Výročí takzvané sametové revoluce vyjevilo rozdílnost mezi osobní pamětí a vědeckou historií. Možná je načase pokusit se o participaci na vytváření společných dějin. Je třeba reflektovat nejen to, jak zacházíme s vlastní minulostí, ale i to, jak minulost nakládá s námi.
Při oslavách letošního výročí sametové revoluce se na Národní třídě „vystavovaly červené karty“. Při odhalování pamětní desky na Albertově přítomní aktualizovali revoluční hesla a skandovali „Miloše do koše“. V průběhu slavnostního vzpomínkového aktu létala vajíčka. Z početných komentářů v médiích i z množství příležitostných výstav a místních vzpomínkových happeningů je zřejmé, že listopad 1989 představuje živé místo paměti. Jeho obraz zprostředkují ikonické fotografie a dobové filmové záběry, průběh i význam událostí je popsán v mnoha knihách. Přesto může pokus o inventuru onoho živoucího místa paměti vyznít paradoxně. Na první pohled je totiž zřetelný nesoulad mezi historií, jak se vystavuje v muzeích či rekonstruuje v televizních dokumentech, a tím, co se během oslav výročí odehrává ve veřejném prostoru. Zdá se, jako by spolu historie a paměť téměř nesouvisely.
Vzpomínáme si?
Výroční vzpomínání se překvapivě často točilo kolem současného prezidenta Miloše Zemana. Historie sloužila jako kontrastní plocha, která zaměřovala pozornost publika určitým směrem. Prostřednictvím srovnání s revolucí a jejím hlavním hrdinou Václavem Havlem se vyjadřovaly kritické postoje k Zemanovi. Takové užití historie se nejen historikům jeví jako účelové. Co ale s tím?
Na rozpor mezi historií a pamětí poukázal již v osmdesátých letech francouzský historik Pierre Nora. V tehdy počínajícím boomu vzpomínání spatřoval symptom širší proměny historického vědomí, která zasáhla moderní společnost. Nora hovořil o přetržení pouta identity: dějiny a paměť již nejsou totožné. Současný člověk je vytržen ze společenství, jeho paměť je pouhou neosobní historií, stopou, klasifikací: „Jestliže tolik hovoříme o paměti, je tomu tak proto, že paměť již není.“
Norovu úvahu nelze omezit na otázku, zda je ve veřejném prostoru paměti málo, či naopak příliš. Že naznačený problém s pamětí koření hlouběji pod povrchem, můžeme ilustrovat na školním dějepise. Média nás často povrchně informují o tom, že se o konci komunismu ve školách skoro neučí. Zdá se, že paměti je příliš málo. Jenže ani odučená dějepisná látka není zárukou toho, že v paměti žáků zůstanou o roce 1989 nějaké znalosti. Jsouli dějiny popsány v učebnici či vystaveny v muzeu, neznamená to automaticky, že lidé tyto historické znalosti sdílejí a k něčemu je používají. Veřejný prostor může být přeplněn obrazy minulosti, aniž by se zobrazená historie zapojovala do každodenní praxe společnosti. Zdá se, že právě letošní průběh veřejného vzpomínání na sametovou revoluci rozpor mezi vnější reprezentací historie a jejím zvnitřněním příkladně ilustruje.
Havel není nikde
Na poštovní známce, kterou k výročí převratu připravila Česká pošta a veřejnosti ji představil premiér Bohuslav Sobotka, se píše: „Nezapomínáme 17. listopad.“ Pamětní známky představují tradiční způsob veřejného připomínání. Na úrovni sociální praxe se však dotýkají hlavně sběratelů, běžní občané je užívají, aniž by se přitom nějak vztahovali k významu listopadů 1939 a 1989. Historie zde slouží jako kulisa.
Ministerstvo kultury vystavilo v rámci expozice Sametová revoluce: jak to bylo? svetr Václava Havla s odznakem OF. Jak ovšem tato „relikvie“ souvisí s pádem komunismu? Neodpovídá se snadno. Cítíme ovšem, že souvislost existuje, že Havlův svetr cosi z historických událostí vyjadřuje, že se nás dotýká. Autentický kostým oživuje vzpomínku, zpřítomňuje událost prostřednictvím afektivního prožitku (včetně pohoršeného odmítnutí). Když se nás historie takto osobně dotýká, jsme uvnitř místa paměti: vystavujeme červenou kartu na oživlé scéně revoluce. Havlův svetr představuje živou paměť.
