Co nastane po smrti druhého?

Už jste někdy mysleli na smrt? Nepochybně ano. Možná jste také mysleli na smrt partnera. Kdo z vás zemře dřív? Přežijete­li ho, jak vám potom bude? Po čem se vám bude stýskat nejvíc? Co budete dělat, jak se budete tvářit, jak o něm či o ní mluvit? Kdy na něj nebo na ni začnete zapomínat? Bude váš žal úměrný množství vaší lásky? Kým vlastně bez ní či bez něj budete? Poslední kniha Juliana Barnese Roviny života (Levels of Life, 2013) si klade právě takové otázky. Smyslem přitom není ani tak nalezení jasných odpovědí, jako tázání samo.

Pád a balanc

Barnesova kniha je rozdělena do tří částí, nazvaných Hřích výšky, Na rovinu a Ztráta hloubky. První z nich je koláží reportážních a historických detailů o létání balónem a aerostatické fotografii, druhá je fiktivním líčením vztahu frankofilního britského letce Freda „Blbbalona“ Burnabyho a herečky Sarah Bernhardtové a konečně v třetí části, reflektující smrt Barnesovy manželky Pat Kavanaghové v roce 2008, se prolínají vzpomínky s esejem.

Próza připomene předchozí Barnesovy texty – fikcionalizovaným popisem dějin zejména Historii světa v 10 1/2 kapitolách (1989, čes­­ky 1994) a Flaubertova papouška (1984, česky 1996). Téma různých podob lásky a bílých míst vztahů rozebíral Barnes v románech ­Before She Met Me (Než jsme se poznali, 1982), Jak to vlastně bylo? (1991, česky 1999) a Love etc. (Láska atd., 2000) nebo v povídkové knize Pulse (Puls, 2007). Třetí část Rovin života, jež ohledává smrt vypravěčovy ženy, zase zapadá do linie Barnesových knih Vědomí konce (2011, česky 2012) a Žádný důvod k obavám (2008, česky 2009). Ani v nejmenším však nejde o nepůvodní či nesourodý text, celá struktura je pevně pospojována nejen tematicky, ale i formálně. Barnes sestupuje z nebeské klenby přes zemský povrch až dva metry pod zem, od rádoby vševědoucí vypravěčské pozice přes er­formu kombinovanou s dialogem Burnabyho a Bernhardtové po ich­formu, která však zároveň implikuje druhého.

Na první fotografii pořízené z balónu Félixem Tournachonem alias Nadarem bylo lidstvo zvěčněno z nebývalého odstupu – Barnes ovšem jde v podstatě opačným směrem: od objektivního k subjektivnímu, až intimnímu, od lehkosti balónů a lehkomyslnosti Sarah Bernhardtové k tíživé litanii o lásce, žalu a truchlení (jak se ukáže, nejde o pleonasmus). Výsledkem pak je vypravěčem těžce vydobytý, avšak nikterak jistý balanc v životě bez druhého.

Bohémové a papoušci

„Každý milostný příběh v sobě ukrývá příběh žalu. Pokud ne hned, později určitě,“ píše Barnes. Roviny života zaznamenávají bezpočet typů vztahů a jejich klíčových symbolů, je zde Nadarova oddanost ochrnuté manželce, bohémské vzplanutí Freda Burnabyho a Sarah Bernhardtové, masochismus papouška trýzněného kočkou (jenž však málem pošel smutkem, když je odloučili), mytické pouto Orfea a Eurydiky jako obraz výhry lásky nad rozumem. Barnes zkoumá, jakou roli hraje při popisu povahy pouta mezi dvěma lidmi samotný jazyk. Pro Burnabyho a Bernhardtovou je určující opozice mezi metaforičností a přímým vyjádřením, letec neustále lavíruje mezi tím, co od herečky slyší, a tím, co je skutečně míněno, a totéž dle Barnese platí pro lásku obecně. „Představte si ale milenecký pár, z nichž jeden může psát soukromě, pěkně zeširoka po obou stranách dopisního papíru, a pak svá nejněžnější slůvka skrýt v obálce. Toho druhého naopak nutně omezuje potřeba stručnosti a vědomí, že soukromé city projdou veřejnou kontrolou fotografů a pošťáků. I když… není to náhodou výstižný popis toho, jak láska někdy funguje a jaký pocit v nás vyvolává?“

