Po zkušenostech z loňského roku musíme očekávat, že v nejbližších měsících v řadě českých měst opět proběhnou pochody neonacistů, kteří se svou xenofobní agendou oslovují stále více takzvaných normálních lidí z bílé majority. Jaké zkušenosti vyplývají z pochodů, ale i z protiakcí, které se odehrály v roce 2013?
První větší loňský pokus o neonacistický pochod v den narozenin Adolfa Hitlera skončil trapasem. Na velkou výpravu do Předlic, kterou ohlásil mladý fanoušek ústeckého hokeje, nakonec dorazil jen on sám a jeho česká vlajka. Pochod se nekonal. Tenkrát jsme se ještě mohli škodolibě usmívat.
V oku hurikánu
Události v Janově, ve Šluknovském výběžku či například v Břeclavi z předchozích let se zdály být docela daleko. V květnu však v severočeském Duchcově došlo k později stokrát propíranému konfliktu mezi skupinou Romů a manželským párem. Drsné video, jehož zdroj úniku je stále neznámý, obletělo český internet a velmi brzy se o něm mluvilo a psalo všude. Nedlouho po incidentu občané Duchcova vyrazili na „demonstraci proti násilí ve městě“, iniciovanou místní buňkou Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS), po jejímž skončení se část davu pokusila proniknout do míst převážně obývaných Romy. Tehdy ještě neúspěšně. Na konci června dorazil do Duchcova i předseda DSSS Tomáš Vandas spolu s množstvím neonacistů ze všech koutů země i ze zahraničí. Na tehdejší tisícové účasti ale měli výrazný podíl i místní obyvatelé. Tato událost v polovině roku by se asi dala označit za zlomovou. V ulicích obývaných Romy proběhla nahlášená protiakce několika organizací a nezávislých aktivistů pod názvem Z bahna ven, která měla za cíl odvést myšlenky místních lidí – obzvláště dětí – jiným, příjemnějším směrem a přispět ke zmírnění napětí. Zároveň nahlášení záboru většího množství ulic donutilo policii stát se jakýmsi paradoxním „black blokem“, jenž se musel postarat o bezpečnost území, do kterého se ten den několikrát dost brutálně pokoušeli protlačit neonacisté spolu s místními „slušnými“ občany. Akce s hudbou a projevy byla skutečným okem hurikánu, kde mohli místní v klidu přečkat okolní vřavu. O tom, co se kolem nás celou dobu dělo, jsme se dozvídali až z televizních zpráv. Tato taktika pak byla opakovaně zkoušena i při dalších příležitostech.
Blokujeme
Zatímco se válčilo v Duchcově, začalo to paralelně vřít na poněkud nečekaném místě – v Českých Budějovicích. Opět stál na počátku spor mezi Romy a „bílými“ Čechy, kteří se na sídlišti Máj střetli v netradičním prostředí dětského hřiště. Dalo by se říct, že šlo jen o další banální rvačku několika lidí, kterých se týdně stane několik. Tahle ale rozpoutala vřavu, která se opakovala po několik víkendů za sebou. Týden po festivalu Z bahna ven, který byl v duchcovských podmínkách považován za vcelku úspěšnou odpověď na protiromský pochod, se uskutečnil druhý díl tohoto setkání právě v Českých Budějovicích. Protiromský protest ohlášený na náměstí značně vzdálené od trasy pochodu, již jednou osvědčený koncept i poněkud paradoxní cíl neonacistů – sídliště Máj totiž ani zdaleka nepřipomíná vyloučenou lokalitu –, to vše dohromady zavdávalo dost důvodů k optimismu. Cosi se ale pokazilo. Obzvláště policie naprosto nezvládla situaci a nechala dav, tvořený z menší části neonacisty a z větší místními občany, dojít až na místo festivalu a prakticky ho tím zrušit. Pro velký úspěch si pokus o pogrom zopakovali Budějovičtí i další víkend a po jisté době se z toho stala až jakási bizarní hra místní mládeže, která se scházela před kinem nedaleko sídliště Máj a pravidelně se snažila dobýt kótu. Čím dál tím menší podíl skutečných neonacistů mezi nimi dával tušit něco opravdu nedobrého. Na této vlně se chtělo svézt několik odpadlíků z DSSS kolem Pavla Sládka Matějného a Jiřího Šlégra a jejich Čeští lvi vyrazili na tour na podporu nové vlastenecké strany. Začali v Praze na Černém Mostě, kde bylo třicet „lvů“ přepískáno a překřičeno zhruba stejným počtem antifašistů. Za další cíl si ale zvolili místo, které vyvolalo opravdu hodně emocí – severomoravský Vítkov. Město, kde byla jen kvůli svému romství málem upálena malá holčička, která si následky útoku ponese celý život. Tato provokace neonacistů dala také vzniknout pokusu o ráznou odpověď. V reakci na Vítkov vznikla platforma Blokujeme. Pokusila se spojit velké množství organizací i jednotlivců, a vytvořit tak potenciál pro silnou a jednotnou odpověď na protiromské akce.
