Současná nabídka výstav ve Veletržním paláci je sice na první pohled bohatá, charakterizuje ji ale nekoncepčnost a nedůslednost. Snad je to jen dočasné slabší období, podmíněné financemi. Představu o profesionalitě dramaturgie Národní galerie to ale poškozuje.
Podle oficiálního webu Národní galerie se v současné chvíli ve Veletržním paláci koná hned devět výstav. To je bezesporu úctyhodné číslo. Že ale „kvantita nerovná se nutně kvalita“, shledáme brzy i v tomto případě.
Od všeho trochu
Aktuálně nejnavštěvovanější je určitě Slovanská epopej, vystavení Muchova veledíla je ovšem zaštítěno Galerií hlavního města Prahy, takže s dramaturgií Národní galerie nesouvisí. Co tam máme dál? Přehlídka letošních finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého je dozajista tím nejlepším, co prostory Veletržního paláce nyní nabízejí, pro mnoho návštěvníků je ale nejsoučasnější umění těžko stravitelné, takže hnacím motorem návštěvnosti zřejmě nebude. Bez dalšího komentáře můžeme přejít maličkou výstavu Kresby Františka Gellnera v takzvaném grafickém kabinetu, kde se dlouhodobě konají drobné výstavy představující kresby a grafiky a který má v kompozici výstav své smysluplné místo.
Uměleckou intervenci Maxwellova rovnice, v níž Lucie Svobodová konfrontuje svou současnou tvorbu s díly minulosti ve stálé expozici, berme prostě jako zpestření a oživení tradičních výstavních prostor, vězme však, že obdobná strategie je dnes už běžná ve většině světových muzeí (jež ji mnohdy, na rozdíl od Národní galerie, rozvíjejí soustavně a koncepčně). Pak je tu pokus vyrovnat se s prostorem Malé dvorany prostřednictvím architektonického projektu Zdeňka Fránka Polštářový dům. K velkorysým instalacím, jaké jsou k vidění v obdobných prostorách v zahraničí (ikonická je samozřejmě Turbínová hala londýnské Tate Modern), má tato realizace opravdu daleko. Ocenit ale můžeme aspoň skutečnost, že se s Malou dvoranou vůbec nějak pracuje.
Další nevelká výstava, která však není ani zmíněna na webu, nese název Alfréd Radok 100 – Příběh režiséra (1914–1976). Připravil ji Institut umění – Divadelní ústav, jde tedy o externí spolupráci, pro niž Národní galerie poskytla prostor i se „zrecyklovanou“ paneláží po výstavě Vivat Musica! – je přece škoda ji hned odstranit, když se na ni dá naroubovat další instalace. Radok je tu připomenut prostřednictvím biografické časové osy, sporadické obrazové a textové dokumentace divadelních her, projekce fotek a malého modelu fenomenální laterny magiky. Institut umění jistě realizoval o Radokovi zevrubný výzkum a je záslužné, že výstavu k jeho výročí připravil. Vtírá se však pocit, že v prostoru Národní galerie by si tato osobnost zasloužila velkorysejší prezentaci. Místo toho je tu paneláž „z druhé ruky“ a nedůsledná propagace.
Výstava Jiří Sozanský: 1984 – rok Orwella je poslední a zřejmě nejslabší z trojice instalací k výročí požáru Veletržního paláce. Její autor opanoval svými malbami a sochami celý mezanin, což je jistě impresivní, ale v podstatě jde o natažení jednoho tématu do množství variací. Obdivovatelé Sozanského si tudíž přijdou na své, jinak ale nejde o příliš důmyslný výstavní počin.
Záplatování
Úlohu atraktivní tematické výstavy by mohla sehrát expozice Fluxus: Evropské festivaly 1962–1977, podle tiskové zprávy „interaktivní prezentace, která diváka živě provede dějinami Fluxu“. Navzdory tomu, jak je výstava zastrčená, se na ni kupodivu opravdu trousilo slušné množství lidí. Rychle ji ale zase opouštěli. Okolnosti jako chlad, šero nebo nemožnost posadit se u dlouhých videí je rozhodně k delší prohlídce nepovzbudily. Deklarovaná interaktivita se omezila na pár ošuntělých soklů s různými proprietami, aniž by bylo jasné, co všechno s nimi návštěvník může dělat, natož aby k tomu byl nějak aktivně vybízen – ať už skrze návody, prostorové řešení nebo asistenci kustodů. K textovým materiálům (nepochybně zajímavým) chybí český překlad, takže ten, kdo neovládá angličtinu a němčinu, má v Národní galerii smůlu.
Tím se dostáváme k faktu, že výstava je vlastně importovaná – jde o putovní projekt, který procestoval řadu evropských měst už během roku 2012. To se ale explicitně nezmiňuje a z původního názvu se dokonce vytratilo spojení „Šílenci jsou na útěku“ (původně byla výstava nazvána The Lunatics are on the Loose… European Fluxus Festivals 1962–1977). Jak a proč se výstava do Prahy dostala až na konci roku 2014, je tudíž záhadou. Podobně jako v případě Alfréda Radoka se jedná o projekt převzatý zvenčí, na kterém se Národní galerie nijak koncepčně nepodílela.
Z výše popsaného je zřejmé, že se Národní galerie ve Veletržním paláci prostě snaží záplatovat období mezi vlastními většími výstavami a sází přitom spíše na množství než na dotaženost a skutečnou atraktivitu výsledných realizací. Ty jsou spíš „výstavkami“ než skutečnými výstavami. Snad se jedná už jen o dozvuky časů minulých (dosavadní ředitelka Sbírky moderního a současného umění Helena Musilová byla před nedávnem odvolána) nebo o překlenovací období, než generální ředitel Jiří Fajt a nový šéfkurátor Adam Budak začnou naplno realizovat vlastní výstavní plán. Jisté je, že v této chvíli je ve Veletržním paláci příliš mnoho záplat a žádná skutečně velká „síť na diváky“. Rozpočet je jistě napjatý, o to promyšlenější ale musí být výstavní dramaturgie.