Přestože neexistuje přesně definovaná a jednotná afrofuturistická kinematografie, lze ve filmech posledních čtyřiceti let objevovat roztroušené vlivy tohoto směru. Dokazuje to i letošní filmová přehlídka Afrofuturism on Film.
Letos v dubnu se v newyorském kulturním centru BAM (Brooklyn Academy of Music) konala filmová přehlídka s názvem Space Is the Place: Afrofuturism on Film (Vesmír je to místo: Afrofuturismus ve filmu). Její diváci mohli postupně zhlédnout trojici dokumentů o afrofuturistických hudebnících, ale také devět, zpravidla obskurních snímků, které většinou prolamují různé žánrové a formální hranice, ať už mezi popkulturní science fiction a artem nebo mezi dokumentem a fikčním filmem, případně mezi všemi čtyřmi zmíněnými kategoriemi najednou. Nejstarším ze zařazených děl byl filmový projekt jazzového skladatele Sun Ra Space Is the Place (Vesmír je to místo, 1974), který je známý mezi odborníky na černošskou populární hudbu, ale v soupisech významných děl filmové historie bychom ho velmi pravděpodobně nenašli. Naopak nejnovějším titulem přehlídky je o 38 let mladší indie snímek afroamerického režiséra Terence Nanceho An Oversimplification of her Beauty (Přílišné zjednodušení její krásy, 2012), pojatý jako jeho milostné vyznání formou kombinace esejistického dokumentárního filmového deníku a fantaskních animovaných pasáží.
Vesmír je to místo
Značný časový i žánrový rozptyl přehlídky je daný tím, že afrofuturismus je velmi volný koncept, který můžeme objevovat nejen napříč různými médii, ale také v mnoha rozdílných estetických a žánrových souvislostech. Pokud za afrofuturismus prohlásíme estetiku reprezentovanou především Sun Ra a Georgem Clintonem, pak jediným opravdovým afrofuturistickým filmem je zmíněný Space Is the Place. Kromě tohoto kanonického díla bychom v přehlídce mohli najít nanejvýš snímky, které na tuto estetiku navazují nebo odkazují, a to často s velkým odstupem. „Vědeckofantastický dokument“ The Last Angel of History (Poslední anděl v dějinách, 1996) se tak pomocí fiktivní, kyberpunkem ovlivněné postavy „zloděje dat“ z budoucnosti pokouší vést dialog různých forem černošské fascinace vesmírem a technologiemi, do nichž spadá hned několik hudebních žánrů a vln, ale také například zkušenost jednoho reálného afroamerického kosmonauta. Dá se proto říct, že hlavním tématem filmu je samotný pojem afrofuturismu ve vší jeho tekutosti a zároveň trvalosti. Název jednoho alba George Clintona zase přímo přebírá titul povídkové minisérie z produkce HBO Cosmic Slop (1994), což je satirická variace na slavný fantastický cyklus The Twilight Zone (Zóna soumraku, 1959–1964). Jednotlivé příběhy vyprávějí o mimozemšťanech, kteří nabídnou vládě USA tučnou odměnu za všechny afroamerické obyvatele, nebo o Panně Marii, jež oživne uprostřed černošského ghetta.
Cosmic Slop už je také typickým zástupcem přístupu, jakým afrofuturismus prezentuje přehlídka v BAM. Uváděné filmy totiž spojuje vlastně jen to, že se v nich objevují fantastické prvky a zároveň tematizují dějiny či současnost černochů na americkém kontinentu. Do výběru tak byla zařazena například hollywoodská adaptace komiksu o afroamerickém upírobijci Blade (1998) vedle artového snímku Sankofa (1993) od etiopského režiséra Haile Gerimy, pojednávajícího o moderní černošské ženě, která se propadne v čase do doby otrokářství. Většina uváděných filmů navíc přináší nějakou vizi budoucnosti nebo alespoň futuristického jiného světa. Pojetí těchto „afrobudoucností“ ale vlastně stojí v přímém rozporu s fantaziemi Sun Ra a Clintona.
Vítejte v Terrordome
Mýtus, který Sun Ra ve své tvorbě rozvíjel, je totiž nesený v podstatě utopickou představou. Sun Ra ji ostatně přímo ztvárňuje v úvodních záběrech Space Is the Place, v nichž se prochází po jakési cizí planetě a říká, že hudba a vibrace jsou na ní lepší než na Zemi a že právě tady chce založit nový domov pro černochy. Velmi podstatný rys této utopie spočívá v tom, jak moc fantaskní a neuskutečnitelná se už na první pohled jeví. Sen, podle nějž „vesmír je to místo“, respektive to jediné místo, kde černochům kyne nějaká naděje, vychází z hořkého poznání, že nikde na Zemi se žádné takové místo dost pravděpodobně nenachází.
