Místa, kterým se muži nevěnují

Příběh románu Kvítek karmínový a bílý (The Crimson Petal and the White, 2002) skotského spisovatele Michela Fabera je zasazen do sedmdesátých let 19. století, do viktorián­ské éry plné rozporů. O jejím charakteru trefně vypovídá pasáž z Francouzovy milenky, románu Johna Fowlese z roku 1969. „S čím se setkáváme v devatenáctém století? Byla to doba, kdy žena byla posvátná a kdy bylo možné koupit třináctileté děvče za několik liber – nebo šilinků, když ji člověk chtěl jenom na hodinu či na dvě. Kdy se vystavělo víc kostelů než v celé předchozí historii Anglie a kdy každý šedesátý dům v Londýně byl nevěstinec (…) Kdy se všeobecně předpokládalo, že ženy nemají orgasmus, a přitom se každá prostitutka učila jej napodobovat.“ Téma prostituce a přetvářky není jediným motivem, který Faberův román s Fowlesem spojuje – dalším je moc vyprávění a jeho vypravěče anebo vypravěčky. Svým zájmem o ženy a jejich tělesnou zkušenost i schopnost o ní vyprávět připomene Faberův román také prózu Špičkou jazyka (1998, česky 2010; viz A2 č. 14/2010) Sarah Watersové nebo Noci v cirkuse (1984, česky 2006; viz A2 č. 36/2007) Angely Carterové.

Svádění

Na začátku vypravěčka přímo promlouvá ke čtenáři. Chová se důvěrně, naléhavě varuje před nástrahami světa, do něhož se spolu chystají vkročit, a především zdůrazňuje jeho jinakost. Tím vzbuzuje napětí a posiluje svou formativní roli v celém příběhu. V souladu s konvencí 19. století je zcela vševědoucí, ale na rozdíl od realistických románů té doby je také sebestředná, chce být slyšet a dává najevo svou zběhlost ve světě fikčním i skutečném. Její hledisko není zcela jednoznačné (odkazuje například na Jacka Rozparovače s tím, že „na něj je ještě čtrnáct let čas“) a jasně naznačuje, že ví, s jakým publikem má tu čest. I proto si sem tam dovolí lehkou ironii, třeba když naráží na bystrost hlavní hrdinky, prostitutky Sugar: „Je vážně velká škoda, že se mozek Sugar nevylíhl v mužské hlavě a namísto toho se mačká a kroutí ve stísněném prostoru jemné dívčí lebky. Jak jen by mohla přispět k rozkvětu Britského impéria!“ Ať již se však její mozek tísní sebevíc, je jisté, že dívka svou odvahou, vynalézavostí i soucitem vstoupí do dějin literárních protagonistek.

Vypravěčka čtenáře vábí dál mezi postavy a ponouká, za kým se vydat. Vykresluje půvaby hrdinů i jejich význam, radí čtenáři, kdo je v jeho zájmu nejlepší volbou. Podobně jako u Fowlese z románu promlouvá hlas, který má povědomí o realitě dnešní i viktoriánské a staví události příběhu záměrně tak, aby moderního čtenáře přiměl uvažovat o vyprávěném z perspektivy jeho zkušenosti. Kdo tedy vlastně mluví ke čtenáři? Je to sama kniha? Jedna z mnoha hrdinek? Sémantická otevřenost těchto otázek i uspěchané rozloučení na konci knihy jen podporuje její záhadnost.

Pomstít se a jít dál

Kromě vypravěčky ale v Kvítku karmínovém a bílém splétají příběhy i hrdinové. Jakkoli je jim vyhrazena er­forma, je zřejmé, že se v kapitolách mění perspektiva dle toho, kdo je zrovna protagonistou. A nutno říct, že jejich perspektiva je značně rozdílná. Proto je třeba mít se na pozoru stejně jako při noční procházce vykřičenou čtvrtí St. Giles – nevíte, co se vám budou postavy snažit prodat. Vyprávění každopádně nikdy neztratí na tempu.

