Poskvrněno slastí

Filozofie Slavoje Žižeka se podle ­knihy Jodi Deanové Slast a politika. Žižkova politická teorie (Žižek’s Politics, 2006) odvíjí od základního bodu, kterým je pojem slast. V akcentování tohoto pojmu Žižek následuje stopy Jacquesa Lacana. Slast je exces, něco, co nám traumaticky připomíná ideální, nezprostředkovanou jednotu, jež je subjektu, který konstruuje svou osobní identitu, odepřena. Je to něco mimořádného, co se vzpírá symbolické reprezentaci, a představuje tak iracionální, těžko uchopitelný prvek Já, který je nicméně naprosto nezbytný. Slasti je vždy více, než se nám dostává, slast je vždy krok před naší touhou, čímž je pro tuto touhu a i pro samotný subjekt konstitutivní. Hraje roli formálního principu, jenž na sebe bere kontingentní (materiální) podoby, a odkazuje k traumatické aktivitě objektu, který určuje pozici subjektu. Právě v momentu jisté arbitrárnosti se otevírá Žižekovi brána, kterou propašovává psychoanalytický termín slast do politiky. Využívá ji při rozvádění své verze oblíbené marxistické disciplíny – kritiky ideologie.

Ideologie, tak jak ji Žižek chápe, není ničím více než specifickou ekonomií slasti. Vytváří rámec, skrze který k ní můžeme přistupovat, a ukazuje cesty, jak ji dosahovat. Stejně jako je subjekt neúplný, protože v jeho jádru přebývá iracionální moment slasti, mezery a excesy se vkrádají i do ideologie, a tudíž do politiky. Svým důrazem na netransparentnost subjektu na straně jedné a konstitutivní neúplnost sociálna na straně druhé se Žižek podobá Ernestu Laclauovi a Chantal Mouffeové, kteří píší o nemožnosti „konečné sutury“ ­sociálna. Ovšem Deanová ukazuje, že Žižek ­vyvozuje toto esenciální protiřečení z nutné schizofren­ní rozštěpenosti samotného individuálního subjektu. Tím se otevírá prostor pro uplatnění psychoanalýzy, jejímž účelem je zprostředkovat vhled do topografie ideologického terénu.

Filosof současnosti

Deanové se daří názorně ilustrovat, jak Ži­žek tenhle terén rozkrývá. Například v jeho odlišení stalinismu od fašismu se bortí naivní postoj, jenž mezi obě ideologické formace dosazuje znaménko rovnosti. Žižek využívá čtyři Lacanovy diskurzy – analytika, pána, univerzity a hysterika. Obzvláště aktuálně se jeví jeho rozklíčování diskurzu fašismu jako diskurzu pána, jelikož pomáhá v pochopení dynamiky současného vzedmutí xenofobie a rasismu v Evropě. Ve snaze zakrýt rozštěpenost lidských subjektů přichází fantazma nepřítele, jenž nám krade naši slast a je tak příčinou rozpadajících se sociálních vztahů: „Všechno by bylo jednodušší, nebýt muslimů/Romů/sluníčkářů atd.“ A právě fašistický vůdce (pán) prý dokáže tyto příčiny eliminovat a onu ukradenou slast nám pak opět zpřístupnit. Fašistický diskurz však poněkud zapomíná řešit původní antagonismus, za který Žižek považuje třídní boj – místo toho se ho snaží překrýt fiktivním narativem, jenž v posledku nevede k překonání antagonismu, nýbrž k jeho posílení.

Vzestup fašistických sil je navíc úzce spjat s dominantním postavením liberální demokracie coby politické formy kapitalismu. Ži­žekova kontroverzní kritika liberalismu vypadá v podání Jodi Deanové poměrně jasně a jednoduše: liberální demokracie se snaží prezentovat sebe samu jako dokonale čistou formální proceduru, v níž je možné zaručit nenásilné řešení politických střetů. Snaží se zachovat jakési „prázdné místo demokracie“, zajistit, že žádný zájem nebo diskurz si nebude uzurpovat hegemonní pozice. Toho však v zásadě nelze dosáhnout, protože každá ideologie je poskvrněna slastí, nemůže se oprostit od svých excesů a iracionálních jader. Liberální demokracie tak rozhodně není horizontem emancipace, ale spíše její překážkou. Žižek volá jednoduše po potřebě oprostit se od ideologie, která svazuje naši imaginaci uzavíráním prostorů alternativ, a vynalézt něco radikálně nového.

