Lehce zakalený krystal

Od října probíhající retrospektivní výstava Bohumila Kubišty v ostravském Domě umění je pojatá nezvyklým způsobem – konfrontuje totiž mistra českého kubismu a avantgardního umění s tvorbou umělců pracujících v téže době i v dalších desetiletích 20. století.

V první části expozice, situované v přízemí, nacházíme chronologicky řazené Kubištovo dílo, které je doplněno obrazy jeho současníků, například Antonína Procházky, Vincence Beneše nebo Emila Filly. Na začátku jsou Kubištovy malby ještě naturalistické, jako je tomu v případě Podobizny Bohdana Kaminského (1904–1905). Naopak mimořádná formou i symbolikou je Vlastní podobizna v haveloku z roku 1908, signalizující odklon od postimpresionistického malířského rukopisu a osvojení fauvistického stylu, který je v Kubištově podobizně propojen s ezoterickými úvahami o barevných aurách, typickými pro dobová theosofická pojednání. Je otázka, zda jedovatě zelená barva umělcovy tváře není také narážkou na tehdejší obavy z infekcí, zejména pohlavních, a zda nesvědčí o tehdy novém názoru, že člověk ve svém nitru stále ukrývá bestiální povahu svých předků, kteří žili v tajemných hlubinách pravěkého oceánu.

Vážný výraz tváře na Kubištových autoportrétech je symptomem existenciální úzkosti, kterou nacházíme v dílech Arthura Schopenhauera, jehož imaginární portrét malíř také vytvořil, bohužel vystaven není. Ani slavný obraz Kuřák (1910), charakteristický pro umělcovo období „analytického kubismu“, na výstavě nenajdeme, avšak je reprodukován ve výborné kvalitě v doprovodné publikaci. Stejně tak mezi vystavenými díly chybí kopie obrazu Nicolase Poussina Orfeus a Eurydika, nacházející se v soukromé sbírce, která je zajímavá mimo jiné z hlediska teorie barev. Kubišta je jedním z mála českých umělců, jenž se touto problematikou zaobíral, jak je ostatně připomenuto v katalogu výstavy v kapitole Mentální barva.

Z Braníka až na Istrii

Pozoruhodný oddíl představuje rané pastely z Florencie, které se nesou v duchu pozdního symbolismu. Okolo roku 1908 pak vznikly početné olejomalby vykazující silný vliv Vincenta van Gogha. Je záslužné, že byla vystavena málo známá olejomalba Pradlena s děckem (1908) z Karlových Varů, jež vyniká nejen zářící barevností, ale i sociální tematikou a není vzdálená dobovým obrazům Honoré Daumiera. V této sekci byla Kubištova díla doplněna malbami současníků Emila Filly a Antonína Procházky.

Do výstavy byly zařazeny také veduty z okolí Prahy a Braníka, zdůrazňující krystalický a geologický rozměr krajiny, jež jako by Kubištu přímo vybízela ke kubizaci forem. Poutavou část představují mariny vytvořené během jeho pobytů v chorvatském přístavu Pula, které jsou ekvivalentem cézannovského „atelier de sud“ v Aix­en­Provence. Azurové odstíny průsvitné hladiny a teplé nuance písčitého pobřeží nám připomínají, jakou inspirací a bohatstvím pro umělce vždy bylo a je moře.

Dalším zastoupeným žánrem – vedle portrétu, krajinomalby a veduty – je zátiší. Ve srovnání s Cézannovou předlohou, reprodukovanou v katalogu, působí Kubištova zátiší poněkud neohrabaně, avšak v rámci výstavy mají svůj půvab. Nechybějí samozřejmě ani plátna s náboženskými motivy, jako Nesení kříže nebo Vzkříšení Lazara (1911) – včetně přípravné studie provedené tužkou –, které alegoricky vyjadřuje nutnost ozdravení dekadentní společnosti a umění.

Obrazům je těsno

Mezi vrcholy retrospektivy rozhodně patří obraz Kavárna, jedna z předních ukázek českého kubismu, a celkově je tu k vidění mnoho mistrovských Kubištových děl, například Pierot, Cirkus (1911) nebo Harlekýn a Kolombína (1910), motiv, který svého času také pojednal Paul Cézanne – je škoda, že není v katalogu reprodukován namísto Maxe Pechsteina.

Zajímavou částí výstavy je třetí prostor v přízemí, kde jsou v juxtapozici představeny obrazy Koupání žen a Koupání mužů. Jde o vzácný pohled, neboť díla se nacházejí ve dvou různých sbírkách. Bohužel není možné sledovat obě rozměrná plátna současně z dostatečného odstupu – jsou totiž umístěná v rohu panelu, na dvou k sobě kolmých stěnách. Instalace je vůbec poněkud problematická, protože prostor je exponáty doslova přeplněn.

Druhá část výstavy v prvním patře Domu umění pokračuje díly, která mají dokládat Kubištův vliv na moderní české umění. Zde nacházíme mnohé kubizující obrazy, jež však s umělcovou tvorbou souvisí jen vágně (například Jindřich Štyrský, Karel Teige, František Foltýn). Ani oddíl věnovaný jeho následovníkům v druhé polovině 20. století není příliš jasně zacílen a třeba slavná plátna Václava Boštíka Svislé členění a Zakřivený prostor jsou Kubištovu odkazu již velmi vzdálená. Je škoda, že autoři spíše nezaměřili pozornost na nákresy partitur pro liniové obrazy Zdeňka Sýkory, které by mohly vést k velmi podnětnému srovnání s některými tužkovými studiemi, jež Kubišta vytvořil okolo roku 1910 a které jsou reprodukovány v druhém dílu doprovodné publikace k výstavě. Je rovněž nepochopitelné, že zde není zastoupen Stanislav Kolíbal, který by mohl některými svými kubizujícími díly do linie Kubištova odkazu zapadat daleko více než například Otakar Slavík nebo Jiří Sopko.

Méně mohlo být více

Je bezpochyby záslužné, že se po dlouhé době věnovala znovu pozornost vůdčí osobnosti českého kubismu, která již právem vzbudila zájem i zahraničních badatelů (například ve Francii se Kubištovým dílem zabýval Serge Faucherau, ve Spojených státech amerických publikovala eseje o jeho malbách Eleonor Mosemanová). Je však škoda, že výstava není koncepčně sevřenější. Ačkoli se podařilo zapůjčit mnoho uměleckých klenotů, které zdobí regionální muzea po celé České republice, v příliš těsném, přeplněném prostoru přízemí nemají možnost dostatečně vyznít. Nápad konfrontovat Kubištova díla s vybranými malbami současníků jistě nebyl špatný, avšak bylo by potřeba poněkud zvýraznit Kubištovu tvorbu, neboť přece jen mělo jít především o individuální retrospektivu, a ne o kolektivní, průřezovou výstavu členů uskupení Osma.

Prostor v prvním patře, určený umělcům druhé poloviny dvacátého století, kteří se Kubištou údajně inspirovali, je vyplněn až příliš nesourodou směsicí nejrůznějších děl. Snad by bylo lepší, kdyby zde byly vystaveny ukázky Kubištova vlivu jen na několika vybraných a co nejzjevnějších příkladech. Celek výstavy tedy v důsledku působí poněkud zmateně a nepochybně by zasloužil pročistit – z hlediska architektonického řešení i koncepce výběru exponátů a jejich souvislostí.

Autor je historik umění.