Každá láska potřebuje cestu

Citace z povídkového souboru Stolek s citróny (The Lemon Table, 2005) od Juliana Barnese v titulu tohoto textu vystihuje metaforicky obě z klíčových témat všech jedenácti textů. Autor se soustředí na vztahy a jejich podobu viděnou optikou stáří. Jestliže v knížce povídek Cross Channel (1996) se věnoval především pocitům Britů žijících ve Francii, ve Stolku s citróny a Pulse (2011) se časoprostor a charakter postav výrazně různí. Právě vydaná kniha může českému čtenáři konvenovat proto, že tematicky souvisí s románovým triptychem Žádný důvod k obavám (Nothing to Be Frightened of, 2008; česky 2009), Vědomí konce (The Sense of an Ending, 2011; česky 2012) a Roviny života (Levels of life, 2013; česky 2015). Všechny tyto texty totiž rozebírají vztah ke smrti, umírání a lásce. Jde zde o vše, co ke stáří patří, byť se o tom příliš nemluví, aby se nenarušil obraz starých a ve všem smířených milenců Filemona a Baucis. „Proč předpokládat, že se srdce zastaví spolu s genitáliemi? Protože chceme – potřebujeme – vidět stáří jako období vyrovnanosti? Dnes si myslím, že tohle je jedno z velkých spiknutí mládí.“

Tajemství

V povídkách se objevují pro Barnese typické přechody mezi žánry, využívají se zde prostředky epistolárního románu, dramatického monologu, eseje nebo fiktivní biografie. Posiluje se tak vědomí jedinečnosti každého z příběhů, a tím i různorodosti podob milostných pout. Rozmanitost však netkví jen ve způsobu vyprávění, ale i v samotném časoprostoru. Barnes předkládá kaleidoskop povídek ukotvených v osmnáctém, devatenáctém či dvacátém století. Díváme se z perspektivy mužské, ženské, homosexuální, pohlížíme moderníma očima na minulost či k nám mluví jeden hlas korespondence, prolétneme Skandinávií, Ruskem, Anglií, Amerikou a Francií, domy bohatých aristokratů, umělců, kavárnami i ošuntělým bordelem.

Jedním ze společných motivů je tajemství. V Příběhu Matse Israelssona se jedná o lásku skrývanou až do chvíle, kdy její neohrabané přiznání vyznívá spíš urážlivě, neboť léta nevyřčená slova byla otrávena domněnkami, pochybnostmi a nejistotou. Hygiena ukazuje, že nejen manželství, ale i nevěra s prostitutkou se může po letech proměnit v pohodlný a útěšný stereotyp naplněný rituály a vzpomínkami. Ovšem jen do chvíle, kdy milenka zemře a člověk zjistí, že neznal ani její skutečné jméno. Pochyby o tom, co považujeme za danost, prožívá Chris, vypravěč Zahradní klece. Jeho otec v osmdesáti letech odešel k ženě o dvacet let mladší, a tím ho zanechal v nejistotě nejen ohledně manželství rodičů, ale i stáří obecně. Proč si děláme nárok hodnotit a řídit život rodičů jen proto, že se náhle cítíme rozumnější? Kdy se překročí hranice, od níž vnímáme rodiče jako ty, o něž je třeba se starat a usměrňovat je?

Tajemství zůstávají v Barnesových povídkách spíše skrytá, a pokud jsou odhalena, podobají se balvanu, pod nímž je jen vlhká hlína hemžící se brouky. Pojí se s nimi hořkost poznání a stesk. Záhada ale může mít i pikantní příchuť. Co se přesně odehrálo v kupé vlaku z Mcenska do Orjolu jedné květnové noci roku 1880 mezi Turgeněvem a jeho zbožňovanou múzou? Barnes jako již mnohokrát pracuje volně s historickými daty, deníkovými záznamy a interpretuje je současnýma očima, dává je do souvislosti s dnešním pohledem na lásku a vášeň. Nic víc nám však nezbývá, protože některé milostné aférky – a možná právě ty nejslavnější – získaly svou proslulost díky tomu, jak málo o nich skutečně víme. „Je pravda tohle, nebo je pravda tamto? My bychom teď chtěli, aby to tenkrát bylo úhledné, jenže ono to je úhledné jen vzácně; ať již do toho srdce zatáhne sex, nebo naopak.“ Vypravěč poukazuje na moderní nadřazenost vůči zvyklostem našich předků, suverénní jistotu, že si dnes umíme poradit lépe, jsme přímočařejší a nestydíme se nazývat věci i city pravými jmény. Není však v závěru koneckonců jedno, zda je symbolem vášně polibek ruky, či orální sex? Ať tak nebo onak, sílu touhy nelze ošidit tím, že ji schováme za eufemismus nebo vulgarismus.

