Abeceda textů

Základní strukturu knihy Abeceda věcí teoretika a kurátora Karla Císaře tvoří chronologie tří generací domácích umělců, doplněná o reflexi několika zahraničních tvůrců a zejména teorií. Od české meziválečné avantgardy se autor rychle dostává k neoavantgardním umělcům a po exkursu do amerického konceptuálního a postmoderního umění se obrací k současné generaci, reprezentované například Jánem Mančuškou, Kateřinou Šedou nebo Dominikem Langem.

Tento výběr, ale také doba vydání by nás mohly svádět ke srovnání s knihou Tomáše Pospiszyla Asociativní dějepis umění (recenze viz A2 č. 2/2015), v níž je konfrontována právě neoavantgardní a současná generace českých umělců. Zatímco se ale Císař snaží ukázat možnost využití pojmového aparátu vytvořeného v jiném kulturním prostředí (apropriace, modernologie apod.), Pospi­szyl zastává o poznání přímočařejší tezi, totiž že formálně podobné postupy neoavantgardních a současných tvůrců mají v jiných historických podmínkách jiný význam. Obě na první pohled podobně zaměřené knihy tedy mluví jiným jazykem zejména na úrovni práce s teorií.

Bylo by snad příhodnější zařadit knihu Karla Císaře do blízkosti publikace Contemporary Art Theory (2013) slovinského kurátora, kritika a teoretika Igora Zabela. Abeceda věcí s ní kromě orientace na středoevropské a východoevropské umění s jeho přesahy sdílí jak teoretický náboj, tak skutečnost, že jde spíše o soubor samostatných textů. Shodou okolností právě po Igoru Zabelovi je pojmenována cena za přínos kultuře a teorii spojený se střední a východní Evropou, již Karel Císař loni převzal.

Od moderny k modernologii

Při čtení Císařovy Abecedy věcí vyvolává pochybnost spíše soudržnost a charakter monografie než myšlenková úroveň jednotlivých částí knihy. Texty z let 2004–2013 se rozpadají do mnoha směrů nejen tematicky, ale zejména kontextem svého vzniku a původního určení. Například první studie, nazvaná Fotografie, je převzata z Hesláře české avantgardy (2011), další byly publikovány v řadě domácích i zahraničních sborníků a katalogů a v některých případech jde o konferenční a časopisecké příspěvky. Účelem knihy je tak především zpřístupnění rozptýlených textů, z nichž některé vycházejí česky vůbec poprvé.

Musíme si však klást otázku, v jakém smyslu kniha tvoří svébytný celek. V prvé řadě se nesamozřejmá soudržnost Abecedy věcí odvíjí z okruhu témat (fotografie, archiv, apropria­ce) i literatury, který tvoří především teoretici sdružení okolo časopisu October a jejich vlastní referenční prostor (Walter Benjamin, Michel Foucault). Z této perspektivy hledá autor komplexní síť vztahů: sleduje vliv avantgardy a návraty současného umění například k dokumentárním a didaktickým výstavám z dvacátých a třicátých let, ale později také k Foucaultovým pojmům moci či archivu. Klíčovou střední část knihy věnuje zasazení způsobů, jimiž současní čeští umělci užívají médium fotografie, do teoretického rámce vytvořeného právě autory spojenými s Octoberem v sedmdesátých a osmdesátých letech. Vedle těchto konkrétních exkursů explicitně nabourává představu lineárního vývoje moderny a postmoderny upozorněním na „komplikovaný systém anticipací a rekonstrukcí“. Vyznění esejů tak vrcholí v konceptu modernologie, jenž v zásadě hájí a rozšiřuje pojetí moderny známé z pozdních textů Foucaulta a Deleuze: nejde o „historickou epochu mezi jakousi archaickou premodernou a neurčitou postmodernou“, nýbrž moderna představuje specifický postoj k přítomnosti. Císař navíc ukazuje, že tato přítomnost je zatížena na jedné straně jistým očekáváním budoucnosti a na druhé straně závazkem své minulosti.

Místo sdílené vzájemnosti

Ačkoli kniha sdružuje různorodé texty a dokonce i jednotlivé studie působí neukončeně – velmi často je uzavírá apelativní citace –, její dynamika přece jen odkrývá obecná východiska. Jistým symbolickým centrem je chápání moderního umění jako sebereflektivního systému vzájemných vztahů, které můžeme označit za anticipace a rekonstrukce. Tuto koncepci autor sdílí zejména s Halem Fosterem a Rosalind Kraussovou. Karel Císař tak vřazuje současné umělce spojené s vlastní kurátorskou prací do rámce základních teorií moderního umění. Samozřejmě bychom v tomto ohledu mohli kritizovat poměrně úzký okruh osobností a děl, z nichž vychází. Z hlediska současného domácího umění však jde o pokus natolik výjimečný, že lze pochopit právě zaměření na klíčové, byť již starší teoretické texty.

Dalším méně viditelným, ale o to zajímavějším prvkem Abecedy věcí je důraz na reflexi společenských podmínek a praktik, což nepochybně odpovídá snaze o oživení avantgardního sebepojímání umění a jeho (společenských) cílů. V případě apropriačních strategií nebo intervencí Kateřiny Šedé jsou podobné úvahy nasnadě, ale autor je uplatňuje i u vyhraněně estetických uměleckých děl. Figurální kompozice snímků Ladislava Sutnara spojuje se „zapojením člověka do masové společnosti“, tvůrčí pragmatiku Běly Kolářové odvozuje od její „několikanásobně minorizované“ pozice. Podobně zhodnocuje postupy současných umělců, ale z tohoto úhlu nahlíží i samotné médium výstavy. Jde o „místo sdílené vzájemnosti nejen mezi lidmi a věcmi, ale i mezi lidmi navzájem“.

Knihu Karla Císaře můžeme vztahovat k jeho kurátorským projektům. Jednotlivé texty se však rozhodně nevyčerpávají popisem expozic či konkrétních děl, vždy se snaží o hlubší kontextualizaci, a to i prostřednictvím neprvoplánových srovnání, která umožňuje autorův rozhled ve filosofii i literatuře. Abecedu věcí lze číst ve shodě s autorovým pojetím výstavy jako katalog textů, které vyrůstají z vnitřní touhy po sdílení myšlenek nejen mezi teoretiky a umělci.

Autor je kulturní teoretik.