jsme povoláni

k tomu,

abychom naplnili smyslem tento svět,

naplnili ho

barvami. Biješ, tetovači, tohle

čalounění, pod kterým jsou duše a nemoci –

tedy to, proč žijeme a za co umíráme.

Někdo vyprávěl, že ho postřelili

na kontrolním stanovišti,

ráno, v rukou měl zbraň, stalo se to náhodou – 

nikdo nic nestačil pochopit.

Dali ho do masového hrobu – všechny je

tak pohřbívali.

Osobní věci předali jeho rodičům.

Jeho stav nikdo neměnil.

A po čase nějaká sketa

o tom určitě napíše hrdinské básně.

A po čase nějaká sketa

řekne, že by se o tom vůbec nemělo psát.

Vyhledávač

Hledal jsem ji dlouho. Změnila své číslo,

opustila město, sociální sítě

nepoužívala. Její známí o ní

nic nevěděli, do kostela nechodila.

A pak mi napsala sama od sebe, o tom,

jak se má,

o stěhování, o nových okolnostech,

o zvykání si.

Napsala mi o svém bratrovi, myslím, že psala

především kvůli tomu, aby mi povyprávěla

o bratrovi, o jeho smrti.

Asi jsem nebyl jediný, komu o tom psala,

přinejmenším

nebyl jsem první. Příliš klidné bylo to její

psaní.

Dostali je, psala, všechny najednou, jedinou

ranou. Pak se vrátili naši, chtěli posbírat

zabité. To, co z nich

zbylo. Nejtěžší to bylo s nohama. Každý

by měl mít dvě nohy. Takže je skládali tak,

aby každý z nich měl dvě nohy, nejlépe

stejné velikosti.

Bratr dělal do muziky. Měl dobrou kytaru,

stále ji někomu půjčoval.

Co s ní mám dělat? ptala se mě.

Zkoušela jsem na ni hrát, pořezala jsem

si prsty.

Moc to bolelo. Stále se to nehojí.

Sekta

Andrij a Pavlo, adventisté, studenti.

Jejich otec – podnikatel – podporoval

komunitu,

byli zvyklí brát církev

jako součást svých životů – 

bývali v ní každý den, pomáhali

s opravami, dávali fotky na internet,

děkovali za podporu.

Měli je za sektáře i v časech míru,

a když to všechno vypuklo, tak na ně

uspořádali

hon. Někdo odjel, někdo se schoval.

A je oba chytili. Drželi je ve sklepě,

nutili je pohřbívat zemřelé, kopat hroby.

Chtěli se vykoupit, báli se a plakali.

Dali je do jiné díry. Pak na ně zapomněli,

jako by nikdy nebyli.

Seděli v černém sklepě, poslouchali tmu,

nejdřív se modlili, pak toho nechali – 

styděli se jeden před druhým.

Víru ztrácíš tehdy, když dostáváš

možnost za ni zemřít, a využít

tuto možnost nestačíš.

K čemu je víra někomu, kdo viděl, jak to

vypadá ve skutečnosti?

Proč věřit tomu, co pro tebe nemá

žádný význam?

Nikdo neříká, co bylo se světci, jejichž

těla pokrývala stigmata. Co se dělo dál

s těmito

stigmaty? Zavírala se k večeru sama

jak růže? Nebo dlouze krvácela,

hnisala, bolela pod obvazy?

Muži s očima slepýma od temnoty

přicházeli do špitálu na převázání,

svírali zuby, když jim sestra trhala

obvazy přischlé k jejich ranám a čerstvá krev

prostupovala jejich temnou kůží. Žádali

anestetikum, aspoň nějaké.

Ale není žádného léku na to, co je bolí,

není žádného léku.

Marodér

Špatný životopis,

z takových životopisů sestavují ranní noviny.

Jeho fotr zmrzl v prosinci v prázdné tramvaji,

máma má problémy s cukrem.

Nedodělaný učňák, dva roky podmíněně,

hrdlo vypálené jódem,

ucho roztržené o kus lešení.

O čem jsi celá ta léta snil?

Co jsi chtěl?

Všechno, co chtěl, leželo

v nejbližším nákupním centru.

Vypáčit ho bylo jako rozlomit

pečetní vosk na papežských glejtech.

Napsal: „Nikdy jsem neměl

tolik peněz, abych si koupil všechno,

co chci. Vždycky jsem si něco

schovával na lepší časy.

A teprve teď jsem pochopil, že lepší

časy nebudou.

Taky ses tu narodil.

Víš, jak to chodí.

Řekni spolu se mnou:

život je krutý a nespravedlivý,

život je beznadějný a krátký,

život je neradostný a podlý.

Ten, kdo nemá nic,

ani nic mít nebude,

ten, kdo nemá co ztratit,

taky nic neztratí.“

Už dávno tu nikdo nečeká na lepší časy

Tichou mlčenlivou smrt tu nikdo neodlišuje

od zbytku žen.

Má dobré srdce, nemocné plíce,

žiješ s ní, protože miluješ,

umíráš, protože s ní žiješ.

„Děkuji za to, že píšeš,“ děkuje mi,

„děkuji, že píšeš.“

„Není zač,“ odpovídám.

Opravdu není zač.

 ***

Cellista vleče svůj dřevěný nástroj,

zastavuje,

nabírá dech,

stěží se drží na nohou,

stěží vdechuje vzduch

na kamenné ulici.

A tu mu křičí

rovnou do očí,

rozlíceně jej doprovázejí,

dorážejí na něj ze všech stran,

sypou prokletí.

Scházejí se muži,

zachmuřeně mlčí ženy,

děti házejí zlaté

citrony

dlažebních kostek.

Tolik nepříjemných slov

neslyšel za celý svůj život.

Je to snad jeho vina,

že musí vléct tu

zpropadenou hudbu,

je to snad jeho vina, že

ji nemůže pohodit

přímo na ulici?

Ale komu to vysvětlíš,

kdo tě poslouchá?

Křiky trhají vzduch,

láme jej lament.

Už brzy prostoupí krev,

už brzy potečou slzy.

Muži se mračí,

ženy láteří,

děti si budou pamatovat

toto nebe do konce svých

dlouhých dnů.

A až se dostanou

za město, zastaví se

na kopci, dá svůj

nástroj na zem,

vyndá smyčec,

přilne k nalakované desce,

visí na ní,

neschopný odlepit se,

a jeho ruce jsou těžké

a na proražených dlaních

sráží se krev.

Pak

muži pláčou,

srdce žen a dětí

vadnou

a v sevřených pěstích

rostou perly

hudebního sluchu.

Z ukrajinských originálů přeložil Alexej Sevruk.