Mezi amébami

(1) „Strašně se omlouvám, paní. Moc mě to mrzí.“ Kýval se, jednu ruku zvednutou, smýkaný točivým momentem svého těla. Jmenoval se Joe. Na jedné straně zad, v místě, kde narazila do jeho vojenské bundy nebo snad on ukročil dozadu do jejího tvídového kabátu, necítil bolest ani jiný vjem, spíš pozůstatek smyslového prožitku, nezformovanou amébu. „Jste v pořádku?“ Pravděpodobně ho přes hučení vagónu metra stejně neslyšela. „V pohodě?“

„Ano.“ (Byla snad trochu zmatená, trochu zaražená?) „Nic se nestalo.“ Kymácela se kolem tyče a její fuchsiová šála byla provlečená čímsi zlatým, amébovitým a posázeným rubínovým sklem. Vypadala jako černá Miss Metro. Netušil, jestli je o pět let mladší, nebo o pět let starší než on. Joe se otočil, protože nakonec do ní jenom trochu strčil; nebo ona narazila do něj. Ale mohl jsem se usmát, pomyslel si, když se natahoval po dalším úchytu a minul. Chytil se vedlejšího. Věděl, že má pěkný úsměv. (2) Maskáč se v raketě z luciprenu­6 s vytrolovou armaturou řítil balistickou rychlostí mezihvězdnou nocí. Z temnoty se odlouply vločky a vpustily dovnitř světlo: hvězdy. Maskáč byl ostražitý a nedůvěřivý. V břiše se mu mísilo nadšení s úzkostí. Jako první člověk se setká s Amébou – která podle zpráv flüktülovala (forma komunikace? trávení? hry?) v sektoru E­3. Až do této zprávy Maskáč, samuraj smrtonosného laseru, přemožitel osmimetrových Uranitů, hrdina vzpoury kapitánů na Fomalhautu G, ohrnoval nad existencí Améb nos, ale čím blíž se luciprenový trup snášel ke Galaktické radě, tím méně zpochybnitelné mu připadalo specifické ontologické rozvržení améby – tedy to, co by dřívější, méně vulgární epocha nazvala její „realitou“. (3) A Joe, který míří linkou Broadway Local na čtyřicátou druhou ulici, má na sobě pravý svetr od Pendletona, i když by mu to teď asi nikdo nevěřil, protože si od něj předevčírem jeho kámoš Joe – ten druhej Joe – půjčil jeho dodávku a on měl tenhle svetr na sobě, když se společně v garáži na Dyckman Street šest hodin pokoušeli spravit převodovku.

Jedny dveře vagónu se zasekly.

Joe s rozepnutou vojenskou bundou vyběhl betonové schody do haly stanice metra, uháněl pod trubkami a blikajícími zářivkami, minul řadu telefonních budek a prodejnu s koblihami. Dalších pětadvacet schodů a květinářka ve frančíze přitlačila nudné rostliny k výloze; pak dolů kolem stánku s latinskoamerickými deskami, stojícím hned naproti hladovému oknu s hot dogy, paštikami, piňakoládou, kolou a cuchifritem směrem k „nejlepším, nejmasovějším a nejšmakovatějším“ sendvičům.

Celou tu dobu se Joe prodíral davy v odpolední špičce, o kterých jsme se zatím nezmínili, protože až teď se od nich chystal odlepit. Joe o davech přemýšlel jako o Amébě, která mu byla docela lhostejná.

Lhostejnost Améby ani lhostejnost Joea ovšem nebyly nepřístupné analýze. Muži mu byli neurčitě protivní, protože když se k nim v tlačenici dostal příliš blízko nebo si k nim na lavičce ve vagónu přisedl moc natěsno – nebo se jich nedejbože dotkl –, mohli by ho podezřívat, že není heterosexuální ufuněné nadržené mostrum, a šuškanda naznačovala, že jsou k tomu druhému druhu docela nepřátelští. Pak tam byly ženy, které mu byly neurčitě protivné, protože každý věděl, že všichni chlapi jsou heterosexuální ufuněná nadržená monstra, takže když do některé narazil nebo se o nějakou otřel (nedejbože když si stoupl nebo sedl moc blízko), musel se omlouvat, být přímo nechutně zdvořilý a vůbec se chovat mnohem podřízeněji, než by jakýkoliv normální člověk měl, aby je ujistil, že on není heterosexuální ufuněné nadržené monstrum. V šestadvaceti už obstojně chápal, jak se chovat k chlapům: stůj nebo seď, kde jsi, a ser na ně. Ať se hnou oni. Ženské ho pořád ještě trochu mátly. O ženských toho šuškanda moc nevěděla (spíš nic). Nechuť, i když neurčitá, není příjemná; proto ta lhostejnost, se kterou cestoval.

