Videomapping

Videomapping je formou tradiční iluzionistické hry, takzvané trompe l’oeil. Spočívá ve světelné projekci na trojrozměrný objekt, který je tak „oblékán“ do iluzorního a v čase proměnlivého pláště. Videomapping však vzešel z vícera zdrojů audiovizuální kultury a ujímá se v různých prostředích – spjatých s architekturou, reklamou, grafickým designem, počítačovými hrami, scénografií, VJingem či různými formami site specific umění. Nejvýrazněji se ale uplatňuje ve veřejném městském prostoru.

Otázka místa je pro praxi videomappingu klíčová, protože ovlivňuje jeho technickou, produkční, obsahovou i intencionální charakteristiku. Videomappingové projekty pak mají charakter nezávisle financovaných solitérních děl i velkých brandingových kampaní. Videomapping se uplatňuje také na filmových festivalech, kde splňuje úlohu doprovodného programu a přidané atrakce. Autonomnější postavení má na přehlídkách a akcích specializovaných na kinetické světlo. V Česku se videomapping v rámci etablovaných filmových festivalů objevil například na MFF v Karlových Varech v letech 2009 a 2010 či na PAF v Olomouci v roce 2009. Roku 2011 se v Olomouci uskutečnil první tuzemský „festival světla“, nazvaný Vzáří, a o dva roky později následoval Signal, konaný v Praze, kde má videomapping silné zastoupení. Projektům, které zde byly prezentovány, předcházelo několik let experimentování.

Breberky v galerii

Řada českých tvůrců se o videomapping začala zajímat jako o jednu z možností živé audiovizuální produkce, dovolující uplatnit VJské zkušeností mimo kontext klubové scény. Právě „klubová“ minulost je pojítkem mezi většinou tvůrců, kteří dnes prezentují své videomappingy na fasádách budov, na divadelních scénách, v galeriích a dalších rozličných prostorech.

S galeriemi, které se zaměřují na novomediální umění, spolupracoval například Vilém Novák, který v roce 2008 realizoval videomappingovou instalaci Breberky. Částečně živá projekce vycházela ze souboru náhodně generovaných dat. Do fiktivního světa, obývaného různými národy „breberek“, zasahovalo díky využití mappingové metody skutečné trojrozměrné prostředí. Novák tematizoval soupeření organických společenství o prostor a využíval k tomu narativních prvků i formálního tvarosloví počítačových her. Plochy, hrany a zárubně vymezovaly hranice mezi jednotlivými územími, přes něž pod záminkou sousedské návštěvy nebo naopak nepřátelského ataku přecházely skupinky organismů, které vizuálně evokovaly zmutovaný hmyz. Poprvé byly Breberky „vypuštěny“ na skupinové výstavě brněnského Ateliéru multimédií v galerii multikulturního centra Starý pivovar v roce 2008. Podruhé Novák zprovoznil zvláštní verzi této instalace před vstupem do pražské galerie CIANT o rok později. Umístění této galerie v málo rušné žižkovské ulici, kde světlu projektoru konkurovalo pouze uliční osvětlení, mu umožnilo realizovat videomappingovou projekci i se slabšími zdroji ve veřejném městském prostoru a upoutat náhodné kolemjdoucí.

Inspirace civilizací a univerzem

Jako samostatný výtvarný objekt pojímá své videomappingové instalace Jakub Nepraš. Ten svou metodu, která spočívá v noční i denní projekci generovaných časosběrných záznamů (většinou městského civilizačního ruchu) na fólie či podmalované plochy i objekty, nazývá „videomalbou“ a „videosochařinou“. S možnostmi projekce počítačově modifikovaného pohyblivého světla se setkal během svého VJského působení. Při studiích na AVU se totiž paralelně pohyboval na VJské klubové scéně, kde se začal seznamovat s „komponovaným videem“ a posléze i s videomappingem. Tuto zkušenost pak zúročil ve své autorské tvorbě, kterou jsme jako kolemjdoucí mohli zaznamenat například v Praze na Národní třídě či na Kampě. V prvním případě šlo o projekt Kultury, realizovaný ve vstupních dveřích Nové scény v letech 2007 až 2010, v případě druhém o světelně­kinetický objekt Můra, vytvořený v rámci festivalu Signal v roce 2013.

