Dějiny z bezpečí

Ve své recenzi v London Review of Books na DVD verzi první série veleúspěšného televizního seriálu Mad Men tvrdil Mark Grief, že se jedná o další přírůstek k žánru: „Dnes už to víme lépe.“ Na tento pozoruhodný ­seriál z prostředí newyorské reklamní ­agentury v šedesátých letech jsem si vzpomněl při čtení románu Dějiny světla mladého autora Jana Němce. Také na něj totiž můžeme Griefovu charakteristiku aplikovat. V české literární historii totiž snad není lépe zmapované období než fin de siècle, zrod umělecké moderny a její zhroucení do avantgard dvacátých let. Autor si právě toto dějinné období bere jako naducaný polštář, z jehož pohodlí může hbitě rozvíjet biografické linky ze života Františka Drtikola a ilustrovat jimi impozantní souboj velkého umění moderny s namyšleným, nepřirozeným a snad i nebezpečným přístupem avantgard. Tato zdánlivě snadná pozice se však velmi často ocitá v sousedství klišé, nudy a myšlenkové vyprahlosti.

Když už se píše o bezpečných tématech pečlivě probádané minulosti, stálo by za to zaměřit se na momenty, které nově nasvěcují naši přítomnost, nebo v duchu benjaminovského hledání slepých dějinných větví rozvíjet nikdy nerealizované, zapomenuté možnosti. Nic takového však v Němcově knize nenajdeme. V lepším případě ji můžeme označit za popularizační knihu, která čtenářům zprostředkovává poznatky literárních vědců a estetiků o českém umění první poloviny 20. století. Při čtení Dějin světla si však spíše vybavíme notoricky známé životopisné romány Andrého Mauroise, který s lehkostí a vypravěčským talentem přibližoval milionům čtenářů životy významných umělců. Poctivou práci v archivu totiž Němcovi nikdo upřít nemůže – je patrná takřka z každé stránky.

Zrození génia

Jan Němec následuje pravidla biografického románu a život svého „hrdiny“ rozvíjí pěkně chronologicky – od narození k smrti. Netradiční způsob vyprávění tradici žánru naopak nabourává – Němec užívá takzvané du­formy, při níž vypravěč pozoruje hlavní postavu a promlouvá k ní. Nedá se ale říct, že jde o příjemné ozvláštnění, spíš naopak. To, co mělo být zřejmě stylistickým triumfem, se při čtení stává přebytečným haraburdím.

Drtikol byl „už jako malý chlapec“ samozřejmě fascinován světlem, kousek génia v něm zrál, až nakonec uzrál a slavný fotograf začal sklízet šťavnaté plody. „Tatínku, je už v tuze té tužky všechno, co se s ní nakreslí?“ ptá se mladý Drtikol a my si nemůžeme nevzpomenout na stejnou otázku, kterou si kladl sochař Michelangelo při pohledu na neopracovaný kus mramoru. Němec však tuto repliku později využije při vysvětlení Drtikolova příklonu k buddhismu: „Vše je ve všem, v zrození je kus smrti a konec je už obsažen v počátku.“ Chce­li čtenář vědět, jak se v románu bude vyvíjet psychologie Drtikolovy postavy, nesmí mu uniknout výjev, v němž šestiletý Fráňa sestupuje do temného sklepa a vidí ubohé pinožení bramborových klíčků za světlem. „Bylo v tom něco děsivého, v tom jejich slepém usilování za světlem, ale nemohl ses od toho odtrhnout,“ sděluje vypravěč svému hrdinovi. Přesně v ten moment to přišlo a malý Drtikol pocítil, jak moc jej přitahuje světlo a jak moc ho hmota stahuje k zemi.

