Řádně dochucený příběh

Pokud opravdu existuje Rolandem Barthesem proklamovaná rozkoš z textu, pak bychom ji patrně měli prožít nad Královstvím stínů (König­­reich der Schatten, 2013) rakousko­českého prozaika Michaela Stavariče. Protože je však takový zážitek povýtce individuální, musí se kritik spokojit s pozicí voyeura, který se snaží svému čtenáři rozkoš převyprávět.

Poetika krve

Román má jen jednu dějovou linii, ale dva vypravěče. Jedním z nich je Rózi Schmiegová, mladá Rakušanka, která odešla z Vídně do Lipska, aby se tam vyučila řeznicí. Druhým vypravěčem je Danny Loket, potomek československých emigrantů, kteří během druhé světové války odešli do Spojených států. Loket se vydává hledat kořeny své rodiny do Evropy a v lipském řeznictví se jeho život osudovým způsobem protne s životem druhé vypravěčky. Jak se ukáže, příběhy obou protagonistů byly skrze jejich dědečky řezníky propojené vlastně už za války.

Stavarič si pro svůj román vybírá témata, která nejsou v rakouské, potažmo středoevropské literatuře nijak výjimečná: nacismus, válku, kritiku konzumního způsobu života, podivné rodinné vztahy. Překvapivé jsou však motivy, skrze něž je čtenáři vyprávění zprostředkováno. Valná část příběhu se točí kolem masa. Způsoby porážky zvířat, úpravy masa a jeho prodeje jsou otázkou stavovské cti. Malá řeznictví představují mikrokosmos, kde ještě vládne řád. Vzpomíná­li Rózi, která vypráví první část příběhu, na dětství, pak se vždycky zmíní o řeznictví pana Schlinga. Když opustí Rakousko, zavede nás na lipský řeznický veletrh, který je ve Stavaričově podání parodií na tamní knižní veletrh. Setkáváme se tu s volbou Miss Maso, prezentací rozmanitých jatečních zvyklostí, uměleckými instalacemi sponzorovanými potravinářskými koncerny a samozřejmě se spoustou jídla.

Vyprávění je zaplněno množstvím zdánlivě nedůležitých detailů, ale právě ty pomáhají dotvářet atmosféru textu, stejně jako ilustrace Mari Otbergové či písňové citace namísto motta. Je to apoteóza smyslovosti, i když ze stránek občas stříká krev po litrech. Důležité jsou popisy chutí a pachů: „Cítila jsem pot, výpeky, různá koření, syrové maso (…) a čerstvou moč.“ Důraz je ale kladen také na dojmy taktilní – neboť všechno zásadní se v Rózině dětství odehrálo ve chvíli, kdy ji maminka vzala za ruku. Psychoanalýzou poučený čtenář se bezpochyby zarazí u zmínky o penisu, který Rózi jako malá vytvarovala z mletého masa, anebo u vzpomínky na první menstruaci, která se jí vybaví při každé návštěvě řeznictví: „Se skvrnami jsem měla své zkušenosti, bílé prostěradlo v posteli, na kterém jednoho rána byla červená skvrna, velmi trapné.“ A dál? Nic. Příběh je zahuštěn, jemně dochucen.

Útěk před apokalypsou

Druhá část románu je situována do Spojených států a sledujeme v ní Dannyho život od narození až po jeho rozhodnutí odjet do Evropy. Barvitých popisů neubývá, ale jsou zaměřeny odlišně, mají spíše mýtotvorný charakter: „Vítr rozbíjel skleněné tabule oken a odnášel popelnice, nefungovala elektřina, praskaly fasády (…) Doma se neustále vyprávěly pohádky, že děti, které se narodí za takových nocí, bývají obdařeny obzvlášť bystrými smysly…“

Zatímco Rózi svého dědečka nikdy nepoznala, ale ráda si o něm nechávala vyprávět, Danny svého dědečka znal a právě kvůli němu se nakonec vydal do Evropy. Po kořenech své rodiny však začal pátrat už daleko dříve, a to prostřednictvím jazyka a lidové slovesnosti. Čtenář se tak setkává s variacemi na pohádky Erbenovy a bratří Grimmů, ale i s různými jazykovými hříčkami na úrovni lidové etymologie, v nichž se mísí čeština, němčina a angličtina. Říká­li Barthes, že mateřský jazyk je pro spisovatele zdrojem rozkoše, pak se zde jedná o rozkoš znásobenou tím, že autor je rozkročen mezi dvěma kulturami.

Dannyho ovšem k cestě do Evropy nedohnala ani tak zvědavost, jako spíš životní nutnost – ve Spojených státech se totiž stalo cosi, co velice připomíná biblickou apokalypsu. Americká média přicházela s různými vysvětleními nastalé „katastrofy“, ale nakonec se shodla, že se vlastně nic neděje – interpretace zůstává na čtenáři, stejně jako rozhodnutí, jestli Dannyho setkání s postavou Obersturmführerin bylo pouhou halucinací, anebo prolnutím s jinou časovou rovinou. Než se Danny dostane do Německa, kde se setká s Rózi, prochází dystopickou krajinou francouzských atomových elektráren, v jejichž odpadních vodách vznikají krokodýlí farmy a rekreační oblasti.

Království snů

Stavarič si pohrává se spoustou žánrů, jako jsou sci­fi, cestopis, pohádka, groteska nebo parodie, a také vyprávěcích postupů – součástí vyprávění jsou různé seznamy, výčty, vzpomínky, klepy a tak dále. A přestože svět románu sestává ze spousty drobných epizod a fragmentů, podařilo se mu vytvořit sevřený a důkladně propracovaný text se svéráznou kauzalitou.

Vraťme se ještě k Barthesovi. Podle něj rozkoš z textu rozbíjí morální jednotu, protože nedává přednost jedné ideologii před druhou. A to je pro interpretaci tohoto románu zásadní: píše se tu bez skrupulí o pragmatickém postoji Róziny matky k nacistickým válečným zločinům („Otce jí podle ní nezabil Hitler, ale Američani. A on, Hitler, hodně přestřelil, ale vlastně si přál, abychom všichni byli šťastní a žili v bezpečné zemi“), zpochybněna je klasická definice národa, rozpadá se také obraz Ameriky jako země zaslíbené. V poslední části knihy čteme dopisy německých vojáků z fronty. Užití epistolárního žánru jako dokumentární metody umožňuje zanechat mezi řádky, bez patosu, jednoduché sdělení: to jediné, co přetrvá, je láska. Království stínů se stává královstvím snů, ve kterém vládne nepředvídatelný a absurdní osud, jemuž se lze bránit jedině smíchem.

Autorka je komparatistka.