Vybroušený kámen

Pokud chceme „zrecenzovat“ nebo dokonce kriticky popsat výstavy typu generační přehlídky, stojíme vždy znovu před otázkou, jak se takového úkolu zhostit. Vzhledem k velkému množství vystavujících a absenci jednotící kurátorské koncepce se rýsují dvě základní možnosti: vybrat pouze několik jednotlivců a jejich díla důkladněji představit a zhodnotit na úkor jiných, nebo na konkrétní popis a interpretaci příliš mnoha exponátů rezignovat a pokusit se navzdory odlišnosti najít nějakého společného jmenovatele. Tato re­cenze se vydává druhou cestou, k čemuž dala impuls víceméně náhodná poznámka.

„Je to tentokrát nějaké tvrdé… To umění, co teď dělají mladí, je prostě takové příliš tvrdé,“ prohlásila při našem rozhovoru sympatická dáma, která se sama podílí na vystavování současného umění ve Zlíně. Tvrdé. Ale v jakém smyslu? Jako když má někdo tvrdý život? Nebo jako když je někdo tvrdý chlap? Nebo snad jako když je něco tvrdé jako kámen? To asi nebude ta tvrdost, kterou tato dáma myslela.

Chladná čistota

Možná, že spíš než o tvrdosti bychom mohli v souvislosti s díly na letošním Zlínském salonu mladých uvažovat o vlastnosti, která by se dala pozitivně pojmenovat jako čistota nebo neokázalost či jednoduchost. Výsledek jako by měl v divákovi potlačit dojem přílišné spontaneity nebo dokonce přiznané improvizace. Koneckonců Salon je i soutěžní výstavou – a při této příležitosti je jmenován laureát české Ceny Václava Chada, jímž se letos stal Tomáš Moravec, a slovenské Ceny Igora Kalného, jímž se stal Erik Sikora. Profesionalita, která byla letos skutečně znát i v celkové instalaci, grafickém zpracování a doprovodných materiálech, je tedy přirozeně namístě (pomiňme, že ne všechna díla pracující se zvukem, pohyblivým obrazem nebo prostě elektřinou byla v polovině výstavy ještě plně funkční).

V negativním smyslu bychom onu čistotu mohli přejmenovat na strohost. Díla umělkyň a umělců z Česka a Slovenska vybraná na letošní zlínskou přehlídku se skutečně nevyznačují přehnanou velkorysostí – ve smyslu ostentativní pompéznosti, excentričnosti nebo monumentality. Fotografie jsou vždy jen černobílé; malby postrádají výrazné rukopisné gesto; socha je uspořádaná spíše architektonicky, než aby se věnovala třeba dynamice pohybu.

Nebo ještě jinak: možná že spíš než tvrdost je pro většinu vystavených děl příznačný jistý chlad. Mohli bychom použít i slovo vykalkulovanost, ale to má příliš negativní konotaci. Až na výjimky nejsou představená díla nijak zvlášť „upovídaná“. Nereprezentují ani nevyvolávají (alespoň na první pohled) silné emoce, jen nálady, anebo ještě spíše estetickou a intelektuální kontemplaci. Vlastně v žádném díle není patrná snaha šokovat nebo vzbudit u diváka nějaké výraznější pohnutí (snad kromě smíchu při sledování Sikorova videa). Z tohoto hlediska je příznačné, že se na výstavě nesetkáme s tématem mezilidských vztahů a dokonce ani s příběhem, narací. Nejčastěji reflektovanými oblastmi jsou dvě univerzálnější kategorie: kultura (ať už jde o umění, médium, jazyk nebo popkulturu) a příroda (samozřejmě také ve vztahu k člověku, často dokonce s jistým ekologickým podtextem).

Profesionality mladých

Je otázka, kolik předpon „post“ by se dnes už mělo psát před konceptualismus, faktem ale je, že nejen videa nebo fotografie, ale i „tradiční“ malba a socha, které nyní najdeme ve Zlíně na Salonu, se opírají o více či méně viditelný a deklarovaný „koncept“ (jímž myslíme něco víc než klasické disegno – vizi v umělcově hlavě, před vytvořením díla). Tím ale rozhodně nemá být definován žádný současný „ismus“. Škála výrazů a východisek autorů a autorek zastoupených na Salonu je široká a nebylo by adekvátní podřazovat je pod jednu kategorii, dávat jim nějakou tendenční nálepku nebo škatulku. Faktem však je, že porota pro tento ročník vybírala umělce, respektive jejich konkrétní díla svědčící o promyšleném postupu, a ne o „intuitivním tvůrčím činu“, který stále mnoho lidí považuje za nezbytný předpoklad umění s velkým U.

Těžko říct, zda nastíněný „společný pocit“ odkazuje především ke kritériím výběru, která uplatnila odborná porota, anebo vypovídá něco obecného o generaci umělců, jimž je nyní mezi čtyřiadvaceti a třiceti roky. Třicet autorů na sedmém Zlínském salonu mladých každopádně patří mezi ty, kteří se na české a slovenské umělecké scéně pohybují v posledních letech poměrně suverénně a řada z nich už má za sebou i účast nebo dokonce ocenění v dalších výběrových a soutěžních přehlídkách. Přestože někteří z nich ukončili svá studia teprve nedávno a jiní dokonce stále studují, můžeme je už právem – jak bylo řečeno výše – řadit mezi umělecké profesionály. Proto zlínská výstava nijak nešokovala, ale poskytla kvalitní a v zásadě očekávatelný výběr. I takový přístup k mladému umění by se snad mohl někomu zdát jako poněkud tvrdý (čtenář může toto slovo případně zaměnit za adjektivum „chladný“ a další výše zmíněná). Ovšem ani samotná dráha umělců (dnes) není nijak jednoduchá a popsaná preciznost a cílevědomost jsou pro ně ne snad nezbytnou podmínkou, ale jistě důležitým předpokladem.