Finsko-romská spisovatelka a malířka Kiba Lumberg se proslavila především tím, že ve své autobiografické trilogii Memesa kritizuje patriarchální systém romské společnosti, z níž pochází. Zároveň – jakožto lesbická aktivistka – kritizuje vylučování homosexuálů.
Prolog
Krásný červnový večer. Míchám v kuchyni omáčku vařečkou. Po matce jsem zdědila silné paže, v rukou mám uvolněný, leč pevný stisk. A i jinak mám stejnou stavbu těla. Plné tvary. V černé kštici mi tu a tam problesknou šediny jako stříbrné drátky.
Najednou mi vypadne vařečka z ruky. Celým tělem mi projede silný pocit, tušení, že matka zemřela. A zároveň zvláštní samota, jako by se všechno zastavilo.
Posadím se na taburet a snažím se dýchat zhluboka. Zazvoní telefon. Hlas mé sestry zní dutě jako z papírového sáčku: „Maminka odešla navěky.“
Od smrti matky uběhly čtyři roky. Maminka mě, svou dceru, neopustila, nosím ji v sobě a zdají se mi o ní sny. Tady jsem a čas uzavírá vzpomínky, momenty, události, zážitky, představy. Život je velký dům, nebe po okraje střech. Naše duše je klíčem ke dveřím, které se otevřou, jen pokud máme dost sil zatlačit. Mé dětství, tak jak si ho pamatuji.
1. Část – Smrdutá věž
Já prokletá i požehnaná jsem se narodila jako cikánská holka. Můj domov je ve velkém dřevěném domě, ve kterém je hodně dveří a hodně cikánských rodin. Byty jsou malé, každá rodina má jen jeden pokoj nebo pokoj s kuchyní. Domu se říká Smrdutá věž. Je jako starý, šedivý vrak lodi, oprýskaný ostrůvek uprostřed města, kde počestní lidé nemají co pohledávat. Podlouhlý dům se rýsuje vysoko na kopci, dole pod ním burácejí auta tam a zase zpátky.
Zem je zčernalá, ušlapaná a zkamenělá. Děti mají ve zvyku močit na dvorku. Cikáni žijou z prodeje kořalky a ručních prací. Ženy vláčejí vodu v plechových kýblech z daleké studny. Rodiny jsou velké a den prádla je úmorný, večer jsou ženské vysílené po celém dni stráveném u necek. Rvačky jsou na denním pořádku. Když chlapi pijou, posedne je ďas a začne měření sil. Mnohý Cikán zemře po útoku nožem.
Po ránu maminka vaří kávu a odhání mě od svých nohou. Jsem malý, pětiletý střízlík. Jdu ven bázlivě a opatrně, bojím se ostatních cikánských dětí. Útočí na mě a tlučou mě, ale já se nebráním, nesnáším bití. Nechce se mi hulákat a postrkovat ostatní. Chodívám často sama.
Cikánky na sebe tu a tam pokřikují, ječí. Má matka Roosa neječí, ale občas se dostane s ostatními do křížku. Za jednou zdí bydlí famílie Zrzavé Saagy a Väiskiho, za druhou sebranka Dlouhé Ilmy a Hutiho. Tekla, sestra Dlouhé Ilmy, a jejich máma, často chodívají do Smrduté věže na návštěvu. Zrzavá Saaga s oblibou vyvolává hádky a štve ostatní Cikánky proti mé matce. Jednou jsem byla právě v komůrce, když jsem zaslechla z chodby nějaký rámus. Dveře se rozletěly dokořán a tři obryně zaplnily vchod. Ilmi a Tekla měly v ruce železné tyče, stará srp. Saaga ztratila náušnice ve veřejné sauně a ženské obvinily mou matku, že je ukradla. Stará mávala srpem. Matka popadla sekyru, která byla opřená v rohu kuchyně, a řekla: „Esli se přiblížíte vo jedinej metr, dostanete nakládačku!“ Ilmi a jejich máma ustoupily, ale Tekla zůstala stát ve dveřích a v pěsti třímala tyč. Matka sevřela sekyru a zařvala: „Pryč od mejch dveří, nebo tě rozseknu vejpůl!“
Když se rozzuřila, naháněla matka strach: spící lvice se probudila, tělo napjaté, rozechvělé. Tekla ustoupila a matka se vyřítila na Zrzavou Saagu. Za dveřmi bylo slyšet Saagin hlas: „Roosičko, nechoď sem!“ Matku ale dveře nezastavily, ťala sekyrou, třísky jen lítaly. Do cesty se jí postavil Saagin chlap, Väiski. „Kde máš starou? Ta tvoje užvaněná důra mele nesmysly, vyříznu jí jazyk!“ chrčela matka. Vtrhla do kuchyně jako nosorožec, popadla Saagu za pačesy a smýkala s ní po zemi, až chuchvalce zrzavých vlasů lítaly. Matka si vydobyla nazpět svou čest.
Nejkomičtější na téhle potyčce i ostatních hádkách mezi cikánskými ženami bylo to, že druhý den bylo z kuchyně slyšet výbuchy smíchu všech zúčastněných. Zrzavá Saaga, Dlouhá Ilmi, Tekla a jejich máma seděly pokojně u nás a popíjely kávu.
