V díle amerického spisovatele Tao Lina můžeme pozorovat vlivy beat generation, minimalistické prózy, ale i dekadence. To, jakým způsobem jazykový výraz přizpůsobuje modernímu vnímání světa, lze považovat za malou literární revoluci. I české publikum by o ní mělo vědět.
Tvorba současného amerického spisovatele, básníka a umělce čínského původu Tao Lina je v jistém ohledu nejradikálnějším projevem současné hipsterské bohémy, která se z velké části koncentruje v newyorské čtvrti Brooklyn. Právě v případě Tao Lina se naplno projevuje souvislost slova „hipster“ jak s beat generation, tak s dnešní efemérní hipsterskou subkulturou. Také se ale ukazuje, v čem se dnešní hipsterský spisovatel od autorů padesátých a šedesátých let 20. století odlišuje.
Drogy a technologie
Postavy Linových silně autobiografických próz usilovně pracují na tom, aby pracovat nemusely, a přitom do sebe po gramech ládují všemožné drogy: adderall, ketamin, ritalin, heroin, kokain, marihuanu, extázi, LSD – prostě na co si vzpomenete. Na rozdíl od autorů beat generation už pro ně ale fetování neznamená boj proti konvencím upjaté měšťácké společnosti Spojených států. Je prostě zcela přirozenou součástí jejich životů. V rozhovoru pro lifestylový časopis Vice, který se spisovatelem vedl jeho literární souputník Giancarlo DiTrapano, tuto změnu Lin shrnul příznačně. Popisuje svůj čtenářský zážitek z autobiografické knihy Elizabeth Wurtzelové More, Now, Again: A Memoir of Addiction (Víc, hned, znova. Deník závislosti, 2001), speciálně pak z četby pasáží, v nichž autorka hovoří o nepříjemných zážitcích spojených s užíváním ritalinu a úzkostných stavech, které na tomto stimulantu při návštěvě obchodního centra zažívá. „Hele, to je pro mě úplně normální,“ dodává k tomu Tao Lin.
V případě postav jeho zatím nejúspěšnější knihy Taipei (Tchajpej, 2013) je každodenní užívání drog všeho druhu v jakémkoli množství opravdu zcela běžné. Je to tak běžné, až to téměř není podstatné. Užívání drog jim nepřináší pocit výlučnosti, mladistvého rebelství ani mystické zážitky změněného vědomí, ale stává se prostě způsobem, jakým vnímají okolní svět. Stejně jako drogy jimi prostupují i moderní technologie, které jsou nejen neustálým předmětem komunikace, ale formují také podobu prožívání světa a uvažování o něm. V Linově literárním stylu pak drogy i technologie slouží coby nevyčerpatelné zásobárny metafor a přirovnání, a jejich působení se otiskuje dokonce i do skladby vět. Jsou pro ni charakteristické četné přeryvy, pauzy, odbočky a vsuvky, které mají za cíl postihnout v komplexním celku jak smyslové vnímání okolní reality, tak okamžité konceptualizování smyslových prožitků a jejich zasazení do nekonečného řetězce asociací.
Otiskovat sama sebe
Právě zcela unikátní styl činí z Tao Lina ojedinělý zjev americké literatury. Jazyk osekává na samou dřeň a těžko v něm budeme hledat literární klišé či manýru. Frederick Barthelme, bratr slavnějšího postmoderního spisovatele Donalda Barthelma a jeden z představitelů takzvané minimalistické prózy, za jejíhož duchovního gurua je považován Raymond Carver, charakterizoval Linův styl těmito slovy: „Je jako mikroskop neustále zkoumající svět téměř neviditelných gest, nepatrných pohybů ve tváři, posunků rukou, krčení ramenou, pokývnutí, kroucení, tiků, pomrkávání a doteků, svět, v němž je nádrž informací, kterou vstřebáváme každým okamžikem, ihned katalogizována a zároveň interpretována, přirovnána k něčemu jinému, zaznamenána a uložena na patřičné místo.“
Tao Lin bezpochyby na minimalistickou prózu navazuje a obdivem k ní se netají. Zároveň ovšem jako by svůj přístup k minimalismu obohacoval o další rozměr. Už se nepohybuje v době technické reprodukovatelnosti díla, ale v době, v níž není problém reprodukovat přímo umělce i s celou jeho osobností. V již zmiňovaném rozhovoru pro časopis Vice tvrdí, že ho nezajímá, jestli budou lidé číst jeho knihy i za pět tisíc let. Ne proto, že by budoucími čtenáři pohrdal, ale protože si v takové budoucnosti nedokáže knihy vůbec představit. Za pět tisíc let bude podle Lina člověk nejspíš schopen na internet uploadovat přímo obsah svého vědomí a následně ho sdílet.
