Síla extází a snů

Putovní výstava Tajemné dálky kurátorů Otto M. Urbana a Anežky Šimkové začínala v minulém roce v Krakově pod názvem Vládci snů, nyní je k vidění v Olomouci a poté bude pokračovat do Národní galerie v Praze. Evokuje příbytek sběratele a sofistikovaného milovníka umění z přelomu 19. a 20. století. Onu zvláštní exkluzivnost výstavy podporuje i dispozice výstavního prostoru, který připomíná baziliku. Jako bychom se ocitli v domě hlavního hrdiny Huysmansova dekadentního románu Naruby či v salonu Jiřího Karáska ze Lvovic nebo v ateliéru Maxe Pirnera. Kurátoři vybrali z veřejných a soukromých sbírek to nejlepší s cílem demonstrovat mnohovrstevnatost symbolismu i různé úhly pohledu a interpretace.

Co přináší výstava nového? Člení symbolismus podle klíčových témat, její součástí jsou i skici, jež vytvářejí velmi důležitý back­ground k obrazům, zahrnuje také neznámé umělce (hlavně české Němce) a prezentuje zajímavá díla ze soukromých sbírek. Srovnávat pak lze se staršími výstavami – například V barvách chorobných (2006), Důvěrný prostor / nová dálka (1997), Sváry zření (2008) či Vášeň, sen a ideál (2014). Je vždy velmi zajímavé pozorovat, jak jednotliví badatelé a kurátoři uchopí v podstatě tentýž materiál a přeskládají ho do jiného systému, takže se může stát, že jedno a totéž dílo je jednou označeno jako expresionistické a podruhé jako secesní.

Pestrost zahrady symbolů

V Evropě od osmdesátých let 19. století do první světové války existovalo nepřeberné množství vizualizací vnitřních hnutí a stavů umělce a jeho okolí, vnímaných jako zahrada symbolů (významuplných znaků). Symbolismus nemá jasná pravidla zobrazení a obsah je tak široký, že je možné se v něm ztratit. Existuje tolik fikčních světů symbolismu – stačí vedle sebe postavit například dílo Maxe Pirnera, Františka Kavána, Jaroslava Panušky a Jana Konůpka.

Na výstavě Tajemné dálky se pohybujeme formálně a obsahově od novoromantismu přes symbolismus, dekadenci, pointilismus, naturalismus, luminismus, secesi až k expresi a kubismu. Co však všechna díla a autory spojuje? Odklon od uměleckého establishmentu, hledání vlastní cesty a nových zdrojů inspirace, vědomí alternativy, touha po svobodě projevu, překračování hranic, řešení vnitřních rozporů, záliba v pohádkách a mýtech, hledání vztahového ideálu a dokonalého člověka, probouzení kreativity a fantazie, snaha o definici duše a těla, přemýšlení o vztahu mezi lidským tělem a krajinou, otázka dokonalého díla vycházejícího z nitra ­umělce a ­oslovujícího publikum. K tomu přidejme ještě nové prvky v umění, jako vtip, nadsázka či ironie, intelektuální výkon diváka, silný výraz, konec nápodoby reality a pojetí obrazu jako výtvarné entity bez jasného příběhu.

Představeny jsou tři generace umělců tvořících v intencích symbolismu. Za nevědomé průkopníky lze v osmdesátých letech 19. století považovat umělce, kteří neuspěli v soutěži o výzdobu Národního divadla. Pak přišla silná a hlavní generace české moderny, která dovedla symbolismus do vrcholné fáze, v některých případech srovnatelné s Evropou. Myslíme tím díla Jana Preislera, Maxe Švabinského, Františka Kavána nebo Františka Bílka. A nakonec druhá vlna tvůrců, kteří brali symbolismus jako odrazový můstek pro své další umělecké výboje, například Jan Zrzavý, Jan Konůpek, František Kupka či Otto Gutfreund.

