Obrat k objektům

V roce 2007 se v londýnské Goldsmith College odehrála konference nazvaná Spekulativní realismus. Následně se tento pojem stal jedním z klíčových „buzzwords“ současné filosofie. Z velké části bez zájmu českého publika se objevil celý klastr nových teorií, jako jsou objektově orientovaná ontologie, ale také plochá ontologie, nový materialismus či ontikologie. Sám o sobě je zájem o ontologický realismus dlouhodobým trendem, který sahá například až k filosofii Roye Bhaskara, zakladatele dnes již mírně zatuchlého kritického realismu. Filosofové a filosofky, kteří bývají – někdy proti jejich vůli – spojováni s „hnutím“ spekulativního realismu, přitom na kritický realismus v některých případech navazují. Na pomoc si však berou v první řadě bohatou postfoucaultovskou tradici, od Deleuze a Guattariho přes Bruna Latoura až po Manue­la DeLandu či Alaina Badioua. Často se pouštějí do přehodnocování závěrů kantovské filosofie a někdy se vracejí až k leibnizovské monadologii nebo aristotelismu. Za základní charakteristiku tohoto různorodého konceptuálního shluku lze považovat snahu vymanit se z metafyzické distinkce mezi subjektem a objektem za účelem přezkoumání možností radikálně posthumanistické a neantropocentrické vize teorie bytí.

K českému publiku se tyto úvahy dostávají letos – prostřednictvím sborníku esejů Objekt. Editorem je Václav Janoščík, jenž tak navazuje na svou kurátorskou práci při přípravě výstav Návrat objektu a Neklid věcí, představených na podzim 2015 v pražské galerii Kvalitář.

Děsivě nelidský rozum

Expozice soudobého „obratu k objektům“ začíná v Janoščíkově výběru sugestivní statí Timothyho Mortona, který nový filosofický přístup přibližuje skrze setkání s hudební skladbou. Expresivita objektu se zde chápe jako jeho kauzální působení, které má nelineár­ní povahu a je nutno o něm uvažovat jako o něčem, co přísluší k estetické sféře asociací překračujících lidskou kognici, nicméně působících na lidské aktéry. Tím se odhaluje nediskursivní povaha objektového působení, jež vede až k přesvědčení, že limity kognice nejsou dány vnitřní architekturou lidského kognitivního systému (jak je tomu u Kanta), ale jsou determinovány právě aktivním působením ne­lidských objektů, které stojí na ontologické plošině vedle člověka­objektu. Jak s odkazem na Raye Brassiera poznamenává Steven Shaviro: „Rozum je děsivě nelidský.“ Kognice zachycuje jen omezený počet kauzálních relací a její náhražkou se často stává právě estetický soud nebo jiné metaforické způsoby „narážení“ na objekty. Senzitivitu k estetické sféře objektů pak Morton popisuje jako praxi „ladění se“ na objekt – což je motiv opakovaně zdůrazňovaný nejen v samotném sborníku, ale i na zmíněných výstavách.

V tomto „ladění“ neexistuje žádná danost nebo hierarchie vztahů, setkání objektů má rovnocenné účinky na všechny strany, které se ho účastní. Graham Harman ve své stati popisuje historickou snahu filosofů buďto redukovat objekty na nějaká hlubší, elementární jsoucna, jež by pak tvořila jedinou rovinu konzistence bytí (strategie „podkopání“), nebo naopak tendenci převyprávět příběh o existenci objektů ve slovníku pouhých konglomerátů kvalit nebo relací (strategie „přetížení“). Harman ve své kritice nechce tyto přístupy skloubit, ale naopak je odvrhnout a podívat se na problém zvenku – z perspektivy objektu jako svéprávného jsoucna, které nesnese takovéto reduktivní operace. Právě toto hledisko ve své stati brilantně propracovává Levi Bryant, když rýsuje základní souřadnice demokracie objektů.

