Bez kontextu a přesahu

Na přebalu knihy Doubravky Olšákové Věda jde k lidu! Československá společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí a popularizace věd v Československu ve 20. století se dočteme, že „vysvětluje, proč se stala popularizace věd jedním ze základních stavebních kamenů komunistického režimu, i to, jak se změnilo postavení vědce a inteligence po roce 1948“. Titul zároveň slibuje ohledat kořeny českého ateismu. Šestisetstránkový text nicméně spíš než rozbor uvedených témat nabízí podrobný exkurs do dějin Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí. Nic víc, nic míň.

Propagace vědeckého ateismu

Co do badatelské pečlivosti odvedla výzkumná pracovnice Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR úctyhodnou práci. Poctivé prozkoumání pramenů zejména z provenience Ústředního výboru KSČ jí totiž umožnilo detailně zmapovat fungování výše zmíněné „ideologické instituce“, která v roce 1952 vznikla podle sovětského modelu s cílem popularizovat vědu a techniku a postupně získala pověst nejmocnější publikační složky KSČ. V jejím čele stál mezi lety 1957 a 1965 historik Josef Macek, pod jehož vedením se kromě pořádání osvětových přednášek a seminářů dbalo hlavně na propagaci takzvaného vědeckého ateismu a zvyšování objemu publikačních aktivit.

Z historie společnosti je zajímavé zmínit, že už v první polovině šedesátých let docházelo uvnitř instituce k určitým projevům liberalizace. KSČ se proti nim ale v roce 1965 rázně postavila a poměry ve společnosti „normalizovala“. Čistky tehdy zasáhly jak čelné představitele instituce, tak redakci časopisu Dějiny a současnost, zřízeného pod hlavičkou společnosti v roce 1959. K „druhé normalizaci“ Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí, tentokrát už pod změněným názvem Socialistická akademie, pak došlo v roce 1971. Touto událostí Olšáková svou knihu uzavírá.

O přínosu monografie v rovině faktografické nemůže být sporu. Co ale další výstupy ambiciózně vyhlížejícího projektu? V konečném účtování nepůsobí přesvědčivě. Už nepřesný podtitul knihy, ve kterém se objevuje časový údaj „20. století“, přestože publikace pojednává skoro výlučně jen o prvním dvacetiletí komunistické vlády, dává tušit, že autorka na obálce prezentuje jinou knihu, než o jakou ve skutečnosti jde.

Výčet jmen, děl a sjezdů

Za nejvýraznější pochybení přitom lze považovat samotné cíle práce, respektive jejich absenci. Olšáková v úvodu seznámí čtenáře s postoji, které Lenin a Stalin zastávali k roli intelektuála ve společnosti, poté ale poněkud překvapivě rovnou přechází k popisu počátků československého populárně­vědeckého hnutí, aniž by poodkryla záměr své práce. Jako by měl stačit popis sám o sobě. Jestli přitom práce nějaký zřetelný záměr sleduje, pak je to touha po vyčerpávajícím zaznamenání dění uvnitř instituce. Z knihy se kvůli tomu v některých pasážích stává spíše výčet jmen, děl a sjezdů, jež pro pochopení fenoménu popularizace věd v Československu nejsou vždy nezbytné. Místo toho, aby se autorka ptala po motivacích komunistických představitelů, formách, jež tato popularizace v Československu získala, a hlubších tradicích, na které navazovala (marně jsem například čekal na propojení s osvícenským dědictvím), zabývá se mocenskými hrami uvnitř společnosti, které sice mohou o povaze popularizace věd mnohé napovědět, ale zdaleka nevyčerpají potenciál zkoumané látky.

Kniha trpí také tím, že není úplně šťastně strukturována. Tematicky zaměřené kapitoly jsou totiž zařazeny do chronologicky sestaveného celku dosti neobratně a narušují plynulost textu více, než by bylo zdrávo. S obecnými tématy jako fenomén planetárií či výchova k ateismu se čtenář setkává na různých místech knihy a speciálně vytvořené kapitoly k nim pak povětšinou nenabízejí o moc víc než nový balík dat. Dozvíme se tak sice, s jakým úspěchem zmíněné trendy na společnost v padesátých a šedesátých letech působily, ale bohužel už není úplně zřejmé, co všechno si lze pod ateismem a diktátem vědy představit. Hlubší intelektuální kořeny ateismu a sakralizace vědy, než je učení Karla Marxe a Bedřicha Engelse, autorka nezvládá vysvětlit, a proto se také tyto pojmy nesnaží ani nijak problematizovat.

V jedné z poznámek v závěru knihy Olšáková uvádí, že „předkládaný svazek (…) vznikl pouze jako mezivýstup grantového projektu“. Chtělo by se říct, že je to bohužel znát. Publikace postrádá část, která by shromážděným faktům dodala na významu a zařadila je do širšího historického i teoretického kontextu. Fenomén popularizace věd, popřípadě ateismu, by si to přitom jistě zasloužil. Knize Věda jde k lidu! chybí syntetizující přesah, a proto nemůže splnit očekávání, která do ní čtenář po přečtení informace na přebalu vkládá.

Autor je historik.