Nerezignovat a tvořit

Co stálo za rozhodnutím založit malé nakladatelství zaměřené na knihy pro děti?

Těch důvodů bylo samozřejmě víc. S mou ženou Terezou jsme dělali malonákladové knížky, obklopovalo nás mnoho zajímavých lidí z výtvarného prostředí i lidi, kteří píšou. Přišlo nám, že by byla škoda, kdyby to všechno končilo v šuplíku, a zároveň v tom byla i chuť iniciovat inspirativní setkání. No a také jsme chtěli mít vydání knihy kompletně ve vlastních rukou.

A proč jste se rozhodli zrovna pro dětskou literaturu?

Protože v té době to byl úhor. A samozřejmě také proto, že svět knihy pro děti umožňuje velkou svobodu, co se týče výtvarného výrazu. Člověk při tvorbě takové knihy nepodléhá žádným tlakům ani módním vlnám – je to svobodný prostor, který lze vyplnit tvůrčím způsobem.

Liší se nějak vydávání dětské literatury od vydávání literatury pro dospělé?

Podle mě žádná konkrétní specifika ne­existují. Vždy jsem dělal i knihy pro ­dospělé a je možné, že pokud bychom v budoucnu vyčerpali okruh dětské literatury, začneme se věnovat jim.

Není výhoda, že se dětská kniha často chápe jako artefakt, u něhož je důležité, aby ho děti opravdu vlastnily a mohly vnímat všemi smysly?

Ano, určitá výhoda to je, protože rodiče mnohdy utratí za knihu pro své ratolesti peníze spíš než za stejně drahý román. Na druhé straně tu ale funguje jistý druh konzervativismu. Knihy kupují rodiče nebo prarodiče a ti často sahají po titulech, které už znají a které jsou ověřené. Někteří autoři jsou samozřejmě „nezničitelní“, jako třeba Astrid Lindgrenová, jejíž knihy jsou stále moderní a aktuální. Ta kniha už by ale dnes mohla vypadat jinak, mohla by být jinak ilustrovaná a jinak vypravená.

Kam se dětská kniha posunula po čtrnácti letech vaší nakladatelské činnosti?

V letech, kdy jsme začínali, neměla nakladatelství zaměřená na tuto literaturu žádný pevný záměr ani redakční plán. Vycházelo minimum překladových věcí, které by stály za pozornost, a vydávaly se spíše tituly, jež se osvědčily v minulosti. Větší nakladatelství se dětské literatuře věnovala spíše nárazově. Současný stav je samozřejmě o poznání lepší a nabídka knih pestřejší. Na trhu se objevila řada malých nakladatelů a dokonce se zdá, že i velké nakladatelské domy se snaží pracovat systematičtěji a vyhledávat nové tituly. Navíc nastupuje nadějná generace ilustrátorů, takže je pravděpodobné, že dětskou knihu čeká slibná budoucnost.

Jste vedoucím ateliéru ilustrace a grafiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, a jste tak v těsném kontaktu s mladými výtvarníky. Jak se proměňuje ilustrátorská scéna?

Snažíme se studenty infikovat radostí z práce. Vedeme je k tomu, aby byli samostatnými jednotkami, které se musí samy prezentovat – ideálně vkusným způsobem, ne ničím vtíravým nebo efektním. To se za ta léta podařilo a zájemci o studium nemizí. Pole autorské knihy, grafiky, komiksu a ilustrace je u nás velmi skromné a pro mladého člověka to není příliš atraktivní obor, protože většina zájemců o studium na umělecké škole se chce stát malíři nebo konceptuálními umělci. Ilustrace je obor, který předpokládá pokoru od samého počátku studia. Absolventi ateliéru jsou ale určitě vidět – působí v časopisech, v malých nakladatelstvích, dělají si vlastní autorské knihy nebo jezdí se svým malým cirkusem, jako třeba Napoli. A nakonec je jedno, když ­skončí třeba na lidušce. Hlavní je zkušenost a to, že nerezignují a něco vytvářejí.