U modrobílého sloupu Joe zatočil k záchodkům. Dřevěná vrátka tentokrát nebyla „Uzavřena kvůli úklidu“. Byla vklíněná dovnitř a visela nakřivo. Před nějakým časem natřeli vykachlíčkovanou vstupní halu záchodků namodro. Ze zdi se už sedřely kusy barvy, jako by šlo o upracovanou dlaň. Antiseptikum, kterým to tu každý druhý den stříkali, na zbylé barvě zanechalo puchýřky. Někdy to tu čpělo tak silně, že jste nemohli zůstat uvnitř ani dost dlouho na to, abyste se v klidu vychcali.

Před pět z deseti porcelánových pisoárů – většina mosazných splachovacích páček ležela bez tlaku na červené kachlíčkové podlaze – (4) dostavila se polovina Galaktické rady. Bylo to vysoce formální setkání. Členové přicházeli a odcházeli podle tajemného protokolu, který Maskáč doteď nerozklíčoval. Každý člen vešel do Vysoké ledové síně (tu a tam stále křižované stopami nedýchatelných výparů), aby pomalu, tiše a pozorně postál před čímsi, co při nejlepší vůli aspoň Maskáčovi připadalo jako cosi z knihy o vybavení toalet z dvacátého století.

Členové rady se snažili o expresi Améby. Nebyla nepřístupná analýze: byla to z velké části hlenovitá emulze uzavřená v selektivně permeabilní membráně, uvnitř které se pohybovalo jádro, různé nukleotidy, vakuoly, ribozomy, mitochondrie a chloroplasty, prostě kompletní symbiotické vniknutí eukaryotických a prokaryotických buněk z méně vulgární doby původní hojnosti, kdy se všechno víc než dnes podobalo organické polévce nebo anorganické hmotě.

Členové rady, zabraní do vážných úvah, manipulovali s počítačem. Améba byla, jak se sluší, blízko Betelgeuse.

A Betelgeuse byla v E­3. (5) Joe postával u před­­posledního pisoáru. Líbili se mu starší chlapi s velkou žilnatou kládou a malýma rukama s dlouhými nehty. Chlap nalevo, u posledního pisoáru (kolem šedesátky? ale to ještě šlo), byl asi knihovník. Měl na sobě přiblblý kabát s kožešinovým límcem, co nejde zapnout. Nebo to byl návrhář. O zeď za nimi se opíraly černé desky. Ale to nevadilo.

Vpadl sem nějaký pobuda, asi stejně starý jako ten chlap s předlouhými nehty, jejichž barva v zimním světle připomínala hliník. (V Joeově vlastní, moc široké a moc nadržené ruce se mu – spíš kvůli vteřinku staré vzpomínce než z toho, co se dělo vedle něj – postavil.) Pobuda měl upatlané vousy, nad jedním uchem mu chybělo dost vlasů, košili bez knoflíků, zato s urvanou přední kapsou. Nohavici měl roztrženou od kolena po kotník, takže bylo vidět holeň bílou jako mýdlo. Pobuda se rozhlédl. „Bóže, nic tady není kromě párku zasranejch… řikám, každej tady je posranej… Hej ty tam, ty seš určitě taky…“

Dva členové Galaktické rady stojící vedle Joea se na sebe podívali a usmáli se. Jeden zavrtěl hlavou. Ruce dole před bílým porcelánem, zabraní do výpočtů, manipulovali a manipulovali.