Fosilie dneška

Vrcholným momentem knihy je trojice esejů Nicka Srniceka, Seana Cubitteho a Jussiho Parikky. Stať prvního z nich je praktickou ukázkou síly důsledků objektově orientované ontologie v oblasti politické normativity. Klíčovým pojmem je „kognitivní mapování“, které si americký filosof Fredric Jameson vypůjčil od teoretika urbanismu Kevina Lynche a který dále rozvíjí nejen Srnicek, ale i Alberto Toscano – jeden z nejinspirativnějších oponentů objektově orientované ontologie. Srnicek soudobé levici navrhuje, aby si za svůj úkol vzala hledání nových forem estetiky, jež by nám zpřístupnily komplexní realitu hyperobjektu kapitalismu. Tato pozice je rovněž nosnou linkou nových forem umělecké práce a její základní filosofická intuice se stýká se soudobou teorií populismu: máme uzavřít strategické spojenectví s dalšími objekty v seskupeních, která by vedla k překonání kapitalismu. Jde hlavně o technologie, které jsou schopny nám zprostředkovat reprezentaci symptomů destruktivní povahy kapitalis­mu, ale také usnadnit přechod k postkapitalistické budoucnosti. Levice má strategicky využívat technologickou infrastrukturu, aby dosáhla hegemonie.

Když mluvíme o symptomech, obloukem se dostáváme k ekologii. Té se věnuje Sean Cubitt, když čtenářům předkládá syrovou materiální realitu výroby polovodičových čipů. Toxické řeky a zásoby podzemních vod v Číně nebo na Tchaj­wanu jsou zvěstovateli planetární tragédie. Objekty neoliberální každodennosti se stávají klíčovými mluvčími vyloučených kolektivů ne­lidských i lidských aktérů, které hodlají realitu nejen uchopovat prostřednictvím exotické estetiky, ale také ji zcela zásadně určovat. A to neplatí jenom o vyloučené „straně bez strany“, ale v první řadě o pružné asambláži kapitalismu, které je přisouzeno explicitně politické, a přitom dokonale mimo­lidské aktérství. Její charakter decentralizovaného parazitického stroje dle Cubitta ze všeho nejvíc připomíná síť buněk al­Káidy, kde žádná jednotka nemá přehled o celém vnitřním prostředí a rozsahu fungování organizace.

Osvobodit se ze zajetí takovéhoto hegemona si vyžaduje přistoupit na planetární temporalitu, o které pojednává Jussi Parikka. Pomalost a monumentální stálost geologického času v porovnání s časem lidským je demonstrována ve fosiliích (nebo lépe řečeno „arché­fosiliích“, jak je nazývá francouzský zvěstovatel obratu k objektu Quentin Meillassoux). V tušení toho, jakou podobu jednou bude mít fosilie dneška, je přítomná možnost tiché budoucnosti bez lidstva, v níž posledním médiem vyprávějícím o naší existenci budou zbytky plutonia 239.

Po povrchu objektů

Samotný sborník nicméně po čtenářské stránce zůstává zcela v mezích lidské temporality. Přečíst se dá za dva večery. Díky silnému zastoupení předních představitelů spekulativního realismu ovšem představuje v českém kontextu důležitou událost. Nejvíc ze všeho funguje jako dobrá přehledová studie, věrně sledující půdorys jednoho z nejaktuálnějších filosofických projektů současnosti. Vytknout jí lze poněkud slabší editorskou práci. Sborník je totiž v pravém slova smyslu asambláží a kredit mu dodává v první řadě zvučnost jmen zahraničních myslitelů. Kniha také trochu zaostává v úvodu a v koncovce, protože se první kapitola stejně jako tři z posledních čtyř textů nesou spíše ve volném, poetickém duchu a jdou více po povrchu objektů a celou tematiku sborníku spíše ohmatávají, než aby k ní nějak zásadně přispěly nebo ji prohloubily. Snad jde o rudiment snahy o bližší propojení Objektu s Janoščíkovými výstavami. Hodnota sborníku však spočívá zejména v tom, že jde o samostatné a relativně kompaktní dílo, které otevírá brány k fundamentálnějším textům zastoupených autorů.

Autor je filosof.