Tematicky se Nepraš odvolává k symbióze přírody a moderní společnosti. Inspirací je mu podle jeho vlastních slov „vývoj civilizace, směřování společnosti a univerza jako takového“. Zamýšlí se nad konkrétními „časoprostorovými celky, které nás obklopují“ a podílejí se na charakteru naší proměnlivé a pomíjivé „koexistence se vším živým i neživým“. Tyto motivy opakuje a obměňuje i v řadě svých dalších projektů (například Milestone, Trans­mitter, Reaktor či Adela). Formálně se jeho technika nejvíce blíží koláži. K prezentování svých projektů Nepraš využívá celou škálu výstavních modelů – galerijních, festivalových i veletržních – a jeho díla tak nabývají dalších konotací.

Optické klamy na orloji

V praxi videomappingu platí, že čím je projekt prostorově velkorysejší, tím náročnější je produkční příprava. Také skupině Macula přinesl přesun do ulic praktické překážky. Přehlušení světelného smogu, hluku a v neposlední řadě vyřízení či obejití legislativy vztahující se na akce ve veřejném prostoru vyžaduje výkonnější techniku a mnohdy také větší průraznost autorů či záštitu klienta. Zakládající členové skupiny Amar Mulabegović a Jan Šíma (který posléze odešel) se s videomappingem v „syrové formě“ vytváření iluze prostoru pomocí světelného paprsku seznámili v roce 2007. Následující dva roky členové skupiny, k níž se záhy přidal Daniel Gregor, testovali techniky optických klamů ve svých VJských setech v klubech i při outdoorových projekcích.

Postupně se Macula od účasti na festivalech Sperm nebo Street for Art dostala k brandingovým zakázkám, jako byly projekce během karlovarského filmového festivalu na klub Aeroport (pro kino Aero a Vodafone). O brandingovou projekci na architektonický objekt se jednalo i v případě šestistého výročí Staroměstského orloje. Šlo o jednu z nejmonumentálnějších akcí skupiny. Projekt vznikl z dohody mezi Maculou a producentem Martinem Poštou z agentury Tomato Production, který na něj získal prostředky dílem ze soukromých komerčních zdrojů a dílem od městské správy k oslavě výročí památky. Projekce na orloj byla formou reklamy na pražské historické jádro. Macula pojala show jako vyprávění legendy o orloji coby stroji času, který diváky „posílal“ na krátké exkurze do historie „magické Prahy“. Zpětně je však tento projekt zajímavý především proto, že ukazuje, jak se při práci s novými technologiemi uplatňují tradiční vizuální strategie (optický klam) a vyprávěcí postupy (simulace reality se záměrem vytvořit kontinuální děj).

U Nováka a Nepraše převládla témata, jež rezonují napříč uměleckým provozem a zvláště tam, kde do obsahové roviny promlouvají nové technologie. Tato orientace je v dějinách umění spojována s akceptováním technického pokroku jako dynamiky ovlivňující celou společnost. Z monumentálních projektů skupiny Macula pak můžeme vyčíst, že paralelně s pokusy o nové vizuální formy přetrvává nápodoba reality. Čím přesnější je nápodoba určitých vjemových zkušeností, s jejichž pomocí chápeme prostor, tím se audiovizuální performance stává srozumitelnější pro širší vrstvy. Videomapping je tedy audiovizuální disciplínou, která má různé možnosti uplatnění, ale pro svůj monumentální potenciál je náchylná k tomu být posuzována spíše jako zábavní show než umělecká událost.

Autorka je filmová publicistka.