Když postavy žijí svým životem

Autorem románu U ptáků plavavých (At Swim­Two­Birds, 1939) je prozaik Flann O’Brien. Anebo spíše Brian O’Nolan, narozený roku 1911 ve Strabane do rodiny mluvící pouze irsky, pozdější znalec a překladatel staroirské literatury a státní úředník, který zemřel na apríla roku 1966? Či sloupkař Myles na Gopaleen alias George Knowall alias Bratr Barnabáš?

O’Nolan, jak znělo rodné jméno spisovatele, jakožto zaměstnanec státní správy užíval pseudonymy, aby mohl veřejně kritizovat společenské poměry, nicméně i vypravěči románů Třetí strážník (1940, česky 1999), Řeči pro pláč (1941, česky 1997), The Hard Life (Těžký život, 1961) a také U ptáků plavavých problematizují svou identitu. Jsou aktéry svých příběhů, ale nelze se zbavit pocitu, že samotnou svou existencí zároveň poukazují na to, že jsou vydáni na milost zákonitostem žánru. Ať už jde o mysteriózní detektivku spojenou s alegoricko­filosofickým pojednáním nebo vesnický román o irské bídě, autor je nejistý. Témata knihy, psaní a původu příběhů O’Briena sbližují s leitmotivem Borgesova díla. Prozaik Colm Tóibín zase poukazuje na O’Brienovu spřízněnost s Fernandem Pessoou – s ohledem na mnohočetnost autorských osob, heteronomii, jež nutí čtenáře ptát se, kdo vlastně v textu hovoří. Mnohovrstevnatost jednotlivých děl pak jen odpovídá nesnadné interpretaci celé O’Brienovy tvorby. Ačkoli se dnes jeho romány vydávají s pochvalnými citacemi Anthonyho Burgesse, Jamese Joyce a Jorge Luise Borgese, na zájem veřejnosti si musely počkat.

Kdo je tady autor?

Tvrzení, která motivují ústřední zápletku O’Brienova románu U ptáků plavavých, zní takto: „Nutit postavy k jednotvárné dobrotě či proradnosti je nedemokratické. Každá postava by měla mít právo na soukromý život, sebeurčení a slušnou životní úroveň.“ A za druhé: „Dobrá kniha může klidně mít tři naprosto odlišné začátky, spojené výhradně v prozřetelném duchu autora, a klidně může mít stokrát víc konců.“ A jak tedy vypadá zápletka? V pochmurném domě žije se strýcem univerzitní student, milovník Joyce, Huxleyho a porteru, a v souladu s výše zmíněným výrokem tvoří text, jehož hlavní postavou je excentrický spisovatel Dermot Trellis. Ten zase jako správný patriot píše a čte pouze zelené knihy a pracuje na výchovném díle o „důsledcích plynoucích z páchání nepřístojností“. Na rozdíl od primárního vypravěče je však autorem tyranským, a proto donutí postavy, aby s ním bydlely v hostinci U Červené labutě a on je mohl kontrolovat. Hrdinové však záhy přicházejí na to, že když Trel­lise omámí, získají na dalších dvacet hodin svobodu a mohou si dělat, co chtějí.

Dějová linie románu U ptáků plavavých se tak tříští, zobrazuje se život a dílo autora, život a dílo autora jím zplozeného a život jím stvořených postav – a to jakožto literární i reálný. Identita postav přitom není o nic zřetelnější než identita pseudonymního autora. V Trellisově textu defiluje galerie hrdinů a literárních typů vypůjčených ze staroirských bájí, básní, folkloru i dobových westernů. Je zde Finn MacCool, jenž „šíji měl jak kmenec dubiska, uzlovitou, vršky svalů a karbunkly propletených šlach spjatou“, prokletý šílený král Sweeney, bídák John Furriskey, který se však zamiluje do své „oběti“, a když Trellis usne, hospodaří s ní v cukrárně, dále třeba slušně vychovaný ďáblík Púka MacPhellimey, jehož provází potměšilý duch jménem Dobrý duch, anebo drsňák a lidový básník Jem Casey či Trellisův nemanželský syn, spisovatel Orlick, kterého autor zplodil s jednou ze svých postav.

Vzpoura postav

Knihy Třetí strážník a U ptáků plavavých jsou někdy označovány za předchůdce postmoderny, případně za první postmoderní romány vydané dávno předtím, než byl samotný termín v šedesátých letech teoreticky ukotven. Oba romány tematizují význam autorství, ale v nově přeloženém textu je otázka postav a jejich svobody o něco výraznější.