Dovnitř vkráčel hluchoněmý prostitut Wilson. Pěsti měl vražené do kapes rozedrané větrovky. Joe ho znal, protože Wilson kdysi vyjel po druhém Joeovi, který mu koupil ve vestibulu kafe u okýnka s hot dogy a vysvětlil mu tenkrát – Joe měl v Portlandu dvě tety, co byly od narození hluché, a když mu bylo deset, rok s nimi bydlel a díky tomu se domluvil znakovou řečí –, že tady na tenhle konkrétní flek toho chodí tolik zadarmo, že by tu pracující muž neměl mrhat časem. Wilson obešel pobudu („Hej, ty ses nepřišel kouknout tady na ty buzny, ne…?“), prohlédl si členy rady u jejich stánků a odešel.

„Kurva…!“ Pobuda se otočil, vykročil a narazil do futer. Přicházející člen – zaměstnanec metra, kterého tu Joe párkrát viděl – ho zachytil:

„Hej, dávej pozor, dědku.“

Zaměstnanec metra od sebe pobudu odstrčil na délku paže, a když se podíval dolů, všiml si čůrku vytékajícího z jeho nohavice. I holeň byla mokrá. Když to pobuda nestihl k pisoáru, vyrazil ven a nechával za sebou na světlé podlaze chcankami otištěné vzorky svých tenisek.

Joe se otočil zpátky k muži vedle sebe: šedé vlasy, bradka jako Van Dyke, brýle. Vyměnili si pohledy, ustrašené, nadšené, pohledy z očí do očí a z očí na rozkrok. Taková kláda (Joe ­vyrostl v Seattlu), ty nehty: Joe cítil, jak mu teplo orgasmu zalévá zezadu kolena. (6) Lososové světlo Betelgeuse se lámalo skrze průhlednou zeď na Sumpter VII, pevnosti pojmenované – v žertu – první generací galaktických antropologů, kdy že to vlastně bylo…? A kde jsou dnes: proměnili se v inertní gel během tragické Kpt. A teď Améba…? Maskáč přešel načervenalé kachličky z luciprenu­57, kolem průhledné severní fasády, která poskytovala vyhlídku přes magnetické písky protkávané cestičkami brázdícími hyperborejský chlad k příkrému pohoří, jemuž se říkalo Chroma kvůli růžovým, fuchsiovým a rumělkovým paprskům jílu, které žíhaly jeho stříbrné svahy. Maskáč se obezřetně otočil od skleněné stěny, aby obešel zástěnu zdobenou rubínovým vytrolem – 

Chvěla se uvnitř vysokých světlých geometrií Sumpteru VII a stahovala svůj olbřímí objem dovnitř z naběhlých pseudopodů, do kterých se rozšířily její lepkavé mýdlovité výrůstky. Jádra a vakuoly i obyčejné bubliny vydouvaly její membránu. Cítila ho, Maskáč si tím byl jistý. Lenivě se převalila kupředu.

Maskáčův palec rozepnul pouzdro jeho Naugadydu. Uvolnil svůj smrtonosný laser s rukojetí s intarzií z černé slonoviny vytvořené Malými lidmi z Antaresu 10. Jeho symetricky žilkovanou hlaveň vyrobili z průhledné lucitové pryskyřice Jonas a Barboli z Fentonu v Pensylvánii. Maskáč opatrně zvedl zbraň.

Améba řekla: „Brbly, brbly… brbly.“ Trochu splácla svůj objemný poloměr a znovu se začala valit.

Maskáč vystřelil – a trochu ožehnutý pseudopod, ze kterého se ještě kouřilo, spadl ze stropu a vyrazil mu smrtonosný laser z ruky takovou rychlostí, že patnáct stop od něj rozpraskal zástěnu. Rubínový vytrol na zemi zachřestil a zaleskl se na kachličkách.

Maskáč se zároveň vyděsil a nabudil. Ukročil dozadu. Zuřící améba se na něj vrhla. Maskáč zavřeštěl a ruce mu vyletěly nad hlavu. Vrazila mu do kolen a brady zároveň. Zvláštní fialové teplo ho přimáčklo k zemi. Převalila se přes něj a vklouzla mu do každého tělního otvoru – do uší, penisu, řitě, úst, nozder. Byla vně i uvnitř něho. Převalovala se v něm a plynula kolem něj.