Postavy mytologické i náboženské

První část výstavy je pojmenovaná Soumrak nymf a zahrnuje díla inspirovaná antickými mýty a středoevropskými pohádkami. Objevují se zde příznační hrdinové jako Prométheus, Orfeus a Paris, kteří symbolizují důležité hodnoty 19. století: pokrok, umění a lásku. Následují bezejmenné bájné postavy personifikující přírodní živly nebo mužský a ženský princip. K vrcholům této části patří zneklidňující dvojník Jana Zrzavého Adolf Gärtner, Pohřeb víly od Maxe Pirnera a definice nového expresivního těla u Augusta Brömseho.

Druhý oddíl tvoří dva koridory věnované gra­­­fice, kresbě a knihám. Oficiálně se ­jmenuje Libri et anima, ale tematicky jde vlastně o zhuštění celé výstavy: sny mužů o ženách a opačně, ilustrace literárních textů, formát triptychu, satanistická a erotická témata, milostné vztahy, pohádky, pokusy o abstraktní tvorbu skrze ornament a důsledné pozorování přírody. Ve dvou vitrínách jsou vystaveny knihy, které tehdy rozněcovaly diskusi a představivost českých intelektuálů, například Hlaváčkova Mstivá kantiléna, Kupkův Prométheus či Demlův Hrad smrti. Knihy, které dnes vypadají jako velmi křehké, leč dokonalé umělecké objekty, byly vytvářeny s citem pro každý detail. Škoda, že jimi nejde alespoň pomocí dotykové obrazovky listovat.

Ztracený ráj nás vrací zpátky do hlavní lodě galerie, kde se setkáváme s novým uchopením křesťanských motivů v duchu novoromantismu a symbolismu. Takže žádné nasládlé svaté rodiny či unylé světice, ale rehabilitace záporných postav (Knüpferův Jidáš), výměna mužských a ženských rolí a křehká hranice mezi bolestí a slastí (Maxova Svatá Julie na ­kříži), příběh se zázrakem (Staegerovy ­Velikonoce), duchovní extáze (Bílkův Úžas), andělské by­tosti v krajině (Urbanův Anděl) či radostná archaičnost Jana Zrzavého. Někteří hnidopiši by se ovšem mohli ptát, co v této sekci dělají Konůpkova díla Erotikon a Prometheida.

Až k věcem posledním

Čtvrtá část výstavy, nazvaná Přízraky noci, po­­jednává o nadpřirozených bytostech kolem nás a temnotě v nás. Z vtipných pohádkových postaviček se nejčastěji objevují vodníci. Můžeme se ptát po důvodech dobové oblíbenosti stvoření, které možná personifikovalo ambivalentnost světa přelomu století – mužský princip v ryze ženském prostředí vody. Směšná postava, která svádí a přináší smrt. Zároveň ale výstava ukazuje, že věci mezi nebem a zemí se někdy vynořují v důsledku konzumace alkoholu a drog a že ty největší přízraky nosíme v sobě. A také že jsme ochotni záhady tohoto světa zničit rozpitváním a zařazením do vědeckého systému, viz Pirnerova Empirická metafyzika.

Předposlední sekce, pojmenovaná Květy intimních nálad, odkazuje na sbírku Antonína Sovy a zachycuje témata a motivy, jako jsou ženský ideál, vztah muže a ženy, slastné násilí, různé varianty lásky, setkání člověka s bytostmi z jiného světa, osamocené ženy naplněné touhou, melancholie plynoucí z nenaplnění očekávání a soumrak jakožto čas pro milostná dobrodružství.

Poslední část výstavy, Subtilnost smutku, definuje různé typy žalu od jemné melancholie až po existenciální úzkost. Otevírá také silná témata, jako je strach, ohrožení, umírání, válka, duchovní skepse či smrt v krajině. Výstava končí jakýmsi presbytářem, ve kterém jsou symbolicky pověšeny obrazy Heroická krajina od Rudolfa Jettmara, Sen umělce Emila Holárka a Konůpkovo Podsvětí. Díla nám sdělují, jak lze vyváznout z tohoto trýznivého světa: únikem do krajiny, sněním nebo smrtí.

Po zhlédnutí celé výstavy Tajemné dálky si nebudete přát nic jiného než v umění a sami v sobě hledat „iónskou harmonii, gotickou jemnost a sílu renesance“.

Autorka je historička umění a kurátorka pro edukační činnost Národní galerie v Praze.