Není to radostný pocit, procházet se v deštivém prosincovém odpoledni po vysočinských lesích a čekat na stmívání. Plantáže na dřevo zůstávají v těchto dnech zvláštně odhalené; je tomu přibližně měsíc, co břízy na okraji lesa pustily listí; hned poté je měl přikrýt sníh, o tom si ale v těchto letech můžeme nechat leda zdát. Listí zmizelo, sníh nenapadl – nemá se tedy jak skrýt les, který kdysi hospodář vypočítal na zisk a lesník osázel smrkem a borovicí, pěkně podle pravítka, v metrových rozestupech, jeden jako druhý. Pronikám do takového lesa a zmocňuje se mě nepříjemná tíseň; jen co nahlédnu mezi stromy, už zase spěchám zpět a doma pak lovím z krabic zaprášené knihy, které v domě zanechal myslivec.
Jan Vrba a Borovice. Experimentální lyrická próza, její autor vášnivý milovník divočiny a znalec místních krajinných rázů. Kniha z přírody, Bažantnice, Myslivcův rok a jiné kousky – čtu – vznikly z okouzlení nad tajemstvím zdroje života na zemi. Vrba je mnohde líčen jako mystik, který rozumí řeči lesa; stačí ale zalistovat Borovicí, abych měl jasno v tom, že jeho zelený mantl nasákl všemi neduhy mentality upachtěného hospodáře. Čtu jeho knihu, abych se ujistil, že správný český les nikdy neporoste divoce, protože člověk, jeho stvořitel a zpracovatel, mu nutně musí vtisknout řád a vynutit si jeho dodržování. Borovice je příběhem o zdravém lese, o pěkné zemi a pěkných lidech, co chodí do lesů kácet, o hluboké moudrosti vousatého muže a nemilosrdném zákoně silnějšího. Chceli titulní strom zůstat naživu, nezbývá mu než v divokém lese bojovat o přízeň slunce, vyhnout se zákeřným chorobám; musí stát pěkně rovně, tak aby jej přísný lesák neshodil k zemi. Borovice roste, protože jí nic jiného nezbývá – v jednu chvíli už sotva lapá po dechu, když se na scéně objevuje člověk se svým rozumem, se svým Vrbou, s myslivcem. „I čekala borovice s úzkostlivou pozorností, cože se bude díti. Když zahlédla zelený klobouk v nedaleku pod větvemi, všecka se zhrozila –“ To ale nevěděla, že myslivec přichází v dobrém a borovici chce posloužit ku prospěchu. Nechá pokácet okolní nedomrlé břízy, ty ostatně les jen dusí, zničí smrčky, zastřelí kočku, vyleze na posed, napočítá, kolikrát jelen přirazil mohutným penisem laň, a naší borovici pak v dobrém rozmaru věnuje život; alespoň do příštího roku.
„Borovice – stejně jako všechny ostatní stromy – odsuzovala zpočátku děsivou spoustu, kterou způsobili v tyčkovině myslivec a mládenec se svými pomocníky. Ale její spravedlivé rozhořčení se nemělo dočkati ani zimy.“ Nad pasáží, která následuje, si můžeme představit, kterak autor, zkušený lesník, doma vymění zelený kabát za přiléhavý oblek venkovského spisovatele a poté, co v lese účinně zamezil příliš bujarému životu, podal o svém díle svědectví příštím generacím; ano, těm, které se dnes potácejí tyčkovinou smrkových monokultur a sní o budoucích pralesích. Hravě nám Vrba ukáže, že i borovice musí zákonitě poznat, jak dobré je dílo myslivce – jen co se nadechla, „poznenáhlu se v ní začalo probouzet sobectví… Stála nyní uprostřed porostu volně a svobodně. Nic ji netísnilo, mohla pohybovati ve větru všemi větvemi (…), to byla rozkoš, jaké neokusila už léta, rozkoš, která jí připomenula blažené dny mládí…“ Vyústění je jasné: „I začala se zamýšleti – a pojednou se jí zdálo, že právě nemusí býti špatné všecko, co činí lidé – i když se to v první chvíli nezdá býti právě dvakrát správné.“
Ve Vrbových knihách si jistě rád četl i člověk, jehož lesem téměř každý den procházím. Prozradilo ho jeho dílo. Když sázel stromy, udělal vše pro to, aby se vyhnul omylům těch, kteří nechali stromům a keřům jejich vzrůst. Takový les je už předem zajedno s myslivcem i lesním hospodářem, každý strom tu přistoupil na myslivcovu i lesníkovu pravdu, aniž by vyrostl výš než do dvou metrů. Kmeny pěkně lícují, rozestup je přesný, vojácký. Co na tom, že v suchém létě je takový les k ničemu – nakonec to byl právě Vrba, učitel všech myslivců a lesníků, který budoucím generacím ukázal, jak se vypořádat s katastrofou suchých stromů napadených kůrovcem. Všechno to mají pokácet a spálit, aby se nákaza nešířila krajem. A hned sázet znovu, zas metr krát metr…
Ovšem nejsou to jen myslivci a lesníci, jejichž myšlení a estetické cítění Vrba na celý život ovlivnil; s fragmenty údržbářských myšlenek se lze shledat i na místech nejprapodivnějších, například v helikoptéře, kterou právě nad nešťastným šumavským lesem letí jiný poučený lesák – Miloš Vrba Zeman. I ten dobře ví, jak s tradičním českým hvozdem naložit. On a jeho učitel; z tohoto vzácného setkání u nás konečně může vzejít taková lidská morálka, „která by neznamenala jen povinnosti člověka k člověku, ale i člověka ke zvířeti, k rostlině i k zemi samotné“.
Stejně se mi ale nechce vracet do prosincového lesa…
Autor je literární kritik a antikvář.