Zatímco ležel, nádherně znehybněn jejím točivým momentem, s ní, v něm, v ní, Améba zavrněla: „Co má, miláčku, znamenat to tvoje debilní nesnášení negrů v metru? Takovýhle pokrytecký myšlenky ti teda asi popcorn zadara ve Velkým kině na nebesích nezaříděj. Zkus si představit starší, ne tak vulgární dobu. Pros­tě buď sám sebou, cukroušku. Fakt máš sladkej úsměv. Ale propánaboha, tenhle lucipren mě začíná pěkně štvát. Chutná to jak letecký lepidlo!“

Na chvíli si Maskáč myslel, že doopravdy umírá. Améba se ale stáhla. S výkřikem, který ze všeho nejvíc připomínal válečný pokřik Sheeny, Královny džungle z dvacátého století, se vrhla na severní zeď pevnosti Sumpter VII.

Zeď se roztříštila.

S očima pořád ještě zavřenýma Maskáč registroval tupé nárazy úlomků zdiva do písku venku a jejich ostré chřestění, když dopadly na podlahu uvnitř.

O pár okamžiků později, když se, zadýchaný a slabý, konečně narovnal vedle roztříštěné tabulky – která se už začínala zatahovat chladem amoniaku z hyperborejského chladu –, byla už od něj Améba daleko, na vzdálenost fotbalového hřiště a flüktülovala (způsob transportu? reprodukce? umění?) přes černé písky a hledala si nahodilou cestu mezi sesuvy směrem k porcelánově stříbrným svahům Chromy. (7) Joe si opřel čelo o kachličky nad pisoárem a zhluboka dýchal.

Muž vedle něj si zapnul poklopec, stiskl Joeův loket v bundě (tou elegantní rukou) a zašeptal: „Teda, chlape, ty se do toho ale umíš zabrat.“ (Jeden z pitomějších členů rady dokonce zatleskal. Ten druhý se vylekal a utekl.) „Možná seš na mě až moc… Budeš tady ještě někdy…?“

Joe se usmál a přikývl, aniž zvedl hlavu – když jste totiž některý čtvrtek narazili na někoho takhle chutnýho, nějakou chvíli trvalo, než jste se z toho sebrali. V podbřišku mu pulsovala slaboučká bolest – tak mocně se udělal. Nasoukal se zpátky do poklopce, znovu se nadechl, zvedl hlavu – 

Muž i jeho složka byli pryč.

Po glazovaném okraji pisoáru stékalo sperma.

Joe se protáhl mezi dvěma příchozími členy (modré dveře byly označeny E­3) a téměř se srazil s přicházejícím policistou. Joe se na něj zazubil a kývl. Polda se automaticky usmál taky a opětoval pokývnutí – pak se vzpamatoval a zamračil se.

Joe ale už scházel po betonové rampě dolů ke kolejím, když do něj zezadu vrazily dvě středoškolačky. Jak se otáčel, měl už na jazyku „Moc se omlouvám“, ale spolkl to a místo toho řekl „Ahoj…“ a usmál se.

Jedna dívka, náruč plnou jakýchsi balíčků, se zahihňala. Ta druhá, s ještě větší náloží balíčků, zamrkala.

Po chvíli ta mrkající váhavě řekla: „Promiňte…“

„Nic se nestalo,“ odpověděl Joe. „Co to táhnete?“

V balíčcích byly exponáty na výstavou o historii Portorika, kterou obě právě instalovaly v Brooklynské veřejné knihovně. Mluvily o tom během tří přestupů. Když se rozloučili, všichni tři se křenili – křenili se až moc, usoudil Joe, když nasedl do auta.

Staré zvyky umírají těžko, musíme je vraždit s trochu větším zápalem. Zajímavé holky, pomyslel si Joe. Možná bych měl zajít na tu výstavu. Možná příští středu, potom, co vystojím frontu na úřadu práce. A měl by to deset minut na hajzlíky na čtrnáctý ulici – jestli se ovšem nezastaví na třiadvacátý, o který šuškanda tvrdila, že tento měsíc frčí.

New York, únor 1976

Povídku Among the Blobs z knihy Aye, and Gomorrah, and other stories (Vintage Books, New York 2003) přeložila Veronika Sonter.