Rvačky přijdou a odejdou a později o nich zúčastnění vyprávějí ostatním Romům z rodu Kale – neboli Tmavým – notně přibarvené zkazky. V jednu chvíli si rozzuřené ženské navzájem trhají náušnice z uší, a zanedlouho už kráčejí svorně bok po boku písčitou cestou od Smrduté věže dolů do města a v podpaží si nesou krajky na prodej.
Já se těch potyček stejně bojím. Vím, že pokud to někdo přežene a toho druhého zabije, je to strašný zločin, který musí být potrestán. Smrt za smrt, bez pardonu. Vstoupí do toho oba rody, jak pachatele, tak oběti, a z odplaty se stane rodová válka. Pachatelův rod musí odejít z města a začít život někde jinde, protože se nad ním vznáší krevní msta, která se dědí z generace na generaci. I široká příbuzenství můžou putovat, hnána strachem, ze severu na jih a z východu na západ.
Matka nám shání jídlo a oblečení, ale poctivě. Zdůrazňuje: „I když ostatní Cikáni kradou, naše famílie krást nebude!“ Co pamatuju, má naše rodina v obchodě u mlékaře otevřený účet, a zaplatí se, jen co se seženou peníze, o to se matka vždycky postará. Ostatní Romové na dluh nedostávají, a to vzbuzuje závist.
Nesnáším život ve Smrduté věži, mezi Romy. S jarními rány začíná plesnivá stísněnost skládky u Smrduté věže deprimovat i mého otce. Osedlá koně, hodí mě na káru a vyrazíme na projížďku. V našem městě jsou Cikáni nastěhovaní do domů určených k demolici, v zimě se musí topit do úmoru, padne na to pořádný ranec dřeva.
Často jezdíme na místo, kde mají bílí své hezké domy a upravené zahrady. Sníme o vlastním domě a přemýšlíme, který bychom si vybrali. „To je ale pěknej dům, dcerunko, viď, a ty stáje, tam by se vešlo koní, a studna jen kousek od vchodu. Nic by nám nescházelo,“ povídá táta. „Tady, koukej, lyže a nový kolo pro tebe.“ Připadá mi, jako by ten krásný finský dům byl už náš. Chvilky strávené sněním nás vždycky povzbudí. Táta ale očekává zázraky.
Je to tmavý, vytáhlý a hubený muž. Velké uši se mu kroutí jako zelné listy a jeho tmavé oči mají utrápený výraz. Jeho rodina je po smrti – matka a sestry zemřely na zápal plic, otce a bratra mu zastřelili a druhý bratr umřel ve válce. Po večerech bývá posmutnělý a vzdychá: „Jsme tu jako sardinky v plechovce, všichni Kale na jedné hromadě.“
Úryvek z knihy Musta perhonen (Černý motýl, Sammakko, Turku 2004), jež je první částí trilogie Memesa (souborně 2011), přeložila Maria Teresa Ciesla.
Volím kalhoty
Není mnoho současných spisovatelů, kterým by bylo vyhrožováno smrtí. Vedle Salmana Rushdieho, který na sebe románem Satanské verše přivolal hněv íránského ajatolláha, je to i Kiba Lumberg, vlastním jménem Kirsti Leila Annikki Lumberg (nar. 1956), známá finská umělkyně, která se v roce 2007 v televizi kriticky vyjádřila o své domovské komunitě finských Romů, zvaných Kale. Rushdieho a Lumberg spojuje skutečnost, že si dovolili veřejně zapochybovat o neomylnosti patriarchálního světa, ze kterého pocházejí, a dostalo se jim za to tvrdé odplaty.
Kiba Lumberg je z devíti dětí a vyrůstala v silně izolovaném a sociálně determinovaném prostředí finských Kale. S otcem jezdila obchodovat s koňmi a odmalička měla spíš chlapecké zájmy. Když mělo dojít na přechodový rituál přijetí ženské role, jenž v přísně tradičním společenství finských Kale spočívá v obléknutí dlouhé nabírané sukně o váze až deseti kilogramů, vzbouřila se a uchýlila se do dětského domova. Fyzické odloučení bylo následováno i symbolickým vyvázáním z tradičních pravidel: Kiba Lumberg se v dospělosti otevřeně přihlásila k lesbické orientaci, mezi Romy neuznávané, a stala se známým kritikem podřízeného postavení žen, romských především. V roce 2007 se v Romském pavilonu Benátského bienále mj. prezentovala instalací Černý motýl, kterou představovala sametová sukně její matky přibodnutá noži k bílé dřevěné desce zarámované mřížemi. V autorčině pojetí je sukně Romek Kale nejen symbolem jejich statusu, ale také vězeňskou uniformou.
Černý motýl (Musta perhonen) je i název první části její autobiografické trilogie Memesa, která v různých podobách tematizuje jinakost, ať už etnickou, společenskou či sexuální. Kiba Lumberg hlásá diverzitu a překrývání identit a nechce být považována ani za romskou, ani za finskou umělkyni, protože, jak říká, je především člověkem. Odmítnutí sukně ve věku třinácti let nebylo jen neochotou nosit tradiční oblečení, ale předznamenalo celé její pozdější bytí v průsečíku mnoha různých totožností.
Kiba Lumberg maluje, tvoří instalace, kreslí komiksy a kromě trilogie Memesa napsala také knížku pro děti.
Karolína Ryvolová