Starý Bond ožívá

Když Sam Mendes nechal ve své předchozí bondovce Skyfall (2012) agenta 007 sestřelit z jedoucího vlaku, jednalo se o symbolickou popravu Jamese Bonda jakožto dokonalé akční ikony. Jeho návrat z mrtvých potom představoval revizionistický akt přehodnocení Bondovy postavy. To proběhlo nejen ve formální rovině snímku, v níž převládal důraz na výtvarné řešení soubojů na úkor kinetické akce, ale zejména v chápání Bonda jako postavy determinované rodinnou minulostí a bojující s vnitřními démony. Mendes byl přitom jen nejdůslednější v tom, co začalo již před devíti lety s restartem série, zahájeným obsazením Daniela Craiga do hlavní role.

Mrtvý se vrací k životu

První Craigovu bondovku Casino ­Royale (2006) režíroval eklektický tvůrce Martin Campbell, v jehož filmografii najdeme pověstnou erotickou komedii Eskimo Nell (­Eskymačka Nell, 1975), kombinaci H. P. Lovecrafta a Ray­­­monda Chandlera Cast a Deadly Spell (Vy­volej smrtící kouzlo, 1991), natočenou pro HBO, nebo bondovku Zlaté oko (Golden Eye, 1995) z období, kdy hrdinu ztvárňoval Pierce Brosnan. Další díly už ale točily výrazné osobnosti, které byly do té doby spojené především se „seriózními“ dramaty: Marc Forster (Ples příšer, Monster’s Ball, 2001) a právě Sam Mendes (Americká krása, American Beauty, 1999). Producenti tak směřovali celou sérii od brosnanovské éry akčních CGI spektáklů k inteligentnější kinetické akci ve stylu série o Jasonu Bourneovi. Ve spojitosti s Craigovými bondovkami, nejhlasitěji právě v případě Skyfall, se často mezi konzervativními fanoušky hovořilo o tom, že nové snímky už mají s klasickým pojetím agenta 007 jen velmi málo společného. Paradoxně u nejnovějšího Spectre stejného režiséra tyto hlasy umlkly, jelikož se v něm Bond vrací k tradici, a svým způsobem se tak zpronevěřuje tomu, co předchozí díly Craigovy éry budovaly.

Úvodní titulek „Mrtví se navracejí k životu“ nejen otevírá scénu mexických oslav dne smrti, ale hlavně zdůrazňuje ústřední problém filmu, který dominoval již ve Skyfall. Oba filmy hledají způsob, jak aktualizovat Jamese Bonda pro jednadvacáté století, ale každý se s ním přitom vypořádává jinak. Zatímco Skyfall nabízel dialektické řešení, Spectre reaguje nostalgickým úkrokem do minulosti. Předchozí díl, určovaný úpadkem Bondových fyzických schopností, totiž byl svého druhu komentářem k pojetí akčních hrdinů jako nestárnoucích a neporazitelných jedinců. Alternativní cestu představovalo polidštění hlavního hrdiny rozkrýváním jeho rodinného a psychologického pozadí. Spectre jde opačnou cestou a naopak potvrzuje status nesmrtelného a nechybujícího individua, akčního prototypu z předchozí éry. Na první pohled přitom nová bondovka přejímá ony moderní prvky z předcházejících dílů, ale nepojímá je příliš do hloubky, spíše jako ozvláštnění povrchu.

Falešná bond­-woman

Jednou z ozvláštňujících scén je například rozhovor ve vlaku, při němž cestující zpochybňuje morálku Bondova „zabijáckého“ povolání, a tím navazuje na podobnou pasáž v Casino Royale. Ta však byla nejen lépe dialogicky vystavěna, ale zároveň byla i relevantnější pro zbytek děje: zabíjení se tu zobrazovalo i v jeho nepřikrášlené podobě a mělo psychologické konsekvence. Spectre se naopak spokojuje s lacinou tezí, že nezabíjet je občas ušlechtilé a že člověk by měl usmrcování druhých někdy nadobro nechat.

V jádru naivně tradiční zůstávají i další „novátorské“ prvky Spectre, kupříkladu mediálně exponované obsazení Moniky Bellucciové. Podle médií mělo jít o revoluční proměnu z bond­girl na bond­woman. Bellucciová přitom představuje pouze druhořadou ženskou figuru – tedy postavu, která Bondovi slouží k získání informací a sexuálnímu uspokojení. Navzdory jejímu věku tak jde o potvrzení stereotypního přístupu k ženám a celá scéna navíc vyznívá nepatřičně vzhledem k faktu, že Bellucciová představuje vdovu muže, kterého Bond nedávno zavraždil. Hrdinovy sexuál­ní návyky jsou nadále stvrzeny v mlaďoučké bond­girl v podání Léy Seydouxové, která ve filmu není plnohodnotnou postavou zejména proto, že neustále mění svoji motivaci a priority podle potřeb scénáře.

Návrat k tradici

Ve Spectre se snaha prohlubovat Bondovu psychologii také odehrává spíše ve vnějškových náznacích a dialogických narážkách a Craigovo uchopení Bonda poprvé naráží na určitou topornost. Hlavní záporák tak sice neustále zdůrazňuje, že je strůjcem Bondova neštěstí, ale nic z těchto dozvuků tragických událostí (smrt Vesper i M) na jeho postavě nepociťujeme, jelikož na ně Bond nikterak nereaguje. V tomto ohledu je tak divák utvrzován v tom, že jde o uzavřenou kapitolu z předchozích dílů, a antagonista tak s Bondem vede v podstatě jednokanálový dialog. Závěrečná scéna, v níž je Bond konfrontován se svou minulostí, stojí již vyloženě na úrovni psychoanalýzy ze šestákových dobrodružných příběhů. Návrat k tradici stvrzuje i užívání zapomenutých žánrových rekvizit (bondovských gadgetů), jako jsou vybuchující hodinky, auto s plamenometem či mučicí křeslo, jejichž pojetí se může zdát progresivní, ale jen dokud není potvrzená jejich tradiční funkce. Poslední obraz filmu, Bond odjíždějící v Aston Martinu z Goldfingera (1964), definitivně utvrzuje návrat ke klasickému pojetí série.

Z dialogu moderního a tradičního tedy nevzniká žádná nová syntéza, ale mnohem spíše podřízení prvního druhému. Spectre vychází vstříc těm, kteří chtějí Bonda takového, jakého si pamatují z minulého století, a které uspokojují nostalgické narážky a citované motivy z předchozích dílů. Craigův James Bond tedy nakonec opsal vývojový kruh, když znovu dorostl do svého předobrazu, vůči němuž se původně vymezoval. Smutné ovšem je, že tento návrat „mrtvého“ Bonda přichází od Sama Mendese, který do hry překvapivě vtáhl i schematické pojetí postav, celkové zhloupnutí děje a rutinní režijní práci v akčních sekvencích.

Autor je střihač a filmový publicista.