V temnotě je představitelné všechno

Skandál může vzniknout tehdy, pokud splyne historie s fantazií, praví se v závěru Vyhnání z pekla (Die Vertreibung aus der Hölle, 2001). A propojí­li se důkladné rešerše s představivostí Roberta Menasseho, vznikne román – mnohovrstevnatý, zábavný a místy politicky nekorektní. Německá média jej označila za jeden ze zásadních příběhů o evropském židovství. Takové interpretaci odpovídá i skutečnost, že knihu vydalo nakladatelství Academia v edici Europa, která se zaměřuje na díla, jež výrazně ovlivnila evropské uvažování.

Kočičí zmrtvýchvstání

Román ve třech dějových liniích vypráví o životě dvou židovských chlapců. Příběh Maného, později známého spíše jako Manasseh ben Israel, začíná lisabonským autodafé roku 1604 a končí jeho smrtí v Amsterdamu, kam spolu s rodiči a sestrou uprchl před portugalskými inkvizitory a kde se přiženil do rodiny Abravanelů. Druhá linie sleduje osudy Viktora Abravanela od jeho narození 15. května, v den oslav Rakouské státní smlouvy, až do jeho univerzitních studií v sedmdesátých letech, kdy byl nadšeným trockistou. A konečně třetí linie se zaměřuje na nepovedený abiturientský sraz Viktorovy třídy. Skrze osudy obou postav jsou popisovány dvě epochy, v kterých došlo k pokusu vyhladit jednu skupinu lidí – židy.

Mané i Viktor prožívají podobné situace, jejich příběhy se neustále prolínají. To se v textu projevuje i formálně – někdy autor skončí v půlce věty, vloží tematicky paralelní část příběhu a poté přerušenou větu dokončí. Vzniká tak velmi dynamický a plastický text, který však není nepřehledný. Menasse vede čtenáře tam, kde ho chce mít – některé souvislosti mu vysvětlí, jiné jen nastíní, často překvapí nenadálým a v zásadě nelogickým zvratem, čímž poukazuje na absurditu a nevysvětlitelnost vývoje lidského života („To se nedá vymyslet!“).

Téma (ne)možnosti objektivizace dějin se knihou vine jako červená nit. Menasse upozorňuje, že význam jednotlivých situací závisí na kontextu, v němž se odehrávají, a že skutečnost je mnohdy jiná, než jak se nám jeví. To lze ilustrovat na příběhu o kočce, který do jisté míry tvoří rámec celého románu: Mané má kočku, kterou z nepříliš jasné pohnutky ukřižuje. Kočku naleznou obyvatelé portugalského městečka Começos a vystrojí pro ni katolický pohřeb. Mané a jeho sestra ji před svým nuceným odjezdem z města vykopou, zahodí a až po letech se dozvědí, že místní považovali zmizení zvířete za zmrtvýchvstání a začali kočku uctívat, což vedlo inkvizitory k tomu, že posléze Começos srovnali se zemí.

Děravé vzpomínky

Robert Menasse se prostřednictvím svých postav zamýšlí nad různými postupy současné historiografie, opomenuta nezůstává ani orální historie. – Mané svému otci vyčítal, že když vyprávěl žákům ješivy o inkvizici, tak „vyšperkovával všechny ty banality, pro které nalézal slova, zatímco tam, kde se mu nedostávalo slov, či jen měl mezery ve vzpomínkách, se dramaticky zadrhával (…) a hnutí mysli simuloval tak teatrálně, že skutečně začal plakat“. Otec se hájil tím, že cílem besed je připomenout oběti inkvizice a nedovolit, aby se na ně zapomnělo. Podobně se i Viktor, povoláním historik, rozčiloval nad slepou důvěrou „v autenticitu děr ve vzpomínkách“.

Vzpomínky a zapomínání jako antagonistické děje jsou dalším z tematických pilířů knihy – židé v emigraci bojují za uchování vzpomínek na oběti inkvizice, ale zároveň by rádi zapomněli. Viktor se těší, až bude na nepříjemné okamžiky svého života vzpomínat jako na chvíle sladce bolestné. Nevyslovena tu zůstává otázka, může­li vzpomínka zamezit tomu, aby se dějiny opakovaly. Lze zabránit peklu, nebo opravdu platí, že co se jednou stalo, může se už stát kdykoliv? Jak vlastně vypadá peklo a co čeká za jeho hranicemi?

