Bouchací šrouby jsou početný hudební kolektiv, který se ambivalentně pohybuje mezi experimentálně pojatou tvorbou a recesí. K jejich charakteristickým znakům patří koprolálie, mísení vysokého a nízkého, využívání netradičních nástrojů a lhostejný přístup k propagaci a distribuci nahrávek.
O hudbě kapely Bouchací šrouby se rozhodně nedá říct, že by rezonovala s aktuálními trendy, ani nejde o skupinu vezoucí se na vlně retra, jehož rozmanité projevy jsou v současné době značně oblíbené. Nacházejí se někde na půli cesty mezi oběma polohami a ve své produkci rafinovaně využívají směšování vysokého a nízkého. Platí přitom, že nízké je v tvorbě Bouchacích šroubů všudypřítomné, zatímco vysoké je třeba poctivě hledat.
Nejedná se o ledasjakou průměrnou postundergroundovou úderku. Jedním z leaderů skupiny je dvojnásobný držitel ceny Magnesia Litera Martin Ryšavý s neodmyslitelným radiomagnetofonem v náručí. Skupinu kromě něho tvoří dalších sedm lidí, avšak Bouchací šrouby jsou schopny koncertovat i v redukované podobě – k tomu, aby se představení uskutečnilo, údajně stačí přítomnost jediného člena. To je jedna ze zásad, jíž se skupina brání nebezpečí proměny v běžnou hudební formaci s neměnným repertoárem. Druhou zásadu tvoří permanentně otevřená možnost pro kohokoli zvenčí, aby se k souboru kdykoli přidal. Jakkoli jsou oba postuláty spíše teoretické, už se přihodilo, že Bouchací šrouby hrály jen coby duo, a několik příležitostných hudebníků se k nim v průběhu jejich existence také připojilo. Druhým leaderem skupiny je Jan Procházka, hráč na amplifikovanou kosu, a v popředí stojí ještě sbor tří žen obsluhujících saxofon, „basběžku“ a elektrickou kytaru Jolana (Rebeka Maxová, Lucie Bokšteflová, Hana Daňková). Za tímto chórem pracuje motor Bouchacích šroubů – trio zručných hudebníků (Pavel Kopecký, Jan Bouřil, Jan Plíšek), kteří hrají na klávesy, bicí soupravu a bezpražcovou basbalalajku.
Výzkum orální tradice
Neobvyklé nástroje paradoxně nejsou tím, co na první poslech upoutá. Poznávacím znamením skupiny jsou totiž v první řadě orgie vulgarismů, jimiž je zasažena většina textů. Způsob a frekvence jejich užívání jsou dotaženy ad absurdum – některé písně v podstatě, nepočítámeli neplnovýznamová slova, neobsahují jiné než vulgární výrazy (např. Kokot Inženier). Přesto není projev Bouchacích šroubů vyloženě oplzlý. Koprolální záplava se mění jednou v jakousi mantru, podruhé v radostný operní popěvek, jindy ve zmatenou litanii.
Peprný projev skupiny je výsledkem aplikace výzkumu extrémní orální tradice. Většina textů je odposlechnutá z reality, a to nejen české, nýbrž i cizojazyčné – Bouchací šrouby často zpívají slovensky, ale používají také němčinu, ruštinu a vietnamštinu, respektive vietnamskou angličtinu. Fragmenty městského slovesného folkloru se proplétají s virtuálně agresivním slovníkem a nonsensovými slogany, jež se pohybují mezi infantilními bláboly („Vímoví, vímoví, to je moje pasta!“) a agresivně zmutovanými reklamními hesly („Láska to hovno to vyser! Kurva to lepší to levnější!“). Texty jsou naroubované na konglomerát alternativy devadesátých let, libující si v lichých rytmech, postupů českého undergroundu, hnutí Rock in Opposition a reziduí industriální hudby.
Insitně agresivní projev je doprovázený extatickým, pseudošamanským bušením do kosy a různých dalších předmětů. Oba hlavní „antientertaineři“ se skrývají za své nástroje: Procházka za kosu a Ryšavý za rádio, se kterým vytváří svéráznou obdobu dámy s polenem ze seriálu Twin Peaks. Bouchací šrouby jsou, podobně jako David Lynch, zároveň temné i komické. Druhou polohu tvoří zvláštní suchý humor, který se může na první pohled zdát poněkud jednoduchý, ale jeho rafinovanost spočívá právě v práci s protiklady. Když v pompézní písni Autobahn zpěvák huláká na pozadí velkolepé filmové hudby obscénnosti v němčině, je to čirá groteska. Jeho projev ovšem po celou dobu balancuje na hraně podivné autistické agresivity, která působí, že je míněna vážně, zároveň jí však schází testosteronová primitivnost a přímočarost.
Blouznivě mimózní zůstává skupina i ve vyloženě politicky nekorektních kusech, například při popěvku Afgánci („Já mám ráda Taliban, s jinejma se nelíbám…“), který zní, jako by ho napsal Ivan Mládek pod vlivem LSD. V písni Landsmannschaft aus Breitenbach, k níž skupina natočila videoklip a vrhla ho do světa v den druhého kola prezidentských voleb, se to zase hemží směšně stereotypními slogany jako „Das ganze tschechische Volk is eine Simulantenbande“ nebo „Češskij narod magučij, on vsjo vyděržit“.
V zákoutích internetu
Bouchací šrouby vydaly zatím dvě alba, která ovšem, zcela v souladu s duchem celého projektu, nejsou distribuována standardními způsoby. Dá se bez rozpaků říct, že skupina jejich existenci spíš tají, než že by je propagovala. Na Bandzone sice nabízí k poslechu většinu nahrávek, ale alba jako celky jsou k nalezení pouze v zastrčených zákoutích internetu. Na fyzických nosičích nahrávky neexistují vůbec, případně pouze v obskurní podobě – kapela se kdysi nechala slyšet, že případným zájemcům je ochotná zabalit čerstvě vypálené CDR do novin.
Obě alba jsou překvapivě kvalitně nahraná a nebylo by příliš velkým překvapením, kdyby v budoucnu fungovala coby důležité záznamy dobové lidové slovesnosti či byla používána jako příklady neortodoxní práce s jazykem. Vykolejené veršovánky dua Vodňanský & Skoumal ze sedmdesátých let v tvorbě Bouchacích šroubů metamorfovaly do výtrysků vyšinutých sprosťáren, deklamovaných s gustem, ale současně i s jistým odstupem. Obojí se patrně bude hodit i posluchačům.
Autor je hudebník, divadelník a zakladatel blogu Endemit Archives.