Malé velké vítězství
Již první akce ve Vítkově ale neproběhla zdaleka bez problémů. Blokujeme se tak trochu samo zablokovalo a Čeští lvi v doprovodu skoro stovky místních se prošli po okolí. Pochod to byl dosti poklidný, účastnili se ho i někteří Romové, v klidu rozdávající brambůrky rozhořčeným místním. Matějný si užil svých pět minut slávy, už nikdy se mu nedostalo tak početného doprovodu a jeho plánované turné skončilo zákazy a nezájmem místních. Podobně se „dařilo“ i předsedovi DSSS Vandasovi, který se před volbami pokoušel projíždět města například ve Šluknovském výběžku, v nichž to ještě před pár roky vřelo, ale nikde se mu přílišného zájmu nedostalo. Nejdivočejší tak asi bylo období letních školních prázdnin, kdy se odehrávaly pravidelné pochody Budějovicemi, Duchcovem a dalšími městy. Vše vyvrcholilo 24. srpna, když se simultánně pochodovalo hned několika českými a moravskými městy najednou. Zde je potřeba zmínit ještě Ostravu, kde byla v minulém roce asi nejvíce znát role místních neonacistů a fotbalových hooligans při velmi brutálních pokusech o útoky na místní ubytovny a romské ulice. Ostrava byla ale nakonec také místem jednoho z „malých velkých“ vítězství. Osmadvacátého října se role otočily a místo plánovaného tažení neonacistů nakonec prošel městem spontánní průvod Romů a aktivistů volajících po ukončení období strachu a odmítnutí pogromistických tendencí. Rok, v němž kromě výše zmíněných míst neonacisté pochodovali také v Plzni, Brně, Přerově či Krupce, tak končil skoro optimisticky. Byl to ovšem skutečně náročný rok, obzvláště pro české Romy. Velmi špatnou zprávou je paradoxně úpadek neonacistů, které bohužel více než úspěšně suplují obyčejní „slušní lidé“. DSSS ostatně ve volbách do parlamentu nakonec nedosáhla ani na jedno procento. O to výmluvnější je ale úspěch Tomia Okamury a jeho Úsvitu, který se nenápadně prodral do parlamentu a připojil se k dalším evropským krajně pravicovým populistickým stranám, jež zažívají rozkvět. Během roku byl také každý protifašistický aktivista schopný sebereflexe nucen čelit mnoha otázkám a dilematům. Jak reagovat ve chvíli, kdy proti nám nestojí jen neonacisté, ale hlavně místní občané? Jak se orientovat v situacích na místech, kde jsme nikdy předtím nebyli? Jak pracovat ve městech bez místních funkčních aktivistických struktur? Co si počít s tím, že po odeznění největšího napětí z pochodů přichází oficiální či neoficiální represe ze strany měst? Například duchcovský pokus vymyslet způsob, jak dělit lidi na spolupracující a nepřizpůsobivé a těm druhým znepříjemňovat život, co to jen půjde. Není to nakonec ještě výraznější problém než samotné pochody? Co s tím, když je nás málo a zdá se, že svět kolem zešílel? Je mnoho otázek, na které si budeme muset odpovědět. Je duben a pomalu začíná další sezona pochodů. Jsme tentokrát připraveni udělat víc než jen reagovat?
Autor je sociální pracovník.