Exploze muničního skladu ve Vrběticích na Zlínsku málem přehlušily projednávání našeho státního rozpočtu na příští rok. Také v průběhu poslanecké debaty došlo k jedné metaforické explozi, když „vybuchl“ ministr financí Andrej Babiš. Nikoli však hněvem, ale jen jako slibotechna, která ujišťovala voliče, že zlepší výběr daní do erární pokladny. Vypadalo to po volbách, že se ráno po sestavení Sobotkovy vlády s Babišem na stráži státních účtů otevře daňový roh hojnosti – za pomoci elektronické evidence, kterou ministr bleskově nastudoval v Chorvatsku. Ne, ani příští rok se nestane nic, chorvatský vynález se zavede až v roce 2016 a výběr daní se podle Babiše „může zásadně zlepšit“ klidně až v roce 2017 – ke stému výročí VŘSR.
„Může“, tedy nemusí? Termín „zásadní zlepšení“ ovšem – v zásadě – znamená zlepšení nikoli bezvýjimečné. A některé výjimky, jak známo, potvrzují pravidlo… Slogan k tomu není třeba dlouho vymýšlet: „Prostě jsme to nezařídili.“ Hrozí, že realita předběhne sliby vládnoucí garnitury za Babiše nejméně takovou rychlostí, s jakou za Klause předběhli ekonomové právníky (aspoň to tvrdí známá floskule, která zřejmě chce zastřít situace, v nichž právníci sehráli úlohu spolupachatelů, návodců a zametačů stop). Ano, bude hůř! Alespoň ve výběru daní, ba možná i v evropské a světové ekonomice, pokud byť jen zčásti dojde na houkání prognostických sýčků.
Jako neutrální nebo dokonce nadějná se může v této souvislosti jevit skutečnost, že letos asi „vybouchnou“ Spojené státy jakožto nejsilnější ekonomika na světě. Sice se podobné zvěsti rojí už dlouho a nejednou byly hozeny na stůl jako hotová věc (Čína svým HDP překonala USA v roce 2011). Ale letos půjde prý už o oficiální – korektně účetnicky provedené – sesazení Ameriky z čela ekonomické hitparády. Netvrdí to čínské politbyro a po světě nešíří jeho tisková agentura Sinhua. Tvrdí to Mezinárodní měnový fond a rozšiřuje prestižní americký portál finančních trhů Market Watch. Účetní korektnost spočívá v tom, že tentokrát jsou obě země poměřovány v paritě kupní síly. Je dán shodný spotřební koš pro Američany a Číňany, v němž kromě obligátních hamburgerů jsou zhruba tři tisícovky dalších statků a služeb. A pak se porovnává reálný objem nakoupený Číňany v dolarech s konzumním apetitem americkým. Letos prý je výsledek utkání tento: 17 632 miliard proti 17 416 miliardám. Číňané vedou o 216 miliard dolarů. Už je to tady!
Jistěže jde o číselné hry, které neberou v úvahu otevřenost současných ekonomik ani reálné čínské sociální poměry. A s čím vůbec poměřovat mocný klacek mnohabilionových dolarových zásob v čínských bankách? Ale i nesmyslná číselná návěstí, která jsou zárukou vysoké čtenosti, nakonec dobře ilustrují fakt, že Čína se stává hlavním protihráčem dosud samozřejmého jádra světového systému. Ne, není to žádná alternativa, jenom jiný pól moci, jiný kohout na hnoji z téhož – anebo ještě horšího – materiálu. Nicméně je jisté, že svět bude nadále strukturován silokřivkami kolem Washingtonu a Pekingu. A Moskva či Brusel už dnes dobře vědí, kolem koho budou muset kroužit v roli satelitů po celé 21. století.
Tuhle strategickou zábavu, která se může protáhnout na celé generace, by však mohla narušit síla spodních vod. Pod kobercem, po němž se šoupe lídrovskými křesly starých i nových velmocí, vymlely sociální proudy a protiproudy zejména v posledních letech krize docela nebezpečné dutiny. Nepříznivé podemílání světa probíhá už třicet let, o plnou pětiletku déle, než si Čechové užívají znovunabyté svobody…
Klub třiceti čtyř bohatých či nadějně rozvinutých zemí OECD (Čína, Indie či Rusko mezi ně na rozdíl od například Mexika, Chile nebo České republiky nepatří) vydal 9. prosince obsáhlou zprávu, nazvanou výmluvně Tendence nerovnosti příjmů a její dopad na růst. Zpráva uvádí, že „příjem deseti procent nejbohatší populace je devětapůlkrát větší než příjem deseti procent lidí nejchudších“. Dozvídáme se z ní, že v osmdesátých letech dosáhli bohatí maximálně na sedminásobek příjmu chudých. Desetina nejchudších si sice v mnoha zemích od té doby rovněž polepšovala, „ale v letech hojnosti jen velmi zvolna, zatímco v období krize se znovu propadla“. Během čtvrtstoletí před krizí v roce 2008 rostl průměrný příjem domácností o něco víc než o jedno a půl procenta ročně. V následujících letech světové recese byly však tyto přírůstky ve většině zemí – a v drtivé většině domácností – smazány.
Epicentrum tohoto předvánočního sdělení spočívá v poukazu na důsledky. „Vzrůst nerovností stál více než deset procentních bodů růstu HDP v Mexiku a na Novém Zélandu, téměř devět ve Velké Británii, Finsku a Norsku a šest až sedm bodů ve Spojených státech, Itálii a Švédsku. Naopak „rovnostářštější poměry před krizí“ se podílely na růstu HDP ve Španělsku, Francii a Irsku. A nerůst ekonomiky dále zvyšoval nerovnosti. A nerovnosti… Dalo by se pokračovat donekonečna. Perpetuum mobile vzdušné pádové vývrtky. Letecký den kapitalismu.
Že se přihazuje na větší hromadu, bohatí jsou bohatší a chudí chudší, je snad už klišé a banalita. Je tu ale i výbuch jako hrom! Výbuch dogmatu, že bohatství vždy „prokapává“ dolů. Že oligarchové kapitálu jsou jako ten příliv, jenž zvedá všechny lodě v přístavu, jachty i bárky.
Nezvedá! Je to přesně naopak!
Autor je politický komentátor.