Rozdílnost povah jednotlivých hrdinů lze mimo jiné demonstrovat na vztahu k jazyku a literatuře. Tajemná Sugar po noční šichtě neúnavně píše autobiograficky laděný gotický román, v němž prostitutka bez slitování brutálně vraždí své kunčofty. Kromě toho je zběhlá v románové produkci své doby a Shakespearovi. Manželka jejího klienta Williama Rackhama, dědice voňavkářského impéria a klíčového mužského hrdiny, se jmenuje Agnes a představuje v mnoha ohledech Sugařin protipól. Byť je jako žena „ideálem zlatého období viktoriánského věku“, stravují ji bludy, zákeřná choroba i vlastní sobeckost. Také si od dětství psala deník, skončila však u sepisování nejrůznějších duchovních poselství. Na jedné straně většinu času stále tráví ve svém pokoji stýskáním si a promýšlením dokonalé tabule k večeři, na straně druhé se touží stát „velkou ženou“, dávat ponaučení a zasvětit svou duši vyšším cílům.

Podobně Sugar nakonec zavrhne gotický román, který jí sloužil jako svého druhu terapie v letech zneužívání neznámými muži a matkou, pámbíčkářskou bordelmamá s falešným jménem Castawayová. Psaní nahrazuje emancipace – hrdinka se dokáže pomstít a jít dál, aniž by přitom musela realizovat své násilnické fantazie. Většina žen příběhu má svou hlavu, vědí, co chtějí, i když jde o volbu mezi prací v továrně a na ulici. Rackhamova šestiletá dcera Sofie, když uvažuje o své budoucí kariéře, praví, že by „mohla probádat místa, kterým se muži nechtějí věnovat“. Zdá se to jako rozumná volba – neboť muži se zde často vyhýbají lecčemu: emocím vlastním i cizím, zodpovědnosti i odvaze jednat přímo.

Tělesnost

Bylo by však příliš jednoduché označit muže v Kvítku karmínovém a bílém za padouchy skrznaskrz. Faber totiž jako ve všech svých dílech velmi pečlivě a vědomě pracuje s dávkováním informací. To, co nevíme, je často pro postavy a jejich příběh určující. Například o existenci Sofie se čtenář dozví po více než sto padesáti stranách, zkrátka proto, že svým rodičům jednoduše nepřišla na mysl, nicméně v ději má své místo. O motivacích postav se mnoho nedozvíme – leckdy jen skrze útržky vět a vzpomínek – a nejednoznačnost jejich osudů je ještě posilována otevřeným závěrem románu. V průběhu vyprávění na čtenáře čeká řada zvratů a falešných vodítek. Když vypravěčka slibuje únos, zločiny a smrt, jen málokoho by napadlo, na koho ta slova nakonec padnou. V textu se rafinovaně střídají poklidné popisy šatů, jídel a ulic s jednotlivými dějovými liniemi, přičemž vypravěčka dobře ví, kdy jejich osudy pro větší efekt přerušit. Nikdo tu není bez viny a i sympatické postavy páchají někdy zlo. A právě nevyzpytatelnost lidských povah dodává vyprávění svůdnost a především uvěřitelnost.

Kniha sestává z pěti částí – začíná se V ulicích a končí V širém světě. Román tak jasně dává najevo svou rozprostraněnost, snahu zrcadlit viktoriánství ve všech jeho podobách, od míst, kde se šlapky musí po odchodu svých klientů rychle očistit, až po úctyhodný dům, kde se manžel zmocní své ženy v kómatu. V knize ovšem nejde v první řadě o sex, ale o tělesnost v širším slova smyslu. Objeví se zde nemocné, chátrající tělo souchotinářky, ale i opruzené pohlaví dětí, bez obalu se mluví o zvratcích i menstruační krvi. Michel Faber vytvořil postavy z masa a kostí, s pochopením pro jejich chyby i touhy. Neexistuje zde typizace známá třeba z Dickensových románů, a proto nelze hrdiny pustit z hlavy ještě dlouho po přečtení knihy. Na to jsou totiž až příliš současní.

Autorka je anglistka.