Schopnou komunitu nelze opanovat

Co jsou vlastně komunitní média a proč je podle vás potřebujeme?

Z té otázky cítím tradiční nedůvěru, že se nám vnucuje něco, co bude stát peníze a mož­­ná to ani nepotřebujeme. S podobným přístupem by nám opravdu mohla stačit i média, která své publikum jen baví a informují shora. Pokud ale chceme žít v demokracii, v níž se diskutuje a rozhoduje o politikách veřejně, kde o slyšitelnosti občanského hlasu nerozhodují peníze nebo funkce, nutně dojdeme k potřebnosti médií, která jsou od mocenských center odstíněna. Tady platí prostá přímá úměra – čím pestřejší a živější máme či chceme mít společnost, tím pestřejší a živější potřebujeme veřejnou, respektive mediální sféru. A to včetně médií, která jsou nezávislá na orgánech státu, místní samosprávy, orgánech politických stran, ale i ekonomických subjektech, ať už se bavíme o vlastnictví médií nebo o možnostech ovlivňování jejich obsahu, typicky reklamě. Nezávislost je prvním z definičních znaků komunitních médií.

Soukromá a veřejnoprávní média nestačí? Jaké jsou další znaky, jimiž se komunitní média liší?

Opět bychom se měli řídit pravidlem „čím víc, tím líp“. Soukromá média fungují primárně kvůli zisku, jejich přínos demokratickému komunikačnímu provozu je většinou spíše vedlejším efektem a jejich dominance v naší mediální krajině je sice z historických důvodů pochopitelná, ale rozhodně ne správná nebo nutná. Evropská unie sice dotlačila v rámci přístupových procesů nové členské země včetně Česka k ustavení médií veřejné služby, ale tím přece nic nekončí.

Metafora o třetím pilíři je trochu zavádějící, ten nikde není a nikdy nebude stejně silný jako dva zbývající, ale její kouzlo spočívá v tom, že klade občanskou mediální produkci na roveň dalším dvěma typům vysílání. V prvních dvou pilířích pracují profesionálové, redakce jsou striktně hierarchické, třetí pilíř počítá s dobrovolností, aktivním angažmá a spíše horizontálním rozhodováním, což je druhý definiční znak. Komunitní média jsou napojená na své komunity a pouze jim odpovědná – není náhoda, že často jde o komunity sice aktivní, které toho „mají hodně na srdci“, ale z celospolečenského hlediska umlčené či málo slyšitelné. Komunitní média jsou tedy prostředkem autentického projevu komunit – zatímco soukromá i veřejnoprávní média informují vždy o někom nebo pro někoho, v komunitních médiích informují komunity samy o sobě, pro sebe i pro ostatní.

Jaká je třeba v případě komunitních rádií náplň vysílacího času?

V první řadě by nemělo jít o žádná hitrádia. Jsou sice komunity, pro které je vyjádření uměleckou formou důležité, ale těžko můžete jedním dechem mluvit o veřejné deliberaci a dialogu, zaštiťovat se veřejným zájmem, žádat na to dokonce příspěvek z veřejných zdrojů a současně vytvořit nějaké subkulturní ghetto. Čili dalším ze znaků je vysoké zastoupení mluveného slova. Pro klasická média je to nepředstavitelné, tam patří jeho profesionální výroba k velmi nákladným činnostem. Ale máte­li síť dobrovolníků s diktafony nebo chytřejšími telefony, máte­li komunitu s vlastními akcemi, tématy a problémy a v prostorách vysílání počítač s pár mikrofony, pak to jde skoro samo. Tím jsme u dalšího znaku, vysokého podílu vlastní produkce na vysílaném obsahu.

Má vůbec smysl klást na komunitní média nějaké profesionální požadavky?

Síla a kouzlo komunitních rádií není v kvalitě zvuku, ale v jejich opravdovosti. Slyšíte někoho, kdo se běžně ke slovu nedostane, a k tomu polní podmínky a amatérství patří. Komunitní média by se neměla stát místem pro další realizaci profesionálů z mediálního mainstreamu.

Mluvíte o oslyšených hlasech, které se dostanou k mikrofonu. Jaké komunity máte vlastně na mysli?

Komunita bývá velmi často určena geograficky. Může jít o lokální rádio, které ovšem nemá funkci klasického radničního zpravodaje a naopak může velmi efektivně místní radnici hlídat. V řadě německých nebo rakouských měst tahle rádia provozují senioři – mají dost volného času, dostačující penze. Sousedé spolupracují, poznávají se a společně pak řeší různé místní problémy, třeba mladých rodičů, nezaměstnaných, sportovců… Etnicita je dalším konstitutivním prvkem. Proč si kromě romského rádia nepředstavit třeba vietnamské? Pak jsou komunity, které jsou sjednocené zájmem nebo problémem. Můžeme si představit umělecké, environmentalistické, lidskoprávní nebo feministické rádio. Co třeba rádio a televize Klokan? Ty už dnes provozují fanoušci vršovických Bohemians, velmi schopná komunita. Nebo motorkářské rádio Doupě – to je také zárodek komunitního média. Zásadní je, že komunitní rádia a televize nevytvářejí nová publika. Vždy je primární komunita, která má velmi často své internetové stránky, diskusní fóra, fanziny. Založením rádia nebo televize se komunikace posouvá o úroveň výš, a to jak uvnitř komunity, tak i navenek.

