Řecká krize trvala měsíce a nyní se zdá být na pár týdnů zažehnána. Podepsaná dohoda je výraznou prohrou radikálně levicové strany Syriza. O moc lépe z krize ovšem nevycházejí ani evropské sociálnědemokratické strany.
Řecká vláda vstupovala do vyjednávání s ostatními státy eurozóny s plánem (či spíše nadějí), že se jí podaří dostat na svou stranu několik sociálnědemokratických evropských vlád. Sociální demokraté však – společně s konzervativci – k argumentům řeckých vyjednávačů, kteří opakovali, že pokračování politiky austerity podkopá řeckou schopnost dostát svým závazkům, zůstali hluší.
Pouze řecký problém
Socialisté plně přistoupili na argumentaci kancléřky Merkelové a dalších konzervativních sil, že řecké ekonomické potíže jsou pouze problémem Řecka. Po řeckém neúspěchu se ukazuje, že v rámci eurozóny neexistují demokratické mechanismy, kterými by se dala změnit současná neoliberální pravidla. Pokud se tedy proti současnému stavu nevytvoří silný blok více států. Další základní otázkou je ekonomická konvergence mezi jednotlivými zeměmi eurozóny. Řecko je v tomto ohledu jen specifický případ situace, která je vlastní prakticky všem větším zemím eurozóny s regiony v ekonomické depresi. Tato konvergence, odhlédneli od evropských fondů, jež tvoří méně než jedno procento evropského HDP, je svěřena vnitřním transferům v rámci národních států. Ty jsou však škrceny rozpočtovými dohodami, které předpokládají pro většinu států dosažení primárních přebytků, jež mají přispět k snížení dluhu pod šedesát procent HDP, jak nařizují maastrichtská kritéria.
V průběhu řecké krize se evropští sociální demokraté odmítli chopit příležitosti a využít změněných poměrů sil. Je sice pravda, že kancléřka Merkelová zůstává hlavním evropským lídrem, ovšem v domácích volbách zvítězila jen díky kanibalizaci svých liberálních partnerů a v Bundestagu by bez přispění SPD měla pravice menšinu. Jinde v eurozóně se přitom politické síly, které jsou součástí Evropské lidové strany, nacházejí v ještě kritičtějším stavu než jejich sociálnědemokratičtí druhové. Přesto se sociálním demokratům podařilo prosadit z programu pro demokratickou a solidární Evropu jen přehlédnutelný zlomek. Dobrým příkladem této impotence je François Hollande, jenž v roce 2012 zvítězil v prezidentských volbách díky slibu, že skoncuje s neoliberálním konsensem zosobněným duem Merkelová–Sarkozy. Pár měsíců po vítězství Hollande stávající politiku ale naopak potvrdil – jeho socialistická vláda se rozhodla podpořit růst bezprecedentním snížením daňové zátěže firmám a liberalizací trhu práce. Podobně to dopadlo i s Řeckem: francouzská diplomacie nejdříve pomohla Řekům formulovat ponižující podmínky memoranda a pár dnů nato François Hollande ve vzkazu k devadesátým narozeninám Jacquese Delorse plédoval pro federální budget a parlament eurozóny. Toto téma je ze strany socialistů již tak vyčpělé, že jinak smířlivý deník Libération je označil za „ohranou písničku“.
Režim dozoru
Některé hlavní body sociálnědemokratické vize evropské integrace (od eurofondů až po tvorbu autonomního rozpočtu eurozóny) si vyžádaly za posledních dvacet let stovky tun papíru v podobě odborných i novinářských článků. Neustále se přitom ukazuje, že evropským socialistům chybí taktika, strategie a částečně i politická vůle prohloubit a demokratizovat současnou evropskou konstrukci. V průběhu řecké krize se naopak neustále potvrzuje, že konzervativní síly, které byly dlouho podezřívané, že žádnou společnou měnu a hlubší integraci nechtějí, mají vlastní plán na prohloubení evropské integrace. Dobře to ilustruje celá řada informačních úniků z okruhu německého ministra financí Wolfganga Schäubleho. Tento plán předpokládá vícevrstevnatou Evropu, jejímž středem budou země eurozóny, další vrstvou plně integrované státy Evropské unie a vnějším pláštěm země, jež si vyjednaly takové množství výjimek, že jsou členy EU vlastně jen částečně (například Velká Británie). Návrh na dočasný grexit navíc předpokládá, že hranice mezi první a druhou skupinou by měly být propustné – klub zemí eurozóny by vládl možností poslat neposlušného člena na trestnou lavici.
Schäubleho koncepce také poprvé počítají s vytvořením jakéhosi evropského ministerstva financí, jež by mělo hlavně dohlížet na fiskální disciplínu jednotlivých států – od přesné analýzy národních rozpočtů až po hodnocení finančního dopadu jednotlivých opatření. Jedná se o režim dozoru, který není tak vzdálený situaci, kdy funkcionáři takzvané trojky v podstatě okupují řecké ministerstvo financí. Evropské ministerstvo by mělo obhospodařovat fond na krizové situace, který by byl financován autonomní evropskou daní. Rétorika zdůrazňující do omrzení, že Evropa doplácí na slabé a lenivé státy, jež se tolik osvědčila při „greek bashingu“, by tudíž byla strukturálně zakotvená v evropské konstrukci.
Sociální demokraté se dlouho honosili tím, že jako jediní vlastní jasný projekt prohloubení evropské integrace, který dokáže hegemonizovat i další proevropské síly včetně liberálů. Nyní ovšem víme, že integrační program mají i konzervativci, a dokonce sledujeme, že ho přijali za svůj i sociální demokraté. V jeho jádru není evropský sociální model, ale soubor rozpočtových pravidel a poručnictví eurozóny v podobě takzvané euroskupiny a Evropské centrální banky. Právě tito hráči mají velký prostor k manipulaci měny a její distribuce v eurozóně a nemusejí se nikomu zodpovídat. V této podobě je sociální konstrukce Evropy dokonce pozadu vůči Spojeným státům, kde centrální banka může řídit měnovou politiku na základě některých sociálních ukazatelů (například nezaměstnanosti) a federální orgány mohou uplatňovat sociální politiku, která platí pro všechny státy (viz Obamova osekaná reforma zdravotnictví). Evropští konzervativci se snaží svou koncepci prostě zakonzervovat, a to i za cenu rozpoutání xenofobního a rasistického populismu, jako se to stalo v případě Řecka. Sociální demokraté jim v tom zdatně pomáhají.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.