Když sledujeme pozdější science fiction snímky, které kurátor přehlídky v BAM označil za afrofuturistické, zjišťujeme, že právě rozměr utopie, jakkoli nedosažitelné, v nich úplně chybí. Najdeme tu naopak dvě ryzí dystopie. Snímek Born in Flames (Zrozeny v plamenech, 1983) americké režisérky působící pod pseudonymem Lizzie Bordenová (což je jméno reálné vražedkyně z konce 19. století) je angažovaný fiktivní dokument, který se odehrává v alternativní verzi Spojených států, v nichž byl zrušen kapitalismus a namísto něj nastoupila „socialistická demokracie“. V této zdánlivě utopické společnosti nicméně stále existuje sociální nerovnost. Rasismem vůči Afroameričanům se ale film zabývá jen okrajově – jeho hlavním zájmem je sexismus a utlačování žen, přičemž snímek naznačuje, že jediným řešením těchto problémů ve společnosti, která sama sebe prohlásila za utopii, je přímá akce. Přestože Born in Flames nabízí cosi jako pozitivní východiska, ukazuje nám jen ponurou šedivou urbánní krajinu a obrazy všudypřítomné agrese. Žádný idylický mimozemský ráj není nikde v dohledu.
Ještě dál jde snímek nigerijskobritské režisérky Ngozi Onwurahové Welcome II the Terrordome (1995), jehož název je inspirován písní Public Enemy. Snímek začíná podobně jako Sankofa spirituálním cestováním v čase, tentokrát ale neputuje současná černošská žena do otrokářské minulosti, nýbrž duše utopených černých otroků do futuristického černošského ghetta jménem Terrordome. I tady ale pokračuje násilí způsobené nenávistí bílých proti černým. V Terrordome, stejně jako v Sankofě, jsou ústředním prvkem právě scény utrpení afroamerických hrdinů, z nichž se před našima očima stávají mučedníci. Snímek také nenabízí žádnou vizi harmonické budoucnosti. Terrordome je tu představen jako „Babylon, místo přechodu mezi dvěma světy“, a film končí prohlášením vůdce radikální černošské skupiny, že „dnes je den, kdy vyhlašujeme válku našim nepřátelům a nacházíme mír s našimi duchy“, po němž duše utopených otroků konečně opouštějí urbánní ghetto a vyplouvají na hladinu.
Past jménem Země
Pro afrofuturistické science fiction filmy je typické i to, že přebírají vizuální styl od dobových mainstreamových trendů. Space Is the Place se nepokrytě hlásí k psychedelické tradici a Welcome II the Terrordome je zase poměrně pozdní nízkorozpočtovou reakcí na videoklipovou či reklamní estetiku osmdesátých let, z níž už předtím těžili někteří hollywoodští tvůrci nebo francouzský směr cinéma du look. Stejně tak jeden z nejvýraznějších filmů z přehlídky, americký nezávislý snímek Johna Saylese The Brother from Another Planet (Bratr z jiné planety, 1984), vizuálně těží z osmdesátkových urbánních prostředí, zejména z nastupující módy arkádových herních automatů, ale jeho pomalé tempo a celkový styl ještě navazuje spíše na Nový Hollywood sedmdesátých let.
Děj Saylesova filmu je jakousi odvrácenou, rubovou verzí mnohem slavnějšího snímku Johna Carpentera Starman, který vznikl ve stejném roce. Hrdinou je také mimozemšťan, který se ocitne v současné Americe. Jenže tentokrát má podobu mladého černocha a potuluje se ulicemi Harlemu. Příběh němého mimozemšťana, který dokáže pouhým dotekem napravovat stroje i lidská těla, je zřetelnou metaforou nejen pro osudy přistěhovalců (slovo alien v termínu illegal alien, který označuje nezákonné imigranty, lze přeložit i jako mimozemšťan), ale vůbec pro vykořeněnost Afroameričanů v moderních USA. Na rozdíl od Starmana nepomůže bratrovi z jiné planety žádná bílá ani černošská vdova a celý snímek předává především zkušenost osamělosti a izolace.
The Brother from Another Planet tak uzavírá kruh započatý filmem Space Is the Place. Zatímco Sun Ra zve Afroameričany do exilu v mimozemském edenu, Saylesův film ukazuje černocha vyhoštěného z cizích planet a lapeného v pasti jménem Země.