Jak jsou komunitní média rozšířena po světě a hlavně v Evropě?

Celosvětová asociace komunitních rádií AMARC čítá přes čtyři tisíce členských stanic, které ale fungují v různých podmínkách a v různé podobě. V evropské tradici veřejné sféry začala komunitní média hrát významnější roli někdy od osmdesátých let. Nástup asi souvisí s nenaplněnými očekáváními vkládanými do médií veřejné služby, rozvoj pak i se zlevňováním a zpřístupňováním vysílacích technologií. Kromě státní podpory v osvícenějších evropských zemích vidíme v poslední době i uznání od vrcholových evropských institucí. Při prosazování našeho projektu se můžeme odvolávat třeba na usnesení Evropského parlamentu z roku 2008, v němž se doporučuje členským státům, aby právně uznaly občanská a alternativní média jako zvláštní kategorii existující vedle médií komerčních a veřejnoprávních a aby je aktivněji podporovaly. Výsledek? V Evropě dnes existuje přes dva tisíce dvě stě komunitních rádií a více než pět set televizních stanic.

Existují komunitní média v některém ze států bývalého východního bloku?

Několik let stará studie o stavu komunitního vysílání rozděluje členské země Evropské unie do pěti skupin. Skupina zemí s nejrozvinutějšími komunitními médii čítá Německo, Nizozemsko, Francii a Dánsko, opačná skupina pak Českou republiku, Slovensko, Slovinsko, Rumunsko, Estonsko… Na tuhle strunu by určitě šlo při prosazování našeho projektu zabrnkat! Ze zemí střední a východní Evropy má smysl mluvit snad jen o Polsku a Maďarsku, v obou případech jde ale bohužel o příběhy se smutným koncem. V Polsku ovládla třetí pilíř téměř výlučně katolická církev, v Maďarsku je zánik asi nejrozvinutějšího komunitního sektoru v regionu spojen s nástupem Viktora Orbána.

Jak jsou komunitní média v Evropě financovaná?

Odborná hantýrka mluví o trojnožce nebo vícezdrojovém financování. Důležité jsou peníze ze zdrojů komunity a jejího členstva, pak následují sbírky, dary, benefity. Také mecenášství, ale reklama v minimální výši nebo radši vůbec. Naopak příspěvky z veřejných zdrojů jsou nezbytné. V Evropě se vychází z toho, že komunitní média jsou příspěvkem celé společnosti, a vůbec se nevede diskuse o tom, zda mají právo na svou malou až zanedbatelnou část veřejných rozpočtů. Rozpočty přece vznikají z našich peněz právě i proto, abychom mohli žít jako celek, komunikovat mezi sebou. Část peněz jde třeba na silnice – můžeme vést spor o to, kolik dálnic a o kolika pruzích potřebujeme, ale nikdo nezpochybňuje potřebu mít kvalitní komunikaci mezi dvěma obcemi. Nemělo by tudíž být tak těžké si představit, že by obdobný konsenzuální přístup platil i pro kvalitní mediální komunikaci.

A pak existují dva penězovody, které mi přijdou snad nejelegantnější. V západní Evropě je běžné, že peníze na třetí pilíř tečou ze zbývajících dvou. Má to svou nezpochybnitelnou logiku, třetí pilíř za ně dělá spoustu práce, kterou ony dělat nemohou nebo nechtějí. Proto se odloupne malý dílek z koncesionářských poplatků a malý dílek z příjmů za reklamu. To, co jsou pro veřejnoprávní televizi náklady na jeden díl seriálu, nebo to, co je pro soukromou televizi příjem z odvysílání pár reklamních bloků, by zabezpečilo hned několik komunitních médií na rok. Řešení běžné, snadno zdůvodnitelné, pro všechny prospěšné. U nás ale, obávám se, nepředstavitelné.

Proč myslíte?

Veřejnoprávní i soukromá média jsou velmi mocné instituce a jít s nimi do souboje o politickou podporu bych neriskoval. I když sám vím, že projekt komunitních médií jejich finanční či jiné zájmy nijak významněji ne­­ohrožuje, tak jde o jeden ze dvou momentů, kdy se vědomě držím při zemi a nechci po nich ani jedno mizerné promile.

A ten druhý moment?

