O lodích a lidech

V autobiograficky laděných esejích a vzpomínkách Josepha Conrada, které byly poprvé vydány v roce 1906 pod názvem Zrcadlo moře (The Mirror of the Sea), je mořeplavectví krokem k podrobení světa, ale i svébytným uměním, vyžadujícím nejen fyzickou vytrvalost a zručnost, ale i řádnou dávku citu. Ve výboru esejů Poznámky o životě a literatuře (Notes on Life and Letters, 1921) se autor věnuje politice a literatuře, nicméně mezi oběma knihami lze nalézt řadu analogií.

Peklo přístavu

Lodě jsou dle Conrada podobné lidem, mají tělo, duši, své rozmary i touhy – a také nikdy neodpouštějí kapitánům špatné zacházení. Nezáleží na tom, zda se jedná o hrubé čištění lodního kýlu nebo neurvalé kormidlování, lodě zkrátka cítí a v závislosti na tom reagují. Jsou personifikovány, vypravěčova empatie je mnohem častěji mířena na ně než na lidi. I u námořníků vypravěč ovšem oceňuje nezdolnost i jejich bolest, rozumí jejich selháním a hořkosti z neúspěchu. Hrdinou pro něj není ten, který pluje nejvyšší rychlostí, ale třeba ten, kdo dokáže svou loď v případě nutnosti sám potopit či přijmout zodpovědnost za její ztroskotání. Dobrý námořník se chtě nechtě časem stává součástí své lodi a synekdochicky jejím obrazem. „Avšak loď dokáže vydržet neuvěřitelná příkoří, možná právě díky spjatosti s člověkem. Přesto jsem spatřil, jak se z mnoha přístavů lodě trmácejí – podobně jako vězni z žalářů, polomrtvé, zcela ztrhané, porobené, hnijící špínou. Viděl jsem také, jak jejich muži na palubě neklidně těkají bělmem svých očí a jak pozvedají k nebesům své černé upachtěné tváře.“

Moře je v Conradově knize staré jako sám svět a není s ním snadné pořízení. Dokáže být kruté a nikdy neopomene námořníky ztrestat, proviní­li se proti jeho zákonům. Vypravěč se však hlásí k těm, kteří na ně pohlížejí s láskou a pochopením, respektuje je a – oproti mnoha pošetilcům – dobře ví, že nad mořem nelze nikdy získat kontrolu. Člověk může bojovat o území, dokázal si podmanit zem, ale nikdy si nezíská věrnost moře. Navždy zůstává Odysseem, který se vydává na cestu, aniž by tušil, že ho čeká setkání se Sirénami, lstivými a rozzuřenými bohy, nestálostí povětří. Jsme zajatci své touhy po dobrodružství.

Hlas moře

Kontrast mezi obrazem člověka a přírody se jasně ukazuje na následujícím příkladu. Příběhy o kapitánech a důstojnících, s nimiž vypravěč v minulosti plul, jsou vesměs poněkud melancholické. Stateční mořeplavci skončili svou kariéru nedobrovolně, smrtí, zapomenutím nebo ztrátou důstojnosti. To se však moři ani jeho souputníkům, větrům do všech světových stran, nemůže nikdy stát. Jejich vláda je neotřesitelná, vichr „může pohodlně pokračovat ve svých hrátkách s hurikány, vrhaje je přes kontinent republik až po kontinent království s ujištěním, že nové republiky i staré monarchie, žár ohně a pevnost železa, spolu s nesčetným množstvím smělých mužů, se u jeho nohou obrátí v prach“. I větry zde mají tělo a duši, dokonce jsou příbuzní, a na rozdíl od lodí si nárokují určitá území. Jsou to panovníci se vším všudy, vypočítaví, chamtiví, odění do honosných rób s žezly v rukou.

Vypravěč mísí vzpomínky na plavby a ná­mořníky s úvahami o agresi, lidské hamižnosti nebo námořních bitvách. Nejde o dobrodružné historky z oceánu, jeho text je rozpínavý, zkoumá okolí i sám sebe. Jeho znalosti – jazyků, historie nebo politiky – podrývají stereotyp námořníka, starého vlka, který sice rozumí kotvám a ráhnům, ale jeho obzor je ohraničen kýlem lodi. Vyprávění je sice podáno výhradně v první osobě, ale mnohdy se vypravěč vzdálí od ­personalizovaného sdělení, jako Izmael z Melvillovy Bílé velryby odkazuje na mýty, pověry, námořnická rčení, eklekticky spojuje vědomosti o mořích a lodích, aby vytvořil jakousi anatomii moře. Vědomí jednotlivce je nahrazeno mnohostí zdrojů, obrazů, textů i událostí, byť vypravěč text zdůvěrňuje, explicitně promlouvá ke čtenáři a hodnotí osoby, s nimiž se setkal tváří v tvář. Jeho hlas působí jako vodní vír, jenž mísí živé i neživé a drží své posluchače – plavce – pevnou rukou.