Co stáří bere a dává

Jeden z plánovaných názvů sbírky v originále zněl Rage and Age (Vztek a věk) a nutno říct, že jde o titul výmluvný. Stáří je zobrazeno jako období, které nám nevyhnutelně bere fyzickou sílu, budoucnost a naději, ale dává nám možnost být ke konci sobečtější, paličatější a dovolit si to, pro co by dříve ve společnosti nebylo omluvy. V povídce Apetýt popisuje žena proměnu svého manžela – bývalého schopného zubaře – v dementního starce, který ji častuje obscénními větami a zpozorní, jen když mu žena předčítá kuchařské recepty. Ano, za jeho poznámkami a jazykovou i myšlenkovou degenerací stojí nemoc, ale nakolik si můžeme být jistí, do jaké míry? Co když v něm vulgárnost byla dřív jen ohleduplně skrytá? Jean­Etienne Delacour v textu Kůra neváhá handlovat se smrtí spolu­­podílníků, jeho umanutost je stejná, jako když zamlada běsnil nad hazardem a později se těšil z gurmánských lahůdek. Osmdesátiletá Sylvie Winstanleyová píšící ve Znalosti francouzštiny spisovateli jménem Barnes odmítá přijmout stáří a nadcházející konec, vzpomíná na studia francouzštiny, chuť meruněk a croissantů a vede „bitvu proti tabuizaci tématu smrti“. Smrt pro ni znamená neznámou návštěvnici, o níž by se před společným setkáním ráda dozvěděla víc.

Rytmus smrti

V knize vystupují divadelníci, spisovatelé, hudebníci i milovníci umění, ať už kulinářského nebo krásného. Pro některé z nich znamená umění jistotu v jinak nepochopitelném světě, samozvaný soudce narušitelů koncertů vážné hudby v povídce Na stráži se považuje za jediného spravedlivého a rozumného, byť by při svém tažení byl ochoten druhé napadnout, paní Winstanleyová se rozhodne svá léta v domově pro seniory zpestřit četbou všech knih v knihovně a korespondovat s jedním z autorů. Hrdina Příběhu Matse Israels­sona věří, že získá svou vyvolenou, pokud dokáže co nejpoutavěji vyprávět. Bohužel až příliš pozdě zjistí, že i příběhy mají svůj čas a ne každý sebevědomý vypravěč umí vyznat lásku. Naopak v závěrečné povídce Ticho sledujeme skladatele, jehož kariéra i životní energie vysychají. Tento příběh zrcadlí osudy dalších v knize vystupujících umělců, jejich vyčerpání, stesk nad promrhanými šancemi, ale i potřebu zachytit přesně, co se s člověkem ve stáří děje. „Jenže v životě to nevede k allegro molto, kdy dirigent bičuje orchestr k větší rychlosti a hluku. Ne, ve své poslední větě má život na pódiu opilce, starce, který nepoznává vlastní hudbu, hlupáka, který nepozná zkoušku od představení.“

Romány i povídky Juliana Barnese jsou typické tím, že jejich význam je možné jen stěží generalizovat. Každý motiv lze interpretovat více způsoby a příběhy postav ve Stolku s citróny jsou toho důkazem. T. S. Eliot v Dutých lidech (The Hollow Men, 1925; čes­­ky 1967) říká, že až opustíme svět, „nebouchne to, jen to zakňourá“. To, co hrdiny Barnesových povídek spojuje, je fakt, že nekňourají. Možná nebuší, ale nehodlají se vzdát bez boje, byť by to znamenalo „jen“ přijetí vlastní smrti.

Autorka je anglistka.