Další malá literatura?

Petra Hůlová ve své v pořadí osmé knize, novele Macocha, vypráví příběh ženy, která se na prahu počínajícího stáří dívá do propasti svého uplynulého života. Na dně zurčí potůček kubánského rumu, který společně s jejím zápalem pro literaturu může za to, že se odcizila svým dětem, partnerům, přátelům a dost možná i sama sobě. Přestože relativní existenční blahobyt hlavní hrdince a vypravěčce plyne z psaní románků spadajících do žánru červené knihovny, od začátku je jasné, že happy endu se nedočkáme. Tolik v kostce děj.

Na Macoše je však mnohem zajímavější styl vyprávění, snažící se co nejvěrněji zachytit žvatlání alkoholičky, která je ovšem obdařená značným literárním talentem. Což je zprvu i největší problém knihy. Když hlavní hrdinka výslovně upozorní na svou schopnost mnoha slovy neříct nic, je to zcela nadbytečné, protože čtenář to s největší pravděpodobnosti poznal sám už mnohem dříve. Skřípe to silně a leckdo bude váhat, zda věnovat další půlhodinu sebelítostivým banalitám, teatrálně vykřikovaným z balkónu prázdného bytu do ulice, která je k podobným nářkům zcela hluchá. Vkrádá se otázka, zda si Hůlová nevzala příliš velké sousto.

Hrabalovský monolog

„Přestože můžu dělat dojem mlýnku na maso nebo šrotovačky, jsem celá utopená v okvětních plátcích a rozevírám se za ranní rosy jako na jemný poklep chytrý telefon.“ Ano, tohle je blábol. V roce, kdy pomalu nevíme, jestli nás chudák Hrabal nezastihne proti své vůli na dně vyjedeného talíře nebo mezi zubními kartáčky (je letošní rok vydání Macochy jen náhoda?), se nabízí samozřejmá asociace s jeho „hospodským žvástem“. Jenže hrdinčino blábolení neopouští strmé a nepropustné zdi secesního činžáku, je ryze soukromým, nesdíleným výlevem, a zaslechne­li ho náhodné publikum, většinou před ním prchá (lidé z ulice), ignoruje ho (exmanžel, děti), případně se uchyluje k citlivému chlácholení (milenec Jarda).

Dalo by se mávnout rukou a říct: A takové je to celé. Jenže není. Přibližně po třetině text nabírá na obrátkách, rozcuchané a nedomrlé metafory ustupují sílícímu proudu vyprávění, jako by se spisovatelka konečně dostala na dřeň své postavy, aniž by o krok ustoupila z plánu brutálně, bez ladu a skladu vrhat asociace. Od delirického konce, v němž se stárnoucí paní stylizuje do pavoučí ženy lezoucí po zdech domů za pomoci gumových zvonů nebo je fyzicky zneškodňována členy vlastní rodiny, se nakonec nedá odtrhnout.

I doposud vyšlé recenze na knihu se přesně v tomto bodě rozcházejí: jde o nudnou utlachanost, nebo strhující proud vědomí? Hůlová si může nad nadšenými i odsuzujícími hlasy kritiků ovšem gratulovat, že dostála svému dávnému vyjádření v rozhovoru pro iDnes.cz, kde tvrdila, že každou knížkou by měl být člověk ochotný riskovat svou pověst. A to se jí tentokrát podařilo skutečně na úrovni stylu, nikoli pouze tematicky jako u Umělohmotného třípokoje, v němž mohla postava prostitutky v nejlepších letech zvednout ze židle jen značně konzervativní část čtenářstva.

Velký český román

Že má svou postavu plně v rukou, dokáže poprvé při líčení drastického obrazu­vzpomínky, kdy hrdinka v dětském věku pozoruje schlíplý penis svého děda, jehož objeví mrtvého v degradujícím posezu na toaletní míse. Pokud si při spojení alkoholu s románem coby vzorní maturanti vzpomeneme na hrubě biologizujícího Zolu, přirovnání k němu kulhá i na tuhle třetí, povadlou nohu. Macocha je Zabijákovým pravým opakem, přestože jsme svědky podobného úpadku – sociální rozměr je vykázán za bezpečné mantinely bytu, jehož osamělý klid narušují pouze návštěvy jakožto jakési relikty minulých dob. V situaci, kdy přátel stále ubývá, přijde na řadu i skutečná lidská spodina – pohostinné nakrmení feťačky a její dcerky, pravého dítěte ulice, ovšem končí dalším spisovatelčiným špiritusovým výstupem, za nějž se pak stydí. Nebýt stálého alkoholového oparu, rozdala by se.

Petra Hůlová napsala knihu, která je konečně srovnatelná s jejím debutem, a to především proto, že v monologickém vyprávění hlavní hrdinky čtenáře neruší neobratná snaha spisovatelky vcítit se do postavy, jak se to dělo třeba u Ukrajinky Olgy v románu Čechy, země zaslíbená. Hůlová dobře prodala zkušenosti z literárního provozu, což je patrně jediná poloha, v níž je možné uvažovat o jakési autobiografičnosti – bytové večírky do rána, vzájemné opovrhování i kamarádšofty a především rauš samotné tvorby. A s ohledem na útlost svých knih ironicky neopomene ani ten náš věčný český problém: „Autor trápí sebe a čtenáře a autora zase utrápený kritik, kterého už trápení se nebaví, a tomu se říká čekání na velký český román.“ Kritik se nicméně spokojí i s dobrou malou českou novelou, jen kdyby se nemusel trápit dilematem, zdali vytýkat prvních pár desítek stran, nebo raději oslavovat zbytek.