Pouliční válka

Ukrajinská krajně pravicová strana Svoboda sice v parlamentních volbách loni v říjnu nezopakovala svůj úspěch z roku 2012, kdy získala více než deset procent hlasů, přesto však má díky většinovým volebním okruhům šest poslanců. Politici, kteří neskrývají své ultrapravicové názory, se ale do Nejvyšší rady dostali i prostřednictvím jiných uskupení, zejména Radikální strany Oleha Ljaška. Ales Bileckyj, známý charkovský neonacista a zakladatel dobrovolnického praporu a později pluku Azov, zase úspěšně kandidoval v barvách Lidové fronty současného premiéra Arsenije Jaceňuka.

Svoboda se ovšem nestala součástí vládní koalice, představuje naopak populistickou protiváhu současné vlády. Zajímavé je sledovat, kteří poslanci jsou si blízcí svým hlasováním. Členové Svobody jsou mnohem blíže Opozičnímu bloku, který je nástupcem Janukovyčovy Strany regionů, než vládní koalici. Možná, že příští opozice vůči nynější pravicové neoliberální vládě bude stát spíše napravo než nalevo od ní.

Dnešní banderovci

Nacionalistické uskupení Pravý sektor zatím v parlamentní politice selhalo. V Nejvyšší radě zasedá jen jeho předseda Dmytro Jaroš. Někdejší vůdce nacionalistické organizace Trojzubec Stepana Bandery a autor knih věnovaných otázkám nacionalistické ideologie dostal možnost dělat to, po čem touží snad každý pravicový radikál: pózovat před objektivy fotoaparátů v uniformě a být miláčkem veřejnosti. Na frontě, kde pravidelně pobývá i jako poslanec, utrpěl v lednu vážné zranění, které mu na popularitě patrně ještě přidalo. V únoru z nemocničního lůžka vyhrožoval, že Pravý sektor nebude respektovat uzavřené příměří, jindy navrhoval, aby ukrajinský generální štáb aspoň na týden ukončil veškerou činnost a dokázal tak vlastní nepotřebnost.

Dobrovolníci z Pravého sektoru bojují především v praporech Dněpr a Donbas. To je jen malá část dobrovolnických jednotek, jejichž zápal značně převyšuje odhodlání příslušníků regulérní ukrajinské armády, a které tedy v bojích s proruskými separatisty sehrávají důležitou roli. Pluk Azov vznikl jako dobrovolnický prapor z iniciativy Alese Bileckého, který za své úspěchy získal kromě poslaneckého křesla také hodnost podplukovníka milice. Jedná se vlastně o ozbrojené křídlo charkovských organizací Patriot Ukrajiny a Sociálně­nacionální shromáždění. Jeho vlajky s vlčím hákem jsou často k vidění v ulicích ukrajinských měst – mladí dobrovolníci vybírají peníze na tuto jednotku skoro stejně často jako jiní na ukrajinskou armádu. Prapor Síč, ačkoliv se formálně nachází pod jurisdikcí ministerstva vnitra, založila strana Svoboda, stejně jako neonacistickou organizaci C14. Prapor Ajdar, který proslul nedisciplinovaností a kriminálními sklony svých příslušníků, vznikl ze Samooborony Majdanu a jednu z jeho čet tvoří organizace ultrapravicových fotbalových hooligans, známá jako Bilyj Molot (Bílé kladivo). Narazíme ale i na ještě obskurnější útvary – třeba na prapor Svjata Marija, čítající stovku mužů, většinou členů ultrapravicové organizace Bratstvo, vedené Dmytrem Korčynským, kterého střízlivě uvažující Ukrajinci obvykle považují za ruského provokatéra. V nedávné reportáži al­Džazíry se tito bojovníci označili za „křesťanský Taliban“, jehož posláním je „bojovat bez ohledu na cokoliv, dokud nepromění Kreml v ruiny“.

Snaha Pravého sektoru a dalších ultrapravicových skupin prosadit v ukrajinské společnosti své ideologické proklamace ovšem naráží na často limitované intelektuální schopnosti jejich členů a také na fakt, že i etablované strany či intelektuálové se leckdy uchylují k radikální rétorice a ke krajní pravici nemají nijak daleko. Příkladem bylo vydání pamfletu, v němž Pravý sektor odsoudil knihy postmoderního autora Jurije Andruchovyče, jednoho z nejčtenějších a nejpřekládanějších ukrajinských spisovatelů dneška. Tvůrci hanopisu ho označili za „propagátora politických idejí postmoderního neocynismu“ a tvůrce „pornografické ,genitální literatury‘“, na což sociální sítě zareagovaly vlnou posměchu. O podobné zavádění „výchovy k vlastenectví“ se ale stará i ministr školství Serhij Kvit, jenž se schází s „banderovci“ na obskurních konferencích. Kritiku nacionalistických organizací první poloviny 20. století navíc zakazuje nový zákon, přijatý Nejvyšší radou. Ten označuje teroristickou a protofašistickou Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN) za hnutí, jehož zásluhy v boji za nezávislost Ukrajiny nesmějí být popírány.

Brutalizace společnosti

Pravicoví radikálové jsou ovšem silní na ulici – stejně jako v době Majdanu. Uveďme jen několik případů. Pravý sektor se nedávno účastnil svévolné konfiskace novin Věsti, bezplatně rozdávaných na kyjevských ulicích, které prý šíří ruskou propagandu. V Ivano­Frankivsku aktivisté Pravého sektoru 9. dubna zlynčovali úředníka, kterého obvinili z „protistátního činu“ poté, co založil místní organizaci Opozičního bloku. Neznámí útočníci v posledních měsících několikrát napadli odborové aktivisty. V Kyjevě 31. března zbili a okradli odborového právníka a příslušníka trockistické Levicové opozice Vitalije Dudina, 15. a 16. dubna pak došlo dokonce k vraždám: první obětí byl bývalý poslanec za Stranu regionů, druhou Oleh Buzyna, proruský novinář a šéfredaktor ruskojazyčných novin Segodnja. Jakkoliv šlo v obou případech o skandální postavy, jejich smrt je šokující. K útokům se přihlásila neznámá organizace, využívající známou abreviaturu UPA (Ukrajinská povstalecká armáda). Zatím se nedá říct, zda zločiny skutečně svědčí o tom, že násilí ultrapravicových organizací dosáhlo nové úrovně, ale první reakce v duchu „dostali, co si zasloužili“ odhalují přinejmenším neradostnou skutečnost, že ukrajinské společnosti – jak varoval historik Andrij Portnov – hrozí brutalizace a mentální přizpůsobení se válce. Nacionalistické a krajně pravicové organizace na tom mají svůj nesporný podíl. Stejná nebo snad i větší je však vina těch, kteří jejich aktivity omlouvají či zlehčují.

Autor je ukrajinista.