V této souvislosti nelze nevzpomenout na slavnou hru Šest postav hledá autora Luigiho Pirandella, jejíž hrdinové se domáhají divadelní inscenace. Zatímco v Pirandellově hře z roku 1921 postavy touží být režírovány, protože jinak postrádají svůj smysl, v O’Brienově próze už jsou o krok dál – jsou nezávislejší, nechtějí žít život, který za ně někdo vymyslel, nechtějí nést vnucený charakter a přidělený osud. O’Brien přitom mnohoznačně využívá metaforu snu – nudné Trellisovy typy ožívají se spánkem vypravěče, jde tedy o jakousi malou smrt autora ve prospěch existence jeho postav. A hrdinové se za svou svobodu bijí statečně – najmou si Orlicka, aby za ně napsal příběh, v němž Trellise důmyslně zmučí a před tribunálem společně odsoudí k smrti, čímž získají svobodu navždy. Jde jim však o čas, Orlick musí otce zničit dřív, než otec dopíše svou verzi jejich světa a jejich „skutečný“ život tak skončí. Postavy bohužel nevědí, že nebojují jen s Trellisem, ale i s jeho tvůrcem a koneckonců i se čtenářem, který pomalu ujídá stránky knihy. Jejich úsilí je marné podobně jako lidské snažení obecně – výsledku těžko dohlédnout.

Všechno se mění

Fikční svět románu U ptáků plavavých je i není procházka růžovým sadem. Použijeme­li Ecovu metaforu lesa, jde o záludnou houštinu, která nepředvídatelně končí u srázu a nutí čtenáře našlapovat opatrně a pomalu. Terén se stále nevyzpytatelně proměňuje, o čemž koneckonců svědčí i úvodní citát z Euripidova Hérakla: „Neboť všechno se mění, jedna věc ustupuje další.“ Také proto se O’Brienův nesmírně bohatý text jako celek těžko popisuje jinak než pomocí metafor. Podobně jako uniká jednotícímu stylu a žánru, vzpírá se i ucelenému hodnocení. Prostupují se tu dvě základní roviny. Tu první tvoří fikční svět bezejmenného vypravěče, líčí se v ní všední návštěvy putyk, disputace, střety se strýcem, ale objevují se tu i nekomentované pasáže z tisku, odborné literatury, korespondence, náčrtky. V druhé rovině se metatextově komentuje děj, podobně jako v Joyceově Odysseovi se používá návodu, scénických poznámek, které určují ráz popisovaného: „Charakter mlčení: lhostejné, pohrdlivé.“ Rozmanitost fikčního světa je přitom způsobena osobitostí postav, které odmítají být literárními typy a chovají se i mluví nepředvídatelně.

U ptáků plavavých je překladatelskou vý­zvou joyceovského formátu – je zde bezpočet stylových rovin, staroirské veršované eposy se střetávají s mluveným jazykem, písně o pivu s filosofickými disputacemi, vědecká pojednání s nářečími… Překlad Martina Pokorného je ale vynalézavý, využívá možnosti češtiny, aniž by narušil vyznění originálu nebo ho příliš zjednodušil. Objevují se zde jazykové prvky češtiny 14. i 19. století, obecná čeština i dialekty. V románu se odráží O’Brienova znalost irštiny a irské literatury, v textu jsou dlouhé pasáže rytmizované zvukomalebné prózy s motivy rostlin či zvířat, příroda je personifikována, zatímco lidé se krčí před její velikostí. Častým motivem jsou irští bardové a jejich řeč, nebo naopak neschopnost se vyjádřit. Ale nebyl by to ­O’Brien, kdyby melancholické ladění nedokázal v jediné větě proměnit v hospodskou frašku: „Chlapi, poslouchejte. Poslouchejte, než mi to unikne. Když jelen vystoupí na hřebenech a vichr mu v paroží slyšíš dout, jezevčím sbohem když šustí mech, NA PIVKO SE MŮŽEŠ SPOLEHNOUT!“ Nutno podotknout, že báseň o „pivku“, spojená s Finnovou litanií, je ironickou parafrází moralistické básně Rudyarda Kiplinga Když. Jakkoliv je však román U ptáků plavavých kompozičně složitý, je také nezřízeně vtipný a poskytuje výjimečné potěšení ze zákrut a tajemství řeči.

Autorka je anglistka.