Jsem asi nesmírně zaujat proti poezii, napadlo mě, když jsem poslouchal televizní diskusi tří básníků, Bruna Solaříka, Adama Borziče a Jaromíra Typlta, s Janem Burianem v rámci (dnes už ukončeného) pořadu Artefakta. Byla to totiž relace kuriózní, některé její pasáže snad dokonce absurdní – nikoli obsahem, spíš nečekaným prolnutím dvou paralelních kulturních vesmírů. Mluvilo se o dnešní poezii, o tom, v jakém se nachází stavu, jak se jeví její tendence, přetřásla se i tehdy naprosto zásadní kauza facky ve veřejném prostoru. Nevím, jak pořad vnímali kolegové a kumpáni v kulturních epicentrech, já jsem si chvílemi říkal, že jen díky němu může najednou televizní divák vidět, kterak kdysi potemnělé ghetto nabírá dech a hodlá se razantně postavit k novým úkolům.
A nemohl za to ani tak Adam Borzič, o jehož obezřetnou řeč a obhajobu u nás stále ještě nemyslitelných teoretických pozic či slovníků jsem se v duchu opíral jak o sloup, který zničehonic prochází centrem všeho aktuálního dění. Nemohl za to ani podivuhodně klidný Jaromír Typlt, natož žertovný Bruno Solařík. Na tom, že se ona Artefakta tak povedla, nese největší díl práce Jana Buriana, básníka, který jako by se najednou probudil do reality. Na rozdíl od jeho kolegy Miroslava Balaštíka, vždy připraveného a informovaného, se totiž vydal cestou otázek a – zdá se – nijak nestrojeného překvapení.
Zpočátku jsem v duchu namítal, že se přece jenom mohl trochu připravit a že Česká televize se zase ukázala a že celé tohle ČT Art nestojí za nic a tak dále… Jen pár minut stačilo, aby se situace ve studiu a mé nadávání zvrtly v opak – to když se začalo hodnotit, jak si dnes poezie stojí. Všichni tři básníci se okamžitě přihlásili s tvrzením, že v takové formě jako dnes už naše poezie dlouho nebyla. Jednak že vychází spousta knih, jejichž význam je pro poezii zásadní (a pro českou literaturu tedy snad dokonce dějinotvorný), že kniha veršů získala první místo v čtenářské soutěži Lidových novin, že dochází k vnitřnímu pnutí struktur anebo že se vyjasňují východiska a tříbí hodnoty. Taková řeč mě potěšila, jistě, vždyť jsem dosud četl a sám i psal o krizi, o tom, jak se autorům nedaří překonat určitou linii; to vše je nyní minulostí. Pak se k věci vyjádřil také Jan Burian, někdejší souputník Jiřího Dědečka a člověk z mého úhlu pohledu snad až příliš konzervativní. Mluvil chvíli a já najednou věděl, že jsem nesmírně zaujat proti poezii, proti jejímu vzmachu, a dokonce i proti jedinečnému historickému momentu, do něhož se dostala.
Jan Burian byl totiž velice překvapen, když slyšel ona slova chvály, vážně kýval hlavou a zachovával dekorum slušného člověka, jemuž se pokoušeli namluvit, že všechno je úplně naruby. Zdálo se mi, že se svými hosty nenechal přesvědčit, zároveň jim ale nehodlal nic vyvracet. A teprve v tuto chvíli, kdy se konfrontovali tři básníci, vyslanci kulturního ghetta, s jedním básníkem poněkud masovější ražby, umělcem, který možná kdysi vyslechl požadavky svých posluchačů a nyní se nechává vést neklamnou intuicí, tehdy jsem si uvědomil, jak hluboce nesouhlasím s požadavkem autismu, hlásaným v Artefaktech jedním ze zúčastněných. A znovu jsem se, navzdory nadšení všech zúčastněných, nechal lapit skepsí. Okamžitě jsem si vybavil běžné útrapy spojené s poezií: všechny ty nulové výpůjčky knih poezie v jedné krajské knihovně, lidový nezájem o tvorbu básníků anebo trapné čekání na jednoho jediného návštěvníka, který by snad omylem mohl zabloudit na veřejné čtení.
Není samozřejmě nic jednoduššího než namítnout, že nechci vidět úspěchy, kterých současná poezie dosáhla, že si nedokážu uvědomit, jak zásadní texty se vydávají a jaký je jejich vliv pro celou poezii. Proto také píšu, že jsem proti poezii nesmírně zaujat, že jsem jejím vymítačem a nepřítelem. Něco mi tu totiž pořád nehraje.
Nedávno jsem četl na A2larmu maocetungovskou poznámku, že by intelektuálové měli vyrazit s chudinou do putyk. K čemu by to bylo? Proč hledat spoje mezi křiklavými protiklady? Artefakta mi znovu potvrdila, že přiblížit se musíme běžnému čtenáři, stejně tak jako se mu kdysi přiblížil i Jan Burian; ten, který teď překvapeně kouká, že poezie žije za jeho zády. Přiblížit se mase a konečně zapomenout na imperativ poselství, které individualita tvůrce dle přikázání Šaldy musí vynášet na světlo světa.
Kdybych poezii přál a věřil spolu se třemi diskutujícími básníky, že zase nastává její zlatý věk, musel bych si všímat i takových drobných událostí, jako například poslední sbírky Pavla Novotného Havarijní řád. Zjistil bych, že v ní svět drobných problémů, malých lidových radostí formuluje novým jazykem, že lyrický subjekt, ona diluviální maškara, mizí a jeho místo obsazují mluvící fragmenty společnosti. Všechna ta modernistická krása se rozpouští – kdo ví, zda by po přečtení Havarijního řádu ještě Václav Bělohradský tvrdil, že současná česká poezie je zombie.
Aby ale došlo na slova o skvělém stavu poezie, bylo by třeba udělat krok druhý – když už tedy zjišťujeme, že je možné psát jinak, na jiná témata, když nám to psaní dokonce začíná rezonovat s různými kulturními či společenskými procesy, mělo by se vykročit ke čtenáři. Knihy by měly být kolportovány na maloměsto, nejlépe dům od domu, stylem „Nemáte zájem? – dostanete hned dva kusy“. Někteří básníci by mohli vyrazit napříč krajem, zapomenout na chvíli na tepelnou pohodu zaručených poslucháren té a té pražské kavárny a promluvit s lidem na venkově. Pak bychom měli vyhráno, někteří lidé by najednou nebyli zaujati a Jan Burian by se už třeba tolik nedivil. Vždyť s názorem Adama Borziče, Bruna Solaříka a Jaromíra Typlta by najednou souhlasila dobrá půlka republiky.
Autor je literární kritik a spisovatel.