Paměť knih a lodí

Zrcadlo moře ve svých vlnách odráží i témata obecně etická – co definuje člověka, jak pracovat, aby člověk cítil uspokojení, absence touhy po majetku vlastní lodníkům. Tyto myšlenky knihu spojují s ­Poznámkami o životě a literatuře. Podobnost je zřejmá zejména u úvah věnujících se osobnostem i předmětům blízkým Conradovu srdci – ať už obyčejným lodníkům, slavným admirálům, lodím nebo spisovatelům a knihám. Conrad v Poznámkách doslova píše, že „v prostředí a specifických podmínkách života na moři dospěl“, a proto v knihách tematizujících moře „projevoval téměř synovskou lásku“, snažil se „zachytit život vibrující v tom velkém světě vod v srdcích prostých mužů, kteří po celé věky křižují jeho samotu“. Není ale pochyb, že i knihy a jejich autoři pomohli Conradovi dospět v to, čím byl – námořníkem i umělcem. „Avšak nejlepší knihy, knihy postavené na lidském soucitu a paměti, žijí napořád na pokraji zničení, neboť lidská paměť je krátká a lidský soucit je, nutno přiznat, emoce dosti prchavá a nestálá.“ Toho si je Conrad dobře vědom, stejně jako dobře ví o křehkosti a zároveň vytrvalosti všech lodí, na nichž měl tu čest být. Ve vzpomínkách na lodě i jejich průvodce je v podstatě jejich hlasem, svou pamětí je vytrhává ze zapomnění a zajišťuje jim život.

Zážitky s lodníky předkládá vypravěč většinou skrze situace, historky, přímou řeč, výjimkou je text o umění admirála Nelsona. Portréty Henryho Jamese, Alphonse Daudeta a Turgeněva v Poznámkách jsou založeny na interpretaci jejich díla, ale velmi záhy mluvčí přechází spíše k hodnocení povah autorů, určujících jejich velikost. Přívlastky, jež Conrad v těchto pasážích užívá, jsou si velmi blízké. U Nelsona oceňuje lidskost stejně jako u Turgeněva, James je v jeho očích svědomitý a Daudet zase poctivý. Conrad vyzdvihuje jejich úsilí podobně, jako si váží obětavosti námořníků ochotných pro svou loď položit život.

Vrtkavost je pro něj vlastnost vrozená moři, větrům, přírodě, ale člověk musí vytrvat, aby stvořil dílo – ať už příběh nebo loď – odolávající věkům. A nejen vytrvat, ale překonávat nástrahy daného prostředí, pokoušet se vždy o víc, než se zdá možné, neboť jen takto lze porazit dějiny. „Pokud bychom chtěli vyjádřit, co utváří velikost jeho ducha, ta slova by zněla: neohrožená troufalost a prorocká jasnozřivost,“ praví se o Nelsonovi, zároveň se však zdůrazňuje jeho vztah k ostatním námořníkům a potřeba porozumění. Nároky na romanopisce též zahrnují jak nutnost „lásky­plného pozorování“ a odmítnutí povznesenosti umělce nad ostatní, tak bezpodmínečnou „svobodu imaginace“. Mluvčí esejů v obou knihách tyto požadavky beze zbytku splňuje – je důvěrníkem svých souputníků na lodi (ať už podřízených či nadřízených), má pochopení pro jejich prohřešky, ale zároveň vidí v plavbě i moři odrazy fungování celého světa, dokáže pojmenovat sebemenší detail lodě či věcně analyzovat historickou událost, ale též využívat metafor natolik zaumných, až je nutné je číst opakovaně, prodírat se jejich významy a donutit se je skutečně spatřit před očima.

Uvíznutí na mělčině

Conradovy texty vyžadují zručnost, trpělivost i nezměrnou snahu i od překladatele a redaktora. Troufám si říct, že Poznámky o životě a literatuře tomuto nároku dostály se ctí, překlad Petra Onufera zachovává specifika lehce obřadného a zároveň obrazného stylu, a přitom je stále moderní a jasný, nikdy nesklouzne k archaičnosti nebo nezáměrné nesrozumitelnosti.

V Zrcadle moře se však bohužel příliš často odráží originál, věty opomíjejí aktuální větné členění a objevuje se zde řada nečeských formulací, například v oblasti přivlastňovacích zájmen. Nejde o hnidopišství, je samozřejmé, že při takto náročném úkolu mohou vzniknout drobná pochybení, ale problém je, že v případě Conradova vycizelovaného stylu se každým zaváháním může text snadno stát toporným a nevynikne propracovaný význam vět. Čtenář poté uvízne v obtížné plavbě na samém začátku. Překladateli Michalu Kleprlíkovi však bezpochyby nelze upřít odvahu a v duchu Zrcadla moře lze říct, že i ta má svou hodnotu. Oba svazky ukazují, že Conradovy eseje mohou právem stát po boku jeho próz.

Autorka je anglistka.