Výbor z úvah, esejů a publicistiky významné současné polské spisovatelky Olgy Tokarczukové, nazvaný Okamžik medvěda, nás seznamuje s jejím myšlenkovým světem. Přesto vzbuzuje otázku, zda nemohl být uspořádán lépe.
Českému čtenáři nebyla esejistická poloha Olgy Tokarczukové, na rozdíl od té románové, dosud známá. V její nově přeložené nebeletristické knize Okamžik medvěda (Moment niedźwiedzia, 2012) se ovšem objevují témata, kolem nichž se tato ceněná polská autorka pohybuje už léta. Hrdinka z „morálního thrilleru“ Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých (2009, česky 2010) je vášnivou ochránkyní zvířat, nomádství Běgunů (2007, česky 2008) naznačuje její vztah k cestování, próza Podróż ludzi Księgi (Cesta lidí Knihy, 1993) zpochybňuje genderové stereotypy, v knihách Denní dům, noční dům (1998, česky 2002) a Gra na wielu bębenkach (Hra na spoustu bubínků, 2001) se zase projevuje autorčina netradiční záliba v městech Dolního Slezska. To vše nalezneme i v aktuálním souboru textů.
Mouchy v jantaru
Okamžik medvěda sestává z úvah, noticek, recenzí a esejů, rozdělených do tří oddílů. První z nich, nazvaný Heterotopie, se bezprostředně a polemicky věnuje společenskopolitickým otázkám našeho světa. V úvodním eseji Tokarczuková představuje deset „samozřejmých setrvačných tezí“ příznačných pro uvažování dnešního člověka. Týkají se například nezbytnosti vědeckého pokroku, pojetí smrti jako nejneužitečnějšího jevu, lpění na tradičních rolích jednotlivých pohlaví nebo veřejného charakteru náboženství. Autorka proti nim staví jednotlivé body ústavy Heterotopianů. Ti trvají na tajemství, smrt přijímají pokorně a nebojí se jí, mužské a ženské významové kategorie v jejich světě nijak nesouvisejí s pohlavími a náboženství je záležitostí ryze osobní. Tato „společenská hra“ si neklade za cíl neprůstřelnými argumenty přesvědčit o výhodách tolerantní a laskavé Heterotopie, nýbrž poukázat na alibismus tradice a krátkozrakost dogmat, která panují i tam, kde bychom je nehledali.
Jiný text nastiňuje různé způsoby uvažování nad právy zvířat v dějinách myšlení, a to od antiky až po dnešek, přičemž Tokarczuková nesouhlasí s křesťanským pojetím člověka jako pána ostatního tvorstva. Z této perspektivy představuje myšlenky Petera Singera, Elizabeth Costellové či Jane Goodallové a interpretuje román Pod kůží (2000, česky 2002) Michela Fabera. Ostatní, kratší texty prvního oddílu vycházejí z četby děl Jeana Rolina, Judith Butler, z prohlídky fotografií Konrada Pustoły (autorka uvažuje o darkroomech, detailu a intimitě) nebo třeba z interpretace filmu Matrix: „Máme strach z toho, že nás Bůh opustil, že nerozumíme světu, že nikdy nepoznáme jeho komplikovaný plán, že nám ho věda nevysvětlí, že jsme uvěznění ve svých představách jako mouchy v jantaru.“
Medvědí služba kompozice
Jakkoliv stojí intelektuální reflexe první části za přečtení, nejzajímavější oddíl knihy je ten druhý, Cestovní soubory. Jsou to krátké, úderné prozaické útvary s pointou. Amsterdamské mikropříběhy pojednávají o všelijakých kuriozitách, například o nápisu „člověk moudrý nečurá proti větru“, odhalování pomníku prostitutky nebo o reakcích Holanďanů na autorčiny dredy, které jsou údajně polským vynálezem. Proplétají se jimi ovšem i závažnější témata, navazující na předchozí oddíl. Tentokrát jsou však podána mnohem civilněji, s humorem, nadhledem a sebeironií.
Pstruh na mandlích, oddíl třetí, který za své jméno vděčí autorčině návštěvě Česka, zřejmě tvoří skupina textů, pro něž jinde nezbylo místo. Komentář smolenské katastrofy sousedí s Okamžikem medvěda, vzpomínkou na „zázrak“ z dětství. Podobně laděný je i text Prst v soli, pouť za knihami, které Tokarczukovou čtenářsky utvářely (po recenzi Matrixu nepřekvapí určující setkání s Julesem Vernem a Stanisławem Lemem). Prst, který ukazuje na Měsíc, je lamentem a zároveň ódou na polštinu. Titulní Pstruh na mandlích se dotýká vztahu míst, hranic a literatury. Jiné eseje čtenáře provádějí po Valbřichu, Nové Rudě a okolí, ohyzdných polských místech, která je třeba zakoušet z perspektivy času a v nichž se skrývají poklady jako v popelu.
Nelze říct, že by některý z textů knihy kvalitativně pokulhával za jinými, medvědí službu však Okamžiku medvěda prokazuje kompozice: nesoudržný první a zejména třetí díl budí určité rozpaky. Oslabují dojem z celku a vyvolávají tak otázku, proč byl svazek sestaven právě do této podoby. Buď jak buď, nejnovější kniha Olgy Tokarczukové představuje bohatý myšlenkový svět mimořádné autorky.
Autor je polonista.
Olga Tokarczuková: Okamžik medvěda. Přeložil Petr Vidlák. Host, Brno 2014, 198 stran.