Poznámky pod životem

Když si pročítáme doposud uveřejněné recenze debutu Matěje Hořavy Pálenka, je trochu podezřelé, jak kritikové papouškují cosi o silně autobiografických rysech této krátké prózy. Přestože se jedná o autora v literárním provozu zcela neznámého a nikde neexistuje ani stopa, která by jeho biografii alespoň částečně rekonstruovala, je všem kritikům zcela jasné, že autor určitě část svého života pobýval v bavorském Řezně a před hlukem světa utekl do romantického, ale také trochu drsného prostředí rumunského Banátu. Zde měl působit na základní škole jakožto pedagog vyučující tamní Čechy, jejichž předky do Rumunska v 19. století dovedly politické hry uvnitř habsburské monarchie. To vše můžeme vyčíst pouze z anotace na obálce a ze samotného obsahu knihy. Sugestivní lyrická próza zřejmě na mnohé působí, jako by ji napsal sám život. Je to paradoxní, protože bude jen obtížné hledat stylizovanější a arteficiálnější současnou českou prózu.

Dokonalé projekční plátno

Hořava často používá klasické básnické fígle v podobě genitivních metafor, násilných synestézií a personifikací. Rytmus prózy z velké části nesou ukazovací zájmena – deixe je zároveň prostředkem pozoruhodné prázdnoty básnických expozic. Ta snad stojí i za dosavadní nadšenou recepcí knihy. Při četbě novely (románu? básnické sbírky?) Pálenka totiž není těžké si představit, co o knize napíší „dělníci kultury“. Bude se hovořit o fragmentárnosti Hořavovy prózy, o tom, že je složena ze zdánlivě nesouvisejících poetických střípků tvořících mozaiku jednoho životního osudu. A skutečně, fetiše fragmentu si v Pálence užijeme do sytosti. Části se k celku prózy vážou na způsob básnické sbírky, v níž jednotlivé kapitoly, čítající vždy jen několik stran, sehrávají úlohu básní. Teprve ve vzájemném působení tvoří jednotu komplexního díla. Ostatně některé fragmenty skutečně aspirují spíše na zařazení mezi básnické útvary. Otázka je, jak si za formou stojí obsah. Hořava pomocí statických obrazů různých situací vytváří analogie a alegorie mentálních stavů vypravěče. Úkolem čtenáře je pak z těchto poetických cárů rekonstruovat děj. Problém není v metodě samotné, ale v tom, že autor naložil na čtenářská bedra příliš mnoho. V prostoru díla nechává viset trsy jazykových a významových chomáčů, z nichž má čtenář vykutat význam. Barthesův koncept textu k psaní zde naráží na svou krajní, místy až otravnou realizaci.

Próza tak rozehrává nekonečnou řadu možností čtení knihy, jednotliví recipienti mohou dodávat básnickým obrazům příběh a postavám psychologii dle libosti, protože text jim v tom nijak nebrání. Modernistické vzývání nevýslovného, které speciálně v české poezii nabylo obludných rozměrů, je v Pálence dovedeno do absurdních důsledků. Hořavova próza je dokonalým projekčním plátnem, na němž se zaznamenávají touhy, frustrace a očekávání jejích čtenářů. V tom tkví její největší přednost i slabina. Pokud domyslíme autorskou strategii do důsledků, můžeme ji označit za něco na způsob poznámek pod životem. Realitu autor čtenáři zprostředkovává skrze kondenzované vjemové zážitky z minulosti, které mají nést význam. Přestože budí zdání, že zásadním způsobem vycházejí ze života, ve skutečnosti jsou to jenom klouby a šlachy jakéhosi těla­osudu, k němuž při vší vůli nemáme přístup. Ano, i takovýmto způsobem se dá napsat geniální kniha, ale je k tomu potřeba geniálního autora. Hořava však dokáže zdání hlubokého příběhu pouze simulovat.

Aby mohl touto metodou vůbec nějaký příběh vyprávět, zvolil autor poměrně zajímavý postup a oprášil Proustovu teorii rozpomínání. To, co Proustovým Hledání ztraceného času čas od času probleskne jako neotřelý dynamický prvek, který vypravěči pomáhá střídat časové roviny příběhu, stává se Hořavovi ústředním prostředkem konstrukce textu. Podle Prousta otevírá určitý vjem subjektu cesty do zdánlivě uzavřených míst paměti. Některé minulé události si tedy paměť pojí se smyslovými vjemy a uvolňuje obraz minulosti do aktuálního vědomí tehdy, když na ně v přítomnosti narazí. U Prousta se však jedná o skutečné „hledání ztraceného času“, tedy potenciálně věčné zpřítomnění uplynulého v textu. Čtení Hořavy naproti tomu připomíná spíše práci psychoanalytika, jemuž pacient neustále odbíhá od jádra problému. Hořavův styl bychom pak mohli označit za jazykově ornamentální vytěsňování traumatu. To podstatné totiž nesmí být nikdy zpřítomněno.

Romantický Banát? Jen exotika

Podobná potíž je také s „exotickým“ prostředím rumunského Banátu. Můžeme to demonstrovat na srovnání s tvorbou nositelky Nobelovy ceny za literaturu Herthy Müllerové, která se v Banátu narodila a život tamější německé menšiny je jejím dlouhodobým tématem. Specifický autorský styl Müllerové z velké části formuje banátská němčina, která je přímým zdrojem a částečně i podmínkou autorského rukopisu. Hořava na to však jde jinak – nemá jinou možnost, protože se narodil v Česku – a jako z klobouku vytahuje slůvka z nářečí banátských Čechů, aby okořenil jinak poměrně konzervativní jazykovou výbavu své knihy. Syrové, naturalistické obrazy a útržkovitost Pálenku přibližují Müllerové prvotině Nížiny. Jazyk Nížin je ovšem jedinečný svou vnitřní tenzí, vyvolává dojem něčeho dosud neslyšeného. Hořava ale vsadil na jistotu a zvolil literární styl, který ho v českém prostředí automaticky katapultuje do hájemství literatury, přestože literární jazyk z logiky věci selhává vždy tam, kdy se snaží upínat k rejstříku minulosti.

Při četbě Pálenky může leckomu vytanout na mysli román Jana Čepa Hranice stínu (1935). Tento existenciálně laděný příběh mladého pedagoga Prokopa Randy, který se vrací vyučovat do své rodné vísky, je také textem o hledání místa jedince ve světě. Randa, podobně jako Hořavův hrdina, utíká do vesnického prostředí a sbírá se z ran, které mu zasadil život ve víru velkoměsta. Tušíme jakousi milostnou tragédii, která mladému člověku nabourala představu o sobě samém. Zatímco Randu vesnické prostředí nasměruje k vnitřní proměně, Hořavův hrdina tápe i v banátských končinách – samotu ani venkovské prostředí si neidealizuje. Jeho hrdina se však nenavrací do rodné vísky, ale do mytologického prostředí starých Čechů, do věku a světa svých prarodičů, které mu reprezentuje právě koloniální reziduum Banátu. Autor si totiž správně uvědomuje, že věrohodnou prózu truchlící po pevném řádu minulosti by dnes mohl těžko zasadit do českých kulis. A skutečně se jedná o truchlení, nikoli nostalgii, protože představa minulosti už nemůže současného člověka uspokojit. Nechce ji dokonce ani rekonstruovat, pouze ji oplakává, neboť mu nic jiného nezbývá.