Přemýšlet o náhodě

Klíčovým tématem vašeho románu Bonita Avenue je rodinná krize. Dvě rodiny se rozpadají a z jejich trosek vzniká rodina nová, která má nahradit předchozí ztroskotané vztahy. Nakonec se ale ukáže, že nová rodina je past, v níž se její příslušníci trápí, přetvařují a klamou. Ztratila podle vás rodina v západní společnosti svou roli?

Ne, to si nemyslím. Problém je, že v literatuře člověk chce říct něco velmi univerzálního, ale zároveň to musí být neotřelé. To, co se děje ve fiktivní Sigeriově rodině, pro mě není metaforou pro všechny ostatní rodiny. Je to specifický případ, v němž náhoda, osud, okolnosti a doba způsobí, že se všechno zvrtne. Ale stejně tak se to stát nemuselo. Ne, nechci říct, že rodina je v současnosti předurčena ke ztroskotání.

Ve vašem románu se děje spousta nepravděpodobných věcí, dokonce tolik, až to vypadá, že se to tak doopravdy stalo. Jaký význam pro vás má pravděpodobnost?

Mně samotnému nepřipadá zas tak nepravděpodobné, co se v románu děje. To je jeden z důvodů, proč jsem z hlavní postavy Sigeria udělal matematika – aby totiž mohl sám přemýšlet o náhodě, která ho zasáhla. Pokud náhodu analyzujeme, jak to dělá hlavní hrdina, často zjistíme, že je vlastně mnohem logičtější, než se na první pohled zdá. To mě také zajímá na výpočtech pravděpodobnosti. Člověk si myslí, že věci jsou nepravděpodobné, výpočet však ukáže opak. Náhoda je často mnohem méně náhodná, než se nám zdá. A to jsem chtěl v knize ukázat.

Příběhu dominují výrazné mužské postavy. Jedinou ženskou postavou, která je propracována do hloubky, je Sigeriova dcera Joni. Ta také jako jediná vypráví v ich­formě. Bylo pro vás těžké psát z ženské perspektivy?

Bylo to vlastně snadnější, než jsem čekal. Nevím, jestli se mi to povedlo, protože text čtu stále ještě jako muž. Ze své hrdinky jsem ale udělal poměrně silnou, rozhodnou, machis­­tickou ženu. Ženu, která je například vtipnější než její přítel. To mi připadalo velice zajímavé a já se do ní dokázal snadno vcítit.

Dotýkáte se tématu pornografie. V knize přitom není prakticky ani jedna milostná scéna. Pornografii jste zato uchopil jako tvrdý byznys, oproštěný od veškerých klišé. Čím vás pornografie jako fenomén tolik zaujala?

Tak za prvé proto, že se porno s příchodem internetu masově rozšířilo. Dřív se člověk musel vydat přinejmenším do trafiky, aby tam zakoupil nějaký hanbatý časopis. Dnes máme všichni doma kohoutek nebo, chcete­li, kanál, který nám tyto věci dodává v ne­­omezeném množství. Zaujala mě také skutečnost, že mladá generace – dnes už to jsou i desetileté děti – získává mnohem více znalostí, vidí mnohem víc obrazů než starší generace, která se v technologiích tolik nevyzná. Zatímco dříve byla starší generace tou moudřejší, dnes vědí více ti mladší. Což podle mého vede k podivným střetům v otázkách, co je mravně přípustné a co ne. Například Sige­rius smýšlí o pornografii úplně jinak než jeho dcera Joni. Generační propast se s příchodem internetu ještě prohloubila. Dalším aspektem je to, že pro literaturu je vždy zajímavé veřejné tajemství. Když jsem před lety knihu psal, všichni o existenci porna na internetu věděli, ale nikdo o něm nemluvil. Aspoň v Nizozemsku ne. Ani já o tom nemluvil. To je pro spisovatele atraktivní terén. V románu se totiž může dotknout věcí, které ve veřejné diskusi zatím neexistují. A přesně to jsem udělal.

Ve vaší knize je působivý popis duševní choroby. Co všechno jste musel podniknout, abyste dokázal takovýmhle způsobem chorobu popsat?

Sám jsem nemocný nebyl, nepíšu z vlastní zkušenosti. Naštěstí. Bydlel jsem tehdy v Haarlemu, v Nizozemsku, kde měli knihovnu a v ní maličké oddělení nazvané Platforma zdraví. A to bylo plné knih o divných nemocech. Měli tam také samostatnou poličku s knihami o psychóze. Všechny jsem během jednoho měsíce přečetl. Každý druhý den jsem šel do knihovny, vrátil přečtené knihy a půjčil si další. Knihovnice se na mě dívaly shovívavě, protože si myslely, že trpím psychózou. Takhle jsem získal poměrně dobré znalosti o tom, jak ta choroba vypadá, odkud se bere. Četl jsem i svědecké výpovědi. A pak jsem se pustil do psaní.

Na románu jste údajně pracoval čtyři roky, a to v naprostém odloučení. To je pro českého autora téměř nemyslitelné. Co vám takto soustředěný způsob psaní umožnilo?

Zkrátka jsem zjistil, že když člověk nic nedělá, tak také skoro nic neutratí. Dostal jsem peníze od nakladatele, tučnou zálohu. Tedy relativně tučnou. Čtyři roky jsem vyžil z celkem deseti tisíc eur. To opravdu není moc peněz. Ale poustevnický způsob života je velice levný. Když jsem román dopsal, byl jsem úplně na mizině.

Máte v plánu se opět uzavřít před světem na takhle dlouhou dobu?

Vždyť to ani nejde. Za chvíli jdu večeřet se svým českým nakladatelem. Rád bych večer psal, ba dokonce psát musím, ale společenské okolnosti mě nutí jednat jinak. Nemůžu nechat svou knihu přeložit do češtiny a pak říct, že nepřijedu na její prezentaci. Jsem tedy nucen podnikat nejrůznější věci a naučit se psát v nových podmínkách. A já to akceptuji.