Absolvoval jsem nedávno jednodenní hudební minifestival v Přibyslavi. Na programu byly napsány tři hudební skupiny a jedno divadélko pro děti. Celé se to odehrávalo ve farní stodole, do které přišla snad stovka lidí, z nichž většina si rychle obsadila židle pod pódiem a pokojně vyčkávala nástupu uměleckých těles. A sotva tahle tělesa počala svou produkci, ti lidé pokyvovali hlavami, pozorovali své příbuzné a možná – teď už běží o moji projekci –, možná si říkali, že takhle nějak je to celé v pořádku, že takhle tedy kultura má vypadat. Především kulturně. Dixie & slušná porce swingu.
Není to zvláštní? V roce 2015 se ocitám pod jednou střechou s lidmi, kteří si kdoví pokolikáté nechají naservírovat pomalu sto let staré šlágry, nápěvy opakované do omrzení. Řekneš si, maloměsto, na maloměstě to tak prostě chodí – jenže tohle nebyl problém maloměsta. Po přibyslavském dixiekabaretu nastupuje velkoměstská produkce, údajně veleoblíbená swingová formace s repertoárem, který už definitivně rezignoval na jakoukoli invenci a spolehl se opravdu jen na sto let starý kýč.
Asi bych byl z celé té akce pořádně otrávený, nebýt Aničky a letadýlka, jehož jediná herečka mi po představení řekla, že tu chodí radši jen v mikině s kapucí, aby ji nikdo nepoznal (ano, lidé znechucení nesrozumitelností během představení odcházeli a jistě si mysleli své), a nebýt třetí skupiny, závěrečné, z velkého světa přišedší, a proto nejlepší.
Po koncertě se ptám kamaráda: Jakému velkoměstskému blázinci vděčíme za tak živou hudbu? Není to náhodou ona proklínaná kulturní migrace, která umožňuje takhle hrát? Jistě, nad hlavou střecha farní stodoly, u zdi táborák a buřty, na faře se svítilo v očekávání nedělní ranní mše, přesto mi to nedalo a zeptal jsem se, jestli nám opravdu nezbývá nic jiného než se pro masovou kulturu obracet do třicátých let, hastrošit se do klobouků z filmů pro pamětníky a zpívat o nedělní pohodě s nohama na stole. Tušil jsem, že pod náporem aktuálního prožitku musí přikývnout. Jako by nám oběma na chvíli svitlo, jako by někdo dovolil nahlédnout, v jak úzké výseči horizontu tu žijeme, my, kráteroví lidé.
A jakkoli lze jen stěží srovnávat kulturní projevy českého maloměsta a českého City, pólů, které sice leží na téže a jedné rychlíkové trati, ale ve skutečnosti jsou odděleny celými dekádami, musím to napsat: totéž, co se alespoň na chvíli otevřelo u nás v Přibyslavi, se musí běžně otevírat u vás v Praze.
Onen kulturní blázinec, který je neustále vyživován z cizích zdrojů a který bychom si nedokázali představit bez společného soužití mnoha kultur v jednom jediném městě, u nás prostě není, chybí, anebo v lepším případě jen přežívá na úplném okraji společenského zájmu. Samozřejmě se to netýká jen hudby; tentýž nedostatek lze v určitých chvílích vytušit i v literárním životě, utahaném všemi problémy a neduhy české beletrie, od níž se tak dobře utíká pro trendy kamkoli, nejlépe ale samozřejmě na sever. Namísto parádního předválečného swingu řešíme historické problémy vztahu Němců a Čechů nebo si klademe otázky, proč veřejné mínění přehlíží svou elitní skupinu. A když v zásobníku dojdou témata, obrátíme pohled do minulosti a ptáme se třebas na to, jak a kde kdo koho komu udal a co z toho měl.
Neboť reality, která svou naléhavostí formuje dílo jaksi sama sebou, u nás není. Neboť cizinců, kteří by nám mohli podupat pečlivě vypleté záhonky a zničit květy naší milované kultury, u nás není. Neboť skutečné vzpoury a permanentního kraválu, který kašle na pracovny otců, u nás není. Na druhou stranu, o co se u nás vždy můžeme opřít, jest toto: za prvé, historický obraz o velkém, anebo naopak neslavném odkazu českých dějin; za druhé, naši lidé, u nichž vždy víme, co čekat; a za třetí, tradice, která nás pořád k čemusi nutí a zavazuje.
Chci si na chvíli představovat, že cestou přes přibyslavské náměstí slyším z autobusového nádraží pouličního rappera, který vyjel se svou narychlo zbastlenou hudební aparaturou narušovat každodenní chod věcí a trápit ty, kdo se vracejí z odpolední šichty v Pribině Hesov a musí poslouchat jeho rázovanou promluvu k davu a k nikomu. V hrůze si tisknou tašky a kabelky, protože to nebude dlouho trvat a někdo z těch druhých přiběhne a ukradne úplně vše. Auta, značky, okno rozbije a stromy porazí, zničí, cokoli mu přijde do cesty. V hrůze se tisknou k sobě, protože tomu, co vidí, nerozumějí, neznají to a nikdy ani znát nechtěli. – Jistě, maloměstu by něco takového neprospělo, tam, kde byl včera klid a pořádek, tam, kde se drobné nedostatky zamaskovaly velkolepým srazem rodáků s porcí guláše na každého rodáka gratis, by taková změna zatřásla vším. Na druhou stranu: jen tehdy by konečně i maloměšťák nazřel, v jak úzkých mantinelech se tu pohybujeme.
Autor je literární kritik.