Rozpor mezi historií a pamětí je zřetelný zejména na poli vzdělávání. Ilustruje to dokumentární film Karla Strachoty Z deníku Ivany A., který vznikl v souvislosti s výročím a má vzdělávat o roce 1989 v rámci projektu Jeden svět na školách. Inscenovaný dokument se snaží rozpor mezi pamětí a historií zakrýt. To živé a blízké zde představuje deník náctileté maturantky. Jako krysař z Hameln má dívčino soukromí a její hlas převést žáky přes propast, jež odděluje jejich každodennost od vzdálené říše historie. Osobní rámec deníku zde funguje jako stroj na autentizaci.
Z této perspektivy můžeme porozumět i nejednoznačným ohlasům, které provázejí seriál České století, v němž se hranice mezi historií a pamětí naopak cíleně rozostřují. Zejména v dílech, jež se dotýkají naší nedávné minulosti, nelze pokroucená fakta jednoduše opravit. Do hry vstupují zneklidňující otázky (proč uměle inscenujeme něco, co již tehdy zachytily kamery) a zdánlivé zbytečnosti. Banální paštika, pití piva či dílčí herecká gesta mluví afektivně a s překvapivou silou. Marek Daniel hraje s divadelní hyperbolou, jeho Havel se vůbec nepodobá „kamennému“ Havlovi – bustě, jež byla při letošních oslavách roku 1989 odhalena v americkém Kongresu. Ani filmový pokus o dekonstrukci monumentu však není úspěšný. Havlův portrét je prý bezkrevný, ocitá se ve stínu jiných postav a neodpovídá vzpomínkám pamětníků. Právě Havel představuje příkladnou synekdochu toho, co se děje ve vzpomínání na sametovou revoluci: je jak v kameni, tak v živé paměti, a nakonec není nikde. Monument se tříští a propadá do pomyslné propasti mezi pamětí a historií.
Jak zaplnit propast
Další z podob připomínání 17. listopadu představuje výstava Archivu Univerzity Karlovy v pražském Karolinu, nazvaná Listopady. Pád komunismu v roce 1989 se zde vystavuje společně s listopadem 1939. Obě historické události spojuje důraz na studenty. Jan Opletal se hodí do muzea více než samet, starý příběh je pevnější, jeho tvar se otiskuje i do nedávné historie a chrání ji před těkavostí dnešní paměti. Na rok 1939 se vzpomínalo jako na konec, druhý listopad se vnímá jako začátek. Nikdo nenamítá, že se k historii nemají vyjadřovat lidé, kteří se protektorátních studentských protestů neúčastnili, jak se tomu děje u výročí mladšího. Příběh Opletalovy oběti a Mezinárodní den studentstva jsou již v historii usazeny dostatečně pevně, a tak se na nich může sametový háv přichytit. Tento most mezi historií a pamětí se zdá být bytelnější, není však jisté, zda stojí na tom nejrušnějším místě. Nevíme, nakolik zde výstava vychází vstříc současné poptávce.
Jak už bylo řečeno, naše porozumění současnému světu se utváří v napětí mezi historií a pamětí. Staré přesvědčení, že historie představuje uspořádaný soubor znalostí, uklidňuje. Historie spí v knihách, pečují o ni jen odborníci a do ulic vstupuje zřídka. Z perspektivy každodenní sociální praxe ovšem vidíme něco jiného. Jako paměť je minulost všudypřítomná a těkavá, váže se na aktuální problémy, dotýká se našich emocí, je přilnavá a slouží různorodým cílům. Otázka zní, zda chceme dále bloudit v labyrintech paměti, kde neplatí mapy historie, zda se chceme dále nechat vést krysaři, kteří svádějí do říše smyslu, nebo se pokusíme nepřehledný terén mapovat sami.
Propast mezi historií a pamětí můžeme zaplnit. Lze ji vnímat jako výzvu k participaci na vytváření společných dějin. Mnozí ostatně již budují – jak dokládá úsilí nové muzeologie – komunitní projekty zaměřené na „public history“ či didaktika dějepisu založená na pedagogickém konstruktivismu. U nás bohužel obdobným projektům často chybí patřičný společenský ohlas, a to nejen proto, že na nich ulpívá pedantství historiků, kteří hájí čistotu „své“ vědy. Paměť je každopádně neprůhledná, těkavá a nečistá, má však afektivní sílu. Roztříštěná vejce se mohou stát základem pro stavbu mostů, které sice nebudou monumentální, ale umožní nám, abychom lépe porozuměli tomu, co s námi naše minulost a paměť právě dělají. Pokud si nebudeme s historií a pamětí hrát my, zahrají si ony s námi.
Autoři jsou historikové.