Frekvence. Český stát rozdal analogové frekvence už v devadesátých letech a od té doby nejsou, případně o ně soukromí vysílatelé svádějí líté boje. Sice to je veřejný sdílený majetek svého druhu a teoreticky by šlo uvažovat o jejich vyvlastňování nebo výkupu pro potřeby třetího sektoru, ale realističtější asi bude stav akceptovat a nepočítat ani s jednou mizernou frekvencí.

Jaká reálná možnost v Česku tedy zbývá?

S těmi frekvencemi to tak horké není – stejně potřebujeme pár let, aby se třetí sektor rozvinul v prostředí internetu. Význam internetového vysílání bude stoupat a současně se přiblíží digitalizace. Takže spíše než snít o analogových frekvencích je potřeba už dnes přijít s požadavkem vyčlenit část budoucích veřejnoprávních digitálních multiplexů pro potřeby komunitních médií. A financování? Z výčtu možností je asi zřejmé, že nezbývá než zabojovat o malý dílek veřejných zdrojů. Jde řádově o miliony – to je skutečně jen kapka v moři, pár metrů dálnice. Snad by to tedy mohlo jít. Mrkněte se do volebního programu nejsilnější vládní strany.

Máte nějakou konkrétní představu o částce, která by se rozdělovala?

To závisí na tom, kolik komunit bude chtít požádat o registraci svého média a zvládne všechna registrační kritéria. Může jich být pět, ale také třeba dvacet, třicet. První podpora předpokládá nákup techniky, což už dnes není nic dramatického, ale pár set tisíc na jedno studio to bude. A pak máte provozní grant – na jednu stanici počítejte nájem prostor, provoz techniky, nějaký plat personálu, nějaké odměny dobrovolníkům, a jsme někde u půl milionu korun, minimálně. Pro srovnání – Hesensko rozděluje ročně přes šest set tisíc eur sedmi stanicím, v Sasku­Anhaltsku dostane každé komunitní rádio ročně přes sto tisíc eur. Tím se nám ale do hry vrací otázka nezávislosti. Náš projekt to řeší klíčovým principem nárokovosti. Automatickým přidělením podpory.

Podpory pro každého?

Pro každé registrované komunitní médium. Můžete zůstat neregistrovaným komunitním médiem a budete nezávislí úplně a uznání sektoru vám možná i pomůže v existenci, v jednání s mecenáši, odlehčí od poplatků OSA a podobně. Ale pokud chcete registraci a veřejnou podporu, budete muset odvádět službu pro komunitu i společnost. Nechceme vymýšlet podmínky, jak má ta která komunita fungovat a její médium vysílat. Princip nárokovosti veřejné podpory ovšem vyžaduje velmi striktní vymezení toho, co je a co není registrované komunitní médium.

O jaké registrační podmínky jde?

Vysílání musí provozovat spolek se stanovami respektujícími základní principy sektoru, včetně rozhodování na otevřených komunitních slyšeních, konaných jednou měsíčně, ideál­ně v prostorách stanice. Dalším požadavkem je personální nezávislost na orgánech státu a místní správy, orgánech politických stran, médiích hlavního proudu. A vysílaný obsah s už jmenovanými kvalitami, jako jsou vysoký podíl mluveného slova, vlastní tvorby a dobrovolnické práce, žádná reklama, omezené sponzorství. A dále třeba půl roku vysílání před okamžikem registrace…

Půl roku? Nemůže být právě tento požadavek pro řadu komunit nesplnitelný?

Je pravda, že takhle nastavená pravidla přístup k registraci a podpoře svého rádia některým komunitám znesnadní nebo znemožní. V diskusích nad projektem se vynořil podobný typ kritiky, pracovně ji nazývám sociálně začleňovací. Jenže tahle logika zase končí u školení lídrů, u obsluhování komunity, u evaluace obsahu. Náš projekt nemá ambice být grantovým programem pro znevýhodněné, nejohroženější komunity, počítá spíše s těmi, které jsou relativně velké, motivované, komunikují již dnes, jakkoliv amatérsky, existuje u nich snad i něco jako komunikační přetlak a byly by schopné své vysílání – s vidinou zaručené podpory za půl roku – v provizorní podobě samostatně provozovat už dnes. Na druhé straně vysílání před registrací může začínat jako projekt dvou tří jedinců s dostatkem času, elánu, počítačem a mobilem a během pár měsíců nabobtnat, což je nejlepší důkaz, že vysílání je komunitní a zaslouží si podporu.

Nehrozí pak, že komunitní média nebudou vznikat zdola a místo toho je budou provozovat nejrůznější nevládní organizace, které třeba pracují s Romy nebo bezdomovci a samy budou chtít nakládat s penězi a vybírat účastníky vysílání?