Menasse vypráví příběh a nechává na čtenáři, aby si na výše položené otázky hledal odpovědi sám. Tvrdí však, že existenci pekla si uvědomíme až poté, co jsme z něj vyhnáni – dokud se v něm dusíme, máme ho za domov. Inkvizicí zachvácený Iberský poloostrov byl dozajista místem hrůzy, ale židé jej považovali za svůj domov, ze kterého nechtěli odejít. Maného rodiče se pro odchod do amsterdamského exilu rozhodnou, teprve když na vlastní kůži poznají hrůzu inkvizičních mučíren. Ale i v nové vlasti si musejí svůj životní prostor vybojovat, vyhnání z pekla není vstupenkou do ráje. Zdá se, že Menasseho postavy jen mění pekelná prostředí, v nichž jsou nuceny pobývat a v nichž se snaží vybudovat si domov. Stávají se ahasvery, kteří hledají svobodu, ale stále znovu zjišťují, že ani zdánlivě svobodné prostředí není zárukou klidu.

Srdeční chlípnost

Motiv domova jako nebezpečného až patologického místa je poměrně častý topos moderní rakouské literatury. V tomto ohledu Menasse nepřichází s ničím novým, ale spíše jen přidává další příspěvek do diskuse o tom, co znamená být Rakušanem. Ve Viktorově příběhu píše o morálce měšťáků, pokrytectví a latentním antisemitismu, o reliktech habsburské monarchie, které se stávají její karikaturou. Jeho originalita spočívá v něčem jiném – klasická témata klade do neobvyklých souvislostí, navíc s notnou dávkou nadhledu a vtipu.

Vedle tematické pestrosti se v románu setkáváme i s pestrostí jazykovou a s různými formami komiky. Paradoxy a absurdity jsou stavebními kameny příběhu, autor se nevyhýbá ani ironii a cynismu, z tragédie se chvílemi stává prvotřídní fraška, a to i díky zdařilým jazykovým hříčkám, které se překladateli Petru Dvořáčkovi podařilo převést i do českého textu („Netrpíš ty náhodou zbytněním srdeční chlípně?“).

Jedním ze zdrojů grotesknosti románu je také doslovnost a s ní spjaté úvahy nad nedostatečností jazyka, který ani neposkytuje uspokojivé prostředky pro reflexi okolního světa, ani neusnadňuje jeho chápání a život v něm. Oba chlapci se začnou stávat muži teprve tehdy, když si uvědomí, že není možné vnímat svět doslovně, že „existují kódy, kterým nerozumí, významy, které se neshodují s významy slov“.

Skutečnost, že i fyzická dospělost je spjatá s myšlením, má pro text zásadní význam. Vše abstraktní nachází oporu v něčem konkrétním, těla obou chlapců reagují na to, jakou fází života zrovna procházejí. Třeba Maného mozek funguje jako kartotéka, jeho tělo jako archiv – úměrně tomu, jak bobtnají jeho vědomosti, stává se i on baculatějším. Když už pak jeho informace nikdo nepotřebuje, začne se zmenšovat, chřadne.

Tělesnost je v příběhu neustále přítomná, z orgánů se nejčastěji zmiňuje penis. Je to takový smutný hrdina. Obřízka je smlouva s Bohem, což může inkvizitorům posloužit jako důkaz. Penis způsobuje rozkoš při plození dětí a bolest při znásilnění. Hovory o impotenci fungují jako katalyzátor vztahu mezi Viktorem a jeho otcem. Onanie často doprovází hluboké večerní úvahy obou postav. Přesto zůstává román Vyhnání z pekla bez vyvrcholení – popisuje výsek z historie dvou rodin, jeho děj je v zásadě tautologický, milostné příběhy i sny zůstávají nenaplněné a sexuální touhy oslyšené. Zbývá jen chabá a spíše děsivá útěcha, Maného poslední věta před smrtí: „V temnotě je představitelné všechno.“

Autorka studuje komparatistiku a translatologii.