Lekce sebekritiky

K severokorejskému politickému folkloru patří takzvané hodiny kritiky a sebekritiky. Účastníci schůzí zde z různých prohřešků viní nejen druhé, ale i sami sebe. Tato veřejná zpověď se obvykle netýká závažných obvinění a je spíše formální. Nezastupitelný je však její rituální, deklarativní charakter. Podobně nuceným a ve výsledku bezzubým dojmem působí i román mladé francouzské autorky Solange Bied­Charretonové Enjoy (2012), který nedávno vyšel i v českém překladu.

Aktuální, atraktivní

Téma osidel sociálních sítí a ­patologické virtualizace vztahů i prožívání, jež Bied­Char­retonová rozehrává, je pochopitelně aktuální, a proto i atraktivní. Že má virtuální stádnost devastující účinky, však není nikterak překvapujícím konstatováním. Skoro to svádí očekávat něco víc: třeba důsledný rozbor příčin i důsledků, skutečnou, pořádně palčivou dystopii, anebo – alespoň – upřímný realismus pojmenovávající jevy jejich skutečnými jmény. Enjoy však zůstává někde na půli cesty. Přináší neurčitou karikaturu životního stylu „zfacebookizované“ generace, zastřenou ovšem faktem, že v knize jde o jinou, budoucí sociální síť. Vedle toho se autorka pokouší navážet do všemožných nešvarů, od buržoazních rodinných eufemismů přes sebestřednosti spisovatelů i bloggerek až po životní styl nakladatelů. Chce zároveň pobavit i moralizovat, bystrozrace prohlédnout společenské zákonitosti a zároveň nastolit optiku omezeného a zmanipulovaného jedince – to vše na skromných sto padesáti stranách. Výsledkem je, že sice tušíme, oč autorce jde, moc se nám ale nechce jí to věřit.

Vypravěčem příběhu je Charles, mladík, který jde s dobou: získal pohodlné místo, zdědil byt a ve volném čase podléhá dvojímu svodu – sebevystavování a voyeurství prostřednictvím sociální sítě ShowYou, variace na Facebook, lišící se především tím, že každý uživatel má povinnost – pod hrozbou vyloučení – nahrát alespoň jednou týdně vlastní video. Síť, na níž „je každý, kromě těch, co jsou­ ­úplně mimo“, totalitárně kraluje světu blízké budoucnosti.

Síť kontra punk

Třebaže nás anotace láká právě na tematizaci sítě ShowYou, nedá se říct, že by byl román vyloženě o ní. Vše podstatné o této fantazijní síti shrne autorka v několika odstavcích, v nichž hned vyplavou na povrch i negativa: vyprázdněná a míjející se komunikace, exhibovaná banalita, závislost, ztráta kritického uvažování, deformovaná mluva a neschopnost reálného prožívání (mladého hrdinu to­­lik nezaujmou skutečné dívky, jako jejich fotografické avatary). Až na krátkou humornou pasáž, kdy firma ShowYou začne prodávat osobní fotografie uživatelů inzerentům a Charlesovy kamarádky se tak ke svému zděšení poznávají v nelichotivých reklamách na různé výrobky, už ve zbylých kapitolách knihy není problematika života online rozvíjena. Pracně představená síť zůstává přítomná jako pouhá konstanta a vyprávění se soustředí na Charlesův osobní přerod, k němuž dojde – jak jinak – vlivem setkání s dívkou, jež – jak jinak – není na ShowYou.

Charlesovo platonické zamilování do rebelky Anne­Laure, absolventky literárních studií a zpěvačky v punkové kapele, se postará o zápletku: napříště hrdina k plkání a špehování na síti přidává posedlé sledování party kolem Anne­Laure. Namísto bezduchých „eventů“ a „meetů“ nabízejí punkeři večírky, výlety k oceánu a ilegální výpady do pařížských katakomb. Stejně jako kritika komunikace po síti však i náčrt alternativy postrádá přesvědčivost. Proč by mělo mít rozevláté, bezcílné bohémství Anne­Laure větší smysl než Charlesovo šosáctví? Tato dějová linka bohužel nedostane dost prostoru na to, abychom se to dozvěděli.

Trochu moc krutá?

K dojmu nedotaženosti knihy přispívají i další faktory. Nápadná je nekonzistence jazyka vypravěče a jeho charakteru. Charlese nám autorka představuje jako nesympatického troubu, konvenčního až k směšnosti (jeho videoseriál na ShowYou se týká zařizování bytu), ich­formou připsanou tomuto hrdinovi však zároveň prosakuje kritická metarovina. Tento rozpor se pak koncentruje v paradoxních, nepochopitelně sebemrskačských výrocích typu: „Oči, co nic neviděly, se setkaly s očima holky, co neexistovala.“

Ani český překlad románu zrovna nepřidává na kráse. Zcizujícím dojmem působí minulé časy užívané pro popisy stále trvajících skutečností (v originále imperfekta), které se místy matoucím způsobem střídají s časem přítomným. Překladatelka navíc na některých místech lavíruje mezi hovorovými a spisovnými formami češtiny, zvláště v koncovkách, takže někdy najdeme obě formy v jediné větě. K tomu se připojují různé drobné nedokonalosti, ať už stylistické („zatímco probíhal jejich rozhovor“) nebo faktografické (validátory v pařížském metru si vyslouží retro překlad „štípací automaty“).

Solange Bied­Charretonová pracovala mimo jiné jako webová marketérka, a proto nepochybně ví, že nejúčinnější bývá reklama, která se tváří jako zákaz. Nedlouho po vydání Enjoy tak publikovala Deset důvodů, proč nečíst Enjoy Solange Bied­Charretonové. Bylo by pěkné, kdyby se tato publicistická iniciativa dala chápat jako schopnost udělat si legraci ze sebe samotné, když se však „důvody“ přeloží z křečovité ironie v nějaké pozitivní sdělení, ukáže se, že si spisovatelka vlastně dost lichotí. Jako správným připosraným buržoům nám radí knihu raději nečíst, „protože je trochu moc krutá“ a protože „její příliš odvážná kritičnost může ohrozit cítění mladých dynamických zaměstnanců na řídicích pozicích“. Kéž by!

Autorka je spisovatelka a překladatelka.