Samozřejmě hrozí. A nejen ze strany různých paternalistických nevládek, ale třeba i od soukromých vysílatelů, pro které může být vydávání se za komunitní médium a čerpání výhod sektoru zajímavým podnikatelským záměrem. Obecně se vždy musí věnovat velká pozornost ochraně sektoru a snahám o jeho tunelování či kolonizaci – tady se dá z evropských zkušeností dobře poučit. Na druhé straně platí, že řada nevládních organizací může být velmi nápomocná jak při vzniku stanice, tak i ve formě partnerství. Nelze přece stavět okolo komunity zeď. Jsem přesvědčen, že schopná komunita se nenechá opanovat někým zvenčí.

Co když si ale komunitní rádio založí třeba kryptofašisté?

Na internetu si ho může už dnes založit kdokoliv, myslím, že i nějaké pokusy byly – Rádio Revolta nebo tak něco. Ale takové projekty by se nemohly stát součástí třetího pilíře. Jednak by těžko dostaly registraci, která je vázaná na vykonávání činnosti veřejného zájmu či zájmu občanské společnosti a přispívání k interkulturnímu dialogu, ale hlavně – spíš než si vymýšlet podmínky je namístě věřit ve své síly. Říkejme tomu třeba samočisticí mechanismy odpovědné občanské společnosti. Můžeme si představit vznik Rádia Duchcov s pogromistickými tendencemi, potom ale v té představě musí být i místní Romové a antifašisté, kteří se měsíc co měsíc budou objevovat na komunitních slyšeních.

Pokud se budou rozdělovat peníze, nějaká kontrola by snad ale měla existovat. Počítá váš koncept se vznikem jakési Rady pro komunitní média?

Žádná kontrola nad komunitami, žádné vy­­hodnocování obsahu nad rámec registračních kritérií a trestního řádu… Jediné, o čem je řeč, jsou mechanismy, které by se zavedly nikoli kvůli kontrole komunit, ale pro to, aby registrovaná komunitní média dosáhla na svůj velmi skrovný příspěvek z veřejných peněz. Proto se neobejdeme bez dvou nových institucí. Kontaktním orgánem sektoru a státu by byla Komise pro komunitní média, přičleněná k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Komise by byla především registračním orgánem – na veřejných jednáních by posuzovala, zda žadatel o registraci splňuje podmínky, a registrovaným pak přidělovala nárokovou finanční podporu z Fondu komunitních médií. Byl by to klasický správní orgán. Kdyby provozovatelé případného duchcovského Rádia proti nepřizpůsobivým přežili půl roku veřejných grilovaček a pak zamítnutí registrace, mohli by se odvolat ke správnímu soudu. Druhou významnou institucí, bez které by třetí sektor vlastně ani nedával smysl, by mělo být něco jako Asociace komunitních médií. Tedy samosprávná zastřešující organizace komunitních médií, která by měla za cíl jak rozvoj sektoru a jeho propagaci, tak například jeho zapojení do mezinárodních struktur.

Měly by se v komunitním médiu pobírat platy?

S nějakou formou odměny bych určitě počítal. Z hlediska anarchistické teorie tím asi mizí část autenticity, ale dělat ve volném čase rádio a bavit se tím si dlouhodobě opravdu může dovolit málokdo. A český penzista, na rozdíl od toho německého, asi ne. Přiznejme si, že žijeme v době a místě, kdy se má považovat za úspěch, když pár lidí nasměrujeme jinam než na úřad práce. Jedno rádio by mohlo mít třeba dva placené zaměstnance, pro něž by šlo o hlavní pracovní náplň, a pár dalších lidí by dostávalo férovou hodinovou mzdu. Takže bychom asi mohli při prosazování projektu hrát i na tuhle „rekvalifikační“ a „úspornou“ strunu.

Je podle vás reálné, že případná právní úprava komunitních médií projde schvalováním v obou komorách parlamentu?

Nevím, zpracovávali jsme studii podle zadání. Jak jsem říkal, ve dvou momentech předjímáme její průchodnost a držíme se u země, ale od odevzdání studie už máme jen podpůrnou a propagační roli. Podpora veřejnosti bude samozřejmě klíčový faktor, ale teď je to hlavně na ministerstvu kultury – to musí studii nějak vstřebat, převést do paragrafové podoby a protáhnout legislativním procesem v co nejméně pozměněné podobě. Jako smysluplné minimum bych přijal, kdyby se někde na konci schvalovacího procesu objevilo v závazné podobě uznání sektoru, jeho potřebnosti a aspoň nějaká definice komunitního média, byť bez zaručené veřejné podpory. Idealistickým maximem by byla realizace projektu v celé šíři, vznik spousty komunitních rádií a televizí, šíření jejich vysílání i mimo internet, uznání potřebnosti sektoru, jeho vysoká veřejná podpora a rozšíření projektu i na nevysílací komunitní média.