Styl, jímž Němec Dějiny světla napsal, svádí k domněnce, že na něj měl kontakt s dobovými prameny nezdravý vliv. Je archaizující a tak trochu nemístný: „V zatáčkách vidíš supící lokomotivu s obrovskou kokardou kouře, neklamným znamením, že v útrobách železného draka hoří a topiči ho krmí lopatami uhlí.“ Nejprve se vkrádá otázka, jestli autor se čtenářem nehraje nějakou sofistikovanou stylizační hru, ale zřejmě jde prostě jen o nápady, které příliš nevycházejí. Když se v kapitole Inter­mezzo konečně zdá, že tentokrát se dobový styl a Drtikolův patos autorovi podařilo zachytit, zjistíme, že se jedná o koláž z Drtikolových dopisů. Celkově se zdá, že omezení vyplývající z netradiční formy vyprávění až příliš svazuje autora, který by jinak zřejmě napsal mnohem odvážnější knihu – kdyby si v tom ovšem sám nebránil.

Triumf pokleslého žánru

Překvapivě zdařilé jsou naopak pasáže popisující sexuální scény či erotické výjevy. Potenciál k napsání erotické prózy Němec rozhodně má. Obávám se ale, že to by jeho ambice neukojilo. To však neznamená, že bych Němcovu knihu chtěl kritizovat za nenaplně­­ní představy čtenáře vybrané prózy, ­právě na­­opak.

Abychom však lépe porozuměli tomu, co toto tvrzení znamená, můžeme si znovu vypomoci paralelou s americkým seriálem, tedy „nejpokleslejší formou televizní zábavy“. Samozřejmě se dá namítat leccos o nesouměřitelnosti žánrů i kulturních projevů, přesto obě díla mnohé spojuje tematicky i způsobem vyprávění. Přestože v Mad Men i Dějinách světla jsou hlavními aktéry muži, to nejzajímavější nám přinášejí ženské postavy. V obou případech vyprávění zabírá poměrně rozsáhlý časový úsek, na němž lze ilustrovat proměnu ženské role ve společnosti, říkejme tomu třeba proces ženské emancipace. Zatímco „pokleslý“ seriál divákům zcela suverénně předkládá celou řadu genderových konfliktů, jejich společenské motivace a také demonstruje, jaké konkrétní změny v každodenním životě nastolily, Dějiny světla pouze naznačují, že se v tomto ohledu také něco událo, i když není moc jasné co, a proč k tomu vlastně došlo. Postava tanečnice Erviny Kupferové sehrává především roli exotického koření, které nejprve činí velkého umělce šťastným, avšak vzápětí ho přivádí k zoufalství (tedy do stavu pro modernistickou uměleckou tvorbu velmi příhodného). Přitom snad neexistuje zajímavější a rozporuplnější téma literárního díla – když už se mermomocí chceme brodit archivy, listovat starými fotoalby a zpovídat pamětníky a znalce.

Se seriálem Mad Men pojí Němcův román také téma uměleckého údělu. Zatímco „muži z Madison Avenue“ se všemi silami snaží bující umělecké podhoubí kontrakultury hbitě vtáhnout do svých marketingových strategií, aby tak oslovili konzumenty, kteří se klasickým formám reklamy začali vzpírat, Němec nám předkládá mýtus umělce­trpitele, který svou tvorbu nadřazuje všem ostatním zájmům, lásce a snad i životu. Němcova platónská představa tvůrce, který následuje světlo přes všechny překážky, které mu před nohy klade tíže hmoty, tedy především lidského těla a jeho žádostí, působí jako hudba z dávno zaniklého světa, k němuž už nemáme přístup. Samozřejmě jde také o ducha zachycované doby. Nicméně tento mýtus přece jen poněkud komicky kontrastuje s faktem, že Drtikol byl úspěšný komerční fotograf, v jehož ateliéru nebyla o zákazníky nouze. Pokud tedy Jan Němec společně s Janou Šrámkovou a Ivanou Myškovou tvrdí, že je literatura tematizující aktuální svět podezřelá, čas velkých vyprávění skončil a literatura se definitivně zříká své společenské role, musíme jim při čtení Dějin světla přitakat. Ano, dnes vše výše řečené zvládá televizní zábava mnohem přesvědčivěji.