Nejen láska, ale i milostné psaní i psaní o lásce se vždycky podobá ofoceným a zmenšeným dopisům, které byly v sedmdesátých letech 19. století rozesílány z pošty obléhaným Pařížanům. Cit je dle vypravěče takřka nemožné přetavit do slov, a to nejen kvůli jejich limitům, ale i kvůli obavám, zda budou správně interpretována. Právě proto se v textu neustále vrací motiv metafory. Jak psát o lásce a především o absenci jejího objektu, jak vystavit očím čtenářů to nejdůvěrnější – to je hlavní téma poslední části.

Anatomie žalu

Barnes (respektive jeho autorské alter ego) systematicky promýšlí prostor třicetiletého vztahu, který byl přerušen sedmatřicet dnů od určení partnerčiny diagnózy. Systematičnost se týká především formálních kvalit, členění do odsazených odstavců budí dojem jednotlivých ukončených úvah a ve srovnání s tematicky blízkým románem Žádný důvod k obavám, v němž Barnes revidoval po smrti rodičů jejich vztah i lidský vztah ke smrti, je vypravěčovo tempo volnější. Síla čtyřiačtyřiceti stránek poslední části Rovin života je přesto nebývalá – především proto, že čtenář je neustále konfrontován s vlastním vztahem ke smrtelnosti druhého. Vypravěč, jak už bylo řečeno, promlouvá v první osobě a je zároveň subjektem prožívajícím a vzpomínajícím. Proto má jeho reflexe jistý vývoj, k určitým bodům se vrací, reviduje je, nahlíží z perspektivy toho, kdo už je v roce Čtyři vdoveckého stavu, dovolí si dobře vypointovanou ironii. Předestírá se tu anatomie žalu jakožto „negativu lásky“.

Jak tedy Barnes vykresluje žal? Vypravěč využívá metafor spojených s předchozími částmi. Mluví o emoci, která má ryze vertikální směr, kupí se a zcela mění časoprostor pozůstalých. Jako by člověk nastoupil do balónu a neměl po ruce ani slavný Burnabyho padáček na hedvábné niti – netuší, jak dlouho poletí, jak daleko či vysoko, a zda doletí do bezpečí, nebo do záhuby. Tato „jedinečná banalita“ je stejně nepředvídatelná jako láska, žal druhého nikdy není vaším žalem, a proto se na něj nelze připravit.

Barnes líčí svůj žal a truchlení, které na rozdíl od žalu považuje za horizontální proces, pomocí historek, rozhovorů a vzpomínek, ale nikdy není pouze osobní, většina motivů slouží žánru eseje. Od čistě subjektivního se Barnes prokutává k otázkám, jež se týkají všech. Ne nadarmo cituje Samuela Johnsona, klasika anglické poezie, prózy a esejistiky 18. století: „Zármutek je jakousi rzí duše, a každá nová myšlenka přispívá k tomu, že se její nános nakonec obrousí.“ Tvrdí sice, že žal udusí všechny emoce, až zbude jen lhostejnost, jeho text ale svědčí o léčivé moci tvoření. V rozhovorech Barnes uvádí, že si dlouhou dobu po smrti manželky psal deník, popsal stovky stránek, avšak při psaní Rovin života se do něj záměrně nedíval. To svědčí o autorské kontrole, Barnes dobře ví, že ne každý autobiografický záznam zapadá do struktury knihy, kterou chce psát, že autentičnost prožitku neznamená automaticky pravdivost uměleckou.

Nemá smysl dohledávat všechny Barnesovy odpovědi k otázkám z úvodu recenze. Uvedeme jen jednu: Zůstanete­-li sami, nikdy se žalu tak docela nezbavíte, respektive „dostanete se z toho asi tak jako racek z ropné skvrny – křídla budete mít navždy slepená dehtem“.

Autorka je anglistka.