V pátek 25. června otřásla muslimským světem série vražedných teroristických útoků. Panarabský list al-Quds al-arabí na to reagoval úvodníkem s názvem Čtyři útoky, tři kontinenty, jeden terorismus. Autor článku přiznává, že zatím neexistuje jasný důkaz o tom, že by všechny čtyři útoky – proti šíitské mešitě v Kuvajtu, západním turistům v Tunisku, mezinárodním africkým silám v Somálsku a americké továrně ve Francii – byly koordinované. Přesto společně vytvářejí jeden odporný krvavý obraz, který se jmenuje terorismus. I přes vzdálenost tisíců kilometrů spojily oběti a jejich příbuzné sdíleným pocitem bolesti. Ta je o to krutější, že se odehrála vprostřed měsíce Ramadánu, který by měl být obdobím soucitu a tolerance. Útoky sice byly shodně načasované, velmi se však lišily metodami provedení i výběrem obětí. Od šíitských věřících modlících se v mešitě až po manažera továrny. Od použití střelných zbraní až k oddělení hlavy od těla. Jde o faktické vyhlášení války, která nezná hranice a která nerozlišuje mezi svými oběťmi, a navíc využívá zároveň mezikulturního, rasového i náboženského napětí. Autor komentáře si všímá, že zatímco evropské země útoky bryskně odsoudily, zvýšily bezpečnostní opatření a intenzivně své obyvatele informovaly, na jižní straně Mediteránu zavládlo hrozivé ticho, přerušené jen občasnými odsudky. Mezi výjimky patřil tuniský prezident al-Bádži Qáid asSabsí, který vyzval ke společnému arabskému postupu proti této „zhoubné rakovině“. Rovněž kuvajtský emír Šajch Sabáh alAhmad velmi záhy dorazil na místo činu a dal jasně najevo, že jeho stát se cítí povinen zajistit bezpečnost všech svých obyvatel bez ohledu na náboženství. Dva z útoků nepochybně souvisely s anarchií, která v některých zemích zavládla během uplynulých let a jíž se snaží využít radikálové v čele s Islámským státem (ISIL). Je to případ Libye, která mohla být pohodlným zázemím pro útok na strategické odvětví tuniské ekonomiky. Byl to i případ Kuvajtu, kde útok na šíitskou mešitu nápadně souvisel s nedávným podobným útokem na modlitebny v Saúdské Arábii. Rozněcování napětí mezi jednotlivými odnožemi islámu je přitom jednou z priorit Islámského státu, jenž se rozkládá jen pár stovek kilometrů odsud a kterému se zřejmě podařilo vybudovat tajné buňky v řadě zemí. Podle autora úvodníku je nepochybné, že dalším z motivů útoků bylo poskytnout Evropanům falešný obraz muslimů coby násilníků. Bude to bezpochyby právě celá muslimská komunita, kdo za tyto útoky zaplatí. A proto by měly Západ i arabský svět na tyto útoky odpovědět velmi rozhodně a koordinovaně. Nelze se ovšem spoléhat jen na vojenské a bezpečnostní postupy, ale i na nástroje kulturní a ekonomické.
Na stránkách listu al-Šark al-awsat proběhla polemika o důvodech rozmachu Islámského státu. Zatímco jordánský analytik Hassan Abú Haníja tvrdí, že Islámský stát se rozrostl zejména díky chybné sektářské politice svých odpůrců, podle Iráčana Hišáma Hášimího za své dosavadní úspěchy vděčí hlavně disciplíně a dobré organizaci. Podle Abú Haníji, proponenta sektářské teorie, stál u zrodu ISIL spor vůdců al-Káidy o politiku vůči Íránu. Zatímco Usáma bin Ládin a jeho generace po americké invazi považovali Írán za taktického spojence, nastupující generace v něm spatřovala hlavního protivníka. Tento spor akceleroval po vypuknutí syrské revoluce, kde Teherán podporoval „prohnilý bezbožný režim“ proti islamistické opozici. V roce 2014, kdy se ISIL již definitivně odrodil od al-Káidy, obviňoval jeho mluvčí otevřeně bývalé lídry globálního terorismu ze spolupráce s Íránem. Snad ještě důležitější však byla podle Abú Haníji politika, kterou vedly vlády v Iráku a v Sýrii. Obě záměrně rozdmýchávaly sektářské tenze, aby zvýšily loajalitu svých vlastních příznivců. V této politice oba režimy vydatně podporoval právě Teherán. Nově vzniklý Islámský stát tak začal působit již v prostředí vyhroceného sektářského konfliktu. Logiku tohoto konfliktu si přitom osvojil a zdokonalil. Írán a jeho „safávidský projekt“ přitom deklaruje jako svého hlavního odpůrce. Právě Íránu ale paradoxně vděčí za vytvoření prostředí, které se mu stalo živnou půdou. Hišám al-Hášimí nepopírá, že by sektářské napětí nehrálo důležitou roli. Irácký vědec však akcentuje význam kvalitní organizace, disciplíny a vedení Islámského státu. Kořeny ISIL sahají až k vrcholnému období protiamerického povstání kolem roku 2006. Vzestup ale nastal po vypuknutí války v Sýrii, na niž však bylo hnutí již dobře připraveno. Zcela vědomě sledovalo tři hlavní cíle: ovládnutí ideově blízké části ozbrojené syrské opozice, vytvoření buněk v dalších muslimských zemích a zajištění udržitelných zdrojů financí. Součástí fungování ISIL se tak staly sítě pašeráků antického umění, kontrola nad ložisky ropy v Iráku, nad sýpkami obilí v Sýrii, obchod se zbraněmi, vybírání výkupného či organizované přepadávání na dálnicích. ISIL rovněž rozvinul sofistikovaný způsob boje: útočná komanda zajišťují eliminaci větších uskupení protivníka, zatímco spící buňky jsou připraveny za pomoci cíleného teroru ovládat a spravovat pokořené vesnice a města. Za tímto účelem do svých řad inkorporoval bývalé důstojníky Saddámovy armády. Dostatečný zdroj financí v kombinaci s vojenským know-how zajišťuje rychlý příliv dobrovolníků i relativně velkou míru loajality porobených obyvatel. Právě v kombinaci se sektářským napětím, jež mu připravilo živnou půdu, se Islámskému státu podařilo stát se relativně úspěšným regionálním hráčem.