Tvrdí se, že v Česku je silná tradice dětské knihy.

Je to tak, tradice je dlouhá a víceméně kontinuální. Chybí sice generace autorů narozených v druhé polovině šedesátých let, jakási obdoba německého ATAKa nebo francouzského Blexbolexe, ale tuto mezeru částečně zaplňuje třeba František Skála. Dá se říct, že současní umělci začínají formát autorské knihy doceňovat. Není tedy nic divného, když umělec, který začínal jako streetartista, po letech konvertuje ke knize – mimo jiné proto, že se mu autorská kniha zdá mnohem bohatším a svobodnějším prostorem, než je galerie.

Jak vybíráte tituly a jak s nimi pracujete?

Pro knihu se musíme nadchnout. Na začátku jsme měli pocit, že texty přijdou samy. To chvíli fungovalo, ale postupem času jsme zjistili, že je s nimi třeba pracovat, a stali se z nás kromě vydavatelů i editoři a redaktoři a práci s textem i obrazem věnujeme velkou péči. Když vybíráme knihy ze zahraničí, snažíme se hledat takové, které tu chybějí a které by mohly posunout naše přemýšlení o dětské knize. Dalším kritériem je, že se snažíme přesahovat z literatury k běžnému životu a naopak. Jinak řečeno, běžný život se pokoušíme zpracovávat literárně. Nevytváříme velké pohádkové světy ani závratná dobrodružství. Snažíme se vycházet z reality, kterou žijeme.

Co si myslíte o stavu české kritiky literatury pro děti a mládež?

Pokud se píše o dětské literatuře, což obecně není žádná sláva, je na tom její literární část ještě poměrně dobře. Když se ale v recenzích snaží kritici zhodnotit ilustraci, nanejvýš se dozvíme, že je půvabná. Kritika je mechanická a autoři, kteří píšou o dětské literatuře, většinou nemají vhled a píšou vlastně jen jakési upoutávky nebo anotace. Kdybych měl spočítat dobré recenze, které inspirativně interpretují, bylo by jich jako prstů na jedné ruce. V našich velkých médiích pro recenze není prostor – i když to také souvisí s tím, že nejsme velká země jako třeba Francie, kde noviny mají svou rubriku věnovanou dětské literatuře nebo komiksu. Chybí tu bohužel ale i výraznější historická reflexe na odborné nebo akademické úrovni.

Nabízí Baobab své knihy do zahraničí?

Třeba v Japonsku vyšel náš Modrý tygr, ale vedle ostatních činností nám na práci agenta nezbývá energie. Učíme se za pochodu. Párkrát jsme byli na veletrhu v Boloni, ale zahraniční nakladatelství mají zájem spíš o efektní knihy. My se snažíme dělat knihy obyčejně a navíc často nespadají do zavedených kategorií. Export většinou vyžaduje knihy dělané na míru. Poptávka je po obdobě euroknih, tedy textů, které se drží určitých módních trendů, chytlavých motivů či specifického jazyka. Do této kategorie se naši autoři nevejdou, protože jsou tvrdohlaví.

A jak si podle vás stojí česká kniha pro děti ve srovnání se středoevropskými literaturami?

Bude to znít blbě hrdě, ale myslím, že dobře. Je tu široká škála jak výtvarných, tak literárních vyjadřovacích poloh. Existuje prostor pro skromné knihy, pro díla, která pracují s moderním jazykem nebo jsou postavená na konceptuálním nápadu. A skoro vše je v dobré péči grafiků. Navíc můžeme očekávat další vzepětí, protože v uplynulých letech se – obrazně řečeno – vytvářel humus a během dalších pěti až deseti let se můžeme těšit na to, co z toho úrodného materiálu vyroste. Nejde o to oblbnout dítě vnějšími efekty. Důležité je, že se jedná o literaturu, která má kořeny, je rozmanitá a má smysl pro improvizaci a humor.