Autorka na několika místech vyzdvihuje, že Žižek nejednou vychází z analýzy specifického postkomunistického kontextu východní Evropy. Když třeba mluví o „vytlačených prostřednících“, kteří byli nejdříve důležitými aktéry u transformace hegemonního diskurzu, avšak později byli vytěsněni na okraj společenského zájmu, jako se to stalo v rámci transformace nové levici či environmentálnímu hnutí v Československu nebo v bývalé Jugoslávii. Na otázku, jak tyto názorové proudy vrátit zpět do politiky, Žižek nabízí neotřelé odpovědi.

Univerzalita činu

Hledání alternativ v podání důsledné levice musí v první řadě odmítnout politiku jako hru odehrávající se na neutrálním poli formálně pojímané demokracie. Žižek vidí zdroj autentické politiky v univerzalismu, jejž chápe jako nárok na univerzalitu partikulárního zájmu, na uznání dílčího bezpráví jako bezpráví obecného.

Deanové výklad vrcholí v konceptech činu a strany. Politický, revoluční čin je skokem do neznáma, „střelením se do nohy“, nebo jistým vzedmutím nereprezentovaných, neviditelných mas, což je obdoba Badiouovy Události. Strana revoluční čin překládá do slovníku, ve kterém je reprezentován jako lokální manifestace obecného antagonismu. V revoluční situaci strana coby pospolitost angažovaných jednotlivců hraje roli analytika – pomáhá překonat traumatickou přítomnost, ale neposkytuje záruky brzkého příchodu ráje na zemi. Reinterpretací činu nicméně konstruuje pole politické Pravdy, v němž je možné svobodně operovat bez nutnosti poddat se imperativům slasti, které nás směřují k fantazmatickým ideálům a zdánlivě realizují nemožný úkol totálního uzavření subjektu a sociálna v jakémsi dokonalém diskurzu. Subjekt je tak destituován, ale nalézá díky tomu pochopení pro bytostnou antagoničnost sociálna. Definičním znakem ideologií, které Žižek vehementně kritizuje, je totiž právě to, že se konflikt snaží zakrýt a poskytnout falešné záruky, že naše problémy jsou v zásadě již vyřešeny (což je případ stalinismu), anebo že existuje jejich snadné „konečné“ řešení (jak tomu je v případě fašismu).

Protože destituce subjektu v revolučním činu znamená v konečném důsledku pochopení nemožnosti vlastní osobní identity, otevírá se cesta pro jinou formu důsledně levicového projektu, který je však v protikladu s pluralitní politikou identit a uznáním rozmanitosti dílčích sociálních bojů, což jsou pozice, jež zastává například Laclau a Mouf­feová. Z již napsaného totiž vyplývá, že na identitě nezáleží – a Žižekova filosofie je v tomto ohledu cenným (i když kontroverzním) vodítkem v době, kdy se rozmáhají nové formy identitářství nejen na konzervativní pravicové frontě (tím se Žižek opět podobá Badiouovi). Tento vhled, jenž nám přesvědčivě poskytuje Deanové interpretace Žižeka, by snad mohl být aplikován jako návod na překročení nekončícího kruhu akcí a protiakcí mezi tábory konzervativně a progresivně smýšlejících lidí, které jsou v posledku uvězněné ve stejné ideologické matrici – v liberální demokracii. Jinými slovy, postulování plurality forem bojů a identit v postmarxistické filosofii je právě tím, co otupuje hrany důsledné levice. Ve skutečnosti to znamená, že operujeme na terénu stanoveném globálním kapitalismem, pro nějž je zmnožování identit životodárným pohybem. De facto pak hrajeme s kartami, jež nám připravili političtí oponenti.

Autor je filosof.