Linův literární experiment se neustále točí kolem reprodukovatelnosti obsahu myšlení. Snaží se ve větách zachycovat průběh myšlenek v reálném čase, a to tak, aby z tohoto procesu nic důležitého nevypadlo. Tím také vysvětluje svůj zvláštní vztah k autobiografičnosti: právě proto, že se snaží zaznamenávat vlastní život co nejvěrněji, prý zcela neomylně vstupuje na pole fikce. Pro vášnivého čtenáře Schopenhauera, jímž Lin je, to nezní jako nesmyslná teze. Čistě na práci vědomí a lidskou paměť však Lin nespoléhá.
Dokladem toho může být druhá polovina knihy, v níž vzniká bizarní milostný trojúhelník mezi hlavní postavou Paulem, spisovatelkou Erin a všudypřítomným Applem, na nějž si zaznamenávají zcela zbytečné rozhovory, inscenují na něm komunikační situace a natáčejí si s jeho pomocí vlastní homemade porno – to vše pod vlivem rozličných drog. Bizarnost celé situace ještě umocňuje fakt, že Lin zde odkazuje na skutečný snímek MUMBLECORE (2011), který natočil ve spolupráci se svou tehdejší přítelkyní, spisovatelkou a filmařkou Megan Boyleovou, a v němž najdeme celé pasáže z Taipei v takřka nezměněné podobě, přestože zachycené jiným médiem.
Hipsterská vanitas
Přestože se postava Paula v nebývalé míře překrývá se spisovatelem, vyprávění je vedeno v třetí osobě. Tato formální distance od subjektu je pro knihu i hipsterství jejího autora typická. Paul je člověk, který jen obtížně zapadá do společnosti a většinu času tráví ve svém bytě či v bytech svých přátel a známých. Když už společně někam vyrazí, jedná se většinou o obchodní centra, fastfoody nebo větší restaurace, tedy prostory, v nichž se nevystavuje příliš těsným kontaktům s jinými. Drogy jsou pro něj způsobem, jak s okolní realitou aspoň částečně komunikovat a čas od času vytěsnit vědomí blízkosti smrti, která v jeho očích neustále obklopuje každého jednotlivého člověka, ale i Zemi jako celek. Za své vůbec nejzdařilejší dílo ostatně považuje tweet, v němž vzývá asteroidy celého vesmíru, aby okamžitě a v co nejvyšší rychlosti narazily do Země a vyřešily tak všechny problémy našeho světa.
Právě klasická barokní figura vanitas vystupuje v Linově tvorbě nejzřetelněji. Ne však jako kritika konzumu nebo morální rozhořčení nad zbytečným plýtváním lidského potenciálu, ale jako zcela banální, přestože velmi silné konstatování, že tváří v tvář smrti a totální destrukci je na světě vše marné. Když Paul s Erin přijíždějí do Las Vegas, aby se zde v drogovém rauši za pár babek oddali, a sledují obří hotelové a hráčské komplexy Excalibur a Luxor, Paul se zastřenýma očima pobaveně konstatuje: „Tak tohle univerzum stvořilo po několika miliardách let evoluce.“ S Tao Linem se do literatury vrací dekadence, které nechybí vtip ani radikální forma.