Kniha přátelství a věrnosti

Soudobá elektronická epocha nadobro znehodnotila dopisy, jaké znal mnohasetletý svět psané komunikace. Nová doba devalvovala i některé z vlastností typických pro někdejší způsob dopisování, mezi nimiž nejdůležitější byla soustředěnost: korespondence podněcovala píšícího k vnitřnímu dialogu s adresátem, ale také k dialogu se sebou samým. Dopisy na rozdíl od dnešních e­mailů obsahovaly prvky autobiografické (neboť adresant explicitně nebo implicitně vypovídá ledacos o sobě), memoárové (v případě, že adresant seznamuje adresáta s motivy z minulosti nebo mu je připomíná) a leckdy i deníkové (pokud korespondence mezi korespondenty probíhala pravidelně nebo častěji). Jelikož takovéto dopisy patří už minulosti, nezbývá epistolární literatuře než doufat ve výjimky, jaké se v naší době vyskytují velice zřídka. Svědectvím o celoživotním čilém dopisování je výbor z korespondence kroatisty a překladatele Dušana Karpatského, který nejprve vyšel roku 2010 v charvátštině pod názvem Epistolar a před nedávnem – v obměněné verzi – také v češtině jako Listář.

Zprostředkování

Jakmile vyšel Epistolar, okamžitě bylo zřejmé, že jde o výjimečné dílo: charvátským čtenářům se dostala do rukou nevšední četba z pera možná největšího znalce a šiřitele jejich literatury mimo Charvátsko a charvátská epistolární literatura získala nový, zásadní příspěvek. Do Epistoláře byly zařazeny dopisy, jež autor během uplynulého půlstoletí obdržel od mnohých přátel a známých, spisovatelů a kulturních pracovníků dvou někdejších států, Československa a Jugoslávie. Už poměr českých a charvátských korespondentů svědčí o těžišti Karpatského dlouholeté práce, již bychom v nejširším a nejpřípadnějším smyslu mohli nazvat zprostředkováním mezi dvěma literaturami a kulturami. Toto zprostředkování přineslo vrcholné překlady nejdůležitějších děl charvátské a obecně jihoslovanské literatury do češtiny, ale také překlady některých děl české literatury do charvátštiny.

Veškeré překladatelské, literárněhistorické a redaktorské úsilí Karpatského korunovaly dva literární a kulturní počiny, jaké nemají mnoho evropských ani světových obdob. Jde o obsáhlé antologie, znalecky uspořádané a redigované, vzniklé ve spolupráci s charvátskými a českými kolegy: jednou z nich je Zlatna knjiga češkoga pjesništva (Zlatá kniha českého básnictví, 2003), věnovaná české poezii v charvátštině, a druhou antologie Koráb korálový. Tisíc let charvátské poezie v díle stovky básníků (2007; recenze viz A2 č. 16/2008), prezentující naopak charvátskou poezii v češtině. V souvislosti s Korábem korálovým je třeba zdůraznit, že jde o antologii charvátského básnictví, která ani v Charvátsku nemá konkurenci rozsahem a zvláště ne kvalitou.

Bílá místa

Na sklonku minulého roku vyšla v pražském nakladatelství Torst česká verze Epistoláře pod názvem Listář. Ta zahrnuje i dopisy, které v charvátské verzi nebyly, a pozornější čtenář si ihned povšimne rozdílu mezi oběma knihami: česká obsahuje třetinu nového textu. Svazky jsou podobně celistvé vzhledem k publiku, jemuž byly určeny, nicméně ti, pro které jsou důležité obě verze (mezi ně počítám i sebe), teprve nyní dostali do rukou kýžený celek. Takové čtenáře, pro něž je důležité české i charvátské hledisko, bychom mohli připodobnit k divákovi sportovního utkání, například tenisového, který sedí na místě, z něhož vidí jen dvě třetiny kurtu, zatímco jedna třetina zůstává mimo jeho obzor.

Jak se dalo očekávat, zmíněný rozdíl (nebo „bílá místa“, jak je označila autorka doslovu Dubravka Dorotić Sesar, jinak překladatelka českých a slovenských dopisů i básní v Epistoláři) představují především dopisy českých korespondentů, naopak valná část těch charvátských a jugoslávských si uchovala své místo i v Listáři. Abych uvedl aspoň některé, jejichž díla byla přeložena do češtiny, jsou to například Dževad Karahasan, Miroslav Krleža, Marijan Matković, Predrag Matvejević, Meša Selimović nebo Dragutin Tadijanović.

V Listáři je česká (a slovenská) složka rozšířena o dopisy, jež do charvátské verze nebyly zařazeny, i když tato „bílá místa“ mohl pozornější čtenář vytušit. Pro ilustraci uvedu aspoň dva příklady: dopisy Jiřího Fiedlera a Vladimíra Miltnera. V Listáři ovšem zase chybějí dopisy překladatelky Ireny Wenigové, třebaže by se tu daly oprávněně očekávat. Ze seznamu všech korespondentů, jichž je celkem 176, uveďme pro představu aspoň několik těch českých. Patří mezi ně mimo jiné Jan Grossman, Václav Havel, Vladimír Holan, Ludvík Kundera, Arnošt Lustig, Jaroslav Seifert, Josef Škvorecký, Jiří Šotola či Jan Zábrana.

Obtěžovat musím

Mnohá psaní vykazují nesporné literární hodnoty a mezi některá jsou vloženy i básnické příspěvky. Všechny dopisy pak vykreslují panorama doby, v níž vznikly. Zmiňme při této příležitosti aspoň jeden, který z dnešní perspektivy působí neobyčejně zajímavě a zároveň otřesně. Jde o dopis Olega Suse z 10. března 1977. Český literární teoretik a kritik poté, co z politických důvodů zůstal bez zaměstnání, prosí Karpatského o pomoc při shánění jednoho časopisu. Dopis končí slovy: „A nezlobte se na mne. Jsem na dně a nižádné pomoci odnikud nemám, tož si aspoň takto pomáhám a obtěžovat musím…“ Poslední Susův dopis přišel adresátovi dva měsíce před pisatelovou smrtí, 21. září 1982. Do Susova medailonku vtělil Karpatský i verše Jana Skácela, jež stály jako motto v úmrtním oznámení: „přijmu ji jako zlatý lem/ jedinou svoji jiná není/ přespříliš zápasil jsem s andělem/ a chromý jsem a unavený“.

V knize jsou shromážděny mezi jinými také dopisy svědčící o opravdovém přátelství (taková jsou psaní Fiedlerova, Miltnerova nebo Matkovićova), ale i ostatní korespondence dokazuje, že Karpatský zůstával věrný svým korespondentům – v tomto smyslu čtu Listář i jako knihu věrnosti. Přál bych si, aby radost, jakou jsem při čtení Listáře sám cítil, pocítili i čeští čtenáři, a pokud bych měl své doporučení něčím podpořit, učinil bych to slovy Dubravky Sesar z doslovu knihy: „Proto se vyplatilo schraňovat tyto dopisy a otevřít je těm, kteří rádi čtou ,cizí‘ dopisy, ne z pros­té zvědavosti, ale aby v nich třeba objevili něco i o sobě.“

Autor je literární kritik a encyklopedista.