par avion

„Byla poslední válka v Gaze k ničemu?“ ptá se Hišám Murad v titulku svého komentáře z 11. září v egyptském deníku al­Ahrám. Podle Murada je vítězem konfrontace spíše palestinské militantní hnutí Hamás. A to i přesto, že utrpělo významné ztráty, přišlo o část vojenské výzbroje, velitelské struktury i tajné sítě tunelů vedoucích do Izraele. Také ztráty na životech palestinských civilistů byly značné – 2 139 mrtvých, většinou civilistů, z toho 490 dětí. Utrpěla i civilní infrastruktura a soukromý majetek. Na druhé straně se Izraeli nepodařilo donutit Hamás k zastavení raketové palby na své území. Ta ustala až během příměří. Izrael přitom musel souhlasit s uvolněním provozu na hraničních přechodech do Gazy a s rozšířením rybářské zóny v jejím okolí na šest námořních mil. Není divu, že se izraelský premiér Benjamin Netanjahu stal v Izraeli terčem ostré kritiky. Zvláštní logika asymetrického konfliktu totiž říká, že Izrael lze skutečně považovat za poraženého a Hamás za vítěze. Izraelská centrální banka navíc odhaduje, že v důsledku konfliktu se ekonomika židovského státu letos zmenší o půl procenta. Letošní válka byla již třetím obdobným válečným střetem od roku 2008. Tentokrát však oproti minulosti vzrostl nátlak mezinárodního společenství včetně spojenců Izraele, aby se situace v palestinské enklávě již nemohla vrátit ke stavu, jaký zde byl před konfliktem. Volání po trvalém politickém řešení palestinsko­izraelského sporu dále zužuje manévrovací prostor Izraelců. Ti se v minulosti při podobných konfrontacích spokojili s oslabením vojenské síly protivníka. Klíčovým momentem bude nadcházející druhé kolo nepřímých rozhovorů mezi Izrael­ci a Palestinci. Požadavky obou stran jsou přitom těžko slučitelné. Hamás, podporován v této věci prezidentem Abbásem, požaduje kompletní uvolnění blokády Gazy, včetně vybudování přístavu a letiště. Izrael splnění těchto požadavků podmiňuje kompletním odzbrojením militantních skupin v Gaze. Nelze tedy ani vyloučit, že krize bude dále pokračovat novou ozbrojenou konfrontací či jen velmi vratkým klidem zbraní.

Na stránkách panarabského listu aš­Šark al­awsat proběhla již začátkem července polemika o povaze a důvodech úspěchu organizace ISIL (Islámský stát v Iráku a Levantě). Podle iráckého autora Mustafa Aláního je úspěch ISIL výsledkem dlouhodobého úsilí a dobře vypočtené strategie. Světové veřejnosti není příliš znám fakt, že dlouhodobým cílem džihádistických teroristických organizací inspirovaných al­Káidou vždy bylo získání kontroly nad určitým územím. Tento cíl je možné naplnit dvěma způsoby. Buď by džihádisté ovládli jeden konkrétní stát, který by následně přetvořili podle svých představ, anebo by zabrali určité území, které by se nemuselo krýt s hranicemi existujícího státu, na němž by nicméně mohla organizace začít budovat islámský stát. Cílem ISIL je naplnění druhé varianty a v periferních oblastech Sýrie a Iráku se organizaci opravdu podařilo ustavit kvazistátní entitu. Již organizace al­Káida usilovala o svržení režimu v Saúdské Arábii, aby se zde sama mohla ujmout vlády. Tento její cíl byl zastíněn spektakulárními útoky na západní cíle, které přitom měly vést především k oslabení západních podporovatelů vlády v Saúdské Arábii. Toto úsilí však skončilo nezdarem. Podobně džihádisté neuspěli při pokusu ovládnout Afghánistán, Jemen či Mali. Předchůdkyně ISIL, místní pobočka al­Káidy, se pokusila získat vládu nad Irákem. Téměř deset let jejího snažení nakonec vedlo k dílčímu úspěchu, kterého jsme svědky v dnešních dnech. Ustavení kvazistátu v periferních oblastech Sýrie a Iráku však nepochybně není konečným cílem. Tato entita bude sloužit pouze jako základna pro další výboje směřující k ustavení regio­nální mocnosti, jejíž vnitřní i vnější politika bude určována radikální islamistickou ideologií. V závěru autor varuje, že nástup ISIL není radno podceňovat.

Saúdský autor Muhammad az­Zulfa naproti tomu argumentuje, že současný úspěch ISIL je důsledkem shody okolností. Jedním z hlavních důvodů podpory, které se islamisté těší, je dlouhodobá marginalizace sunnitských obyvatel ze strany vládnoucí šíitské většiny. Obyčejní sunnité, spolu s elitami zdejších kmenů, které tvořily páteř důstojnického sboru v armádě Saddáma Husajna, nyní podporují ISIL kvůli nahromaděné nenávisti vůči šíitské vládě. Samotný vznik ISIL je podle autora opředen tajemstvím. S lehkou ironií vyjmenovává řadu teorií, které se v současné době objevují mezi Araby. Podle některých byl ISIL vytvořen tajnými službami Íránu a Sýrie, aby oslabil dosavadní opozici proti režimu Bašára Asada. Podle jiných vytvořilo ISIL Turecko s cílem obnovit islámský chalífát. Írán a jeho arabští spojenci v Sýrii, Iráku a Libanonu pak věří, že ISIL byl založen přičiněním Saúdské Arábie. Toto obvinění opírají o skutečnost, že v řadách ISIL bojuje nemálo Saúdů. Výčet by nebyl kompletní bez zmínky o teorii, která říká, že ISIL byl vytvořen Spojenými státy. Muhammad az­Zulf přichází však s poměrně prostým vysvětlením: ISIL vznikl v poměrech syrské občanské války, která se stala živnou půdou řady džihádistických skupin. Rozšíření jeho aktivit do Iráku pak bylo usnadněno rivalitou mezi šíity a sunnity. Autor se nicméně domnívá, že příznivé okolnosti, které vedly k nástupu ISIL, jsou pouze dočasné. Zvrácená ideologie, kterou organizace hlásá, se prý brzy dostane do rozporu se zájmy obyvatel, a ti nakonec ISIL porazí.