Člověk bývá sám se sebou většinou spokojen, když se mu podaří předvídat věci budoucí. Horší to ovšem je, když se jeho předpověď sice postupně vyplní, ale zároveň to znamená, že žitá realita není vůbec růžová. Takové předpovědi bývají totiž svého druhu varováním, kterému se nedostalo sluchu, zkrátka nezabralo, a tak zbývá jen škodolibá radost ve stylu „Já jsem to přece říkal!“. V takových chvílích by se člověk ve svém odhadu asi raději mýlil. O postupném hnědnutí české veřejnosti i politické scény, včetně té mainstreamové, se v Ádvojce i jinde poměrně dost psalo už před lety. Nepamatuji se ale na jediného publicistu nebo třeba politologa, jenž by předvídal, že fašizace (nejen) české společnosti bude odpovědí na imigrantskou krizi. Kdo z nás ostatně očekával takový nárůst imigrantů a vývoj, v němž arabské jaro sice zprvu významně nakročí k revolucím sociálním, ale z většiny se rozpustí v náboženském fundamentalismu a občanské válce? Když se psalo o české xenofobii, tak to bylo především o českém anticiganismu, který sice rozhodně nezmizel, ale překryl ho strach z hrozby valících se milionů uprchlíků a světa, v němž teror států i fundamentalistů vyvažuje nerovnováhu asymetrické planety. V apokalyptických proroctvích jsme se tedy na první pohled trefili, ale ve skutečnosti jsme se také mýlili. Něco se přitom odhadovat přece jen dalo.
Frustrace ze specifického českého anticiganismu mnohé aktivisty a nevládkáře v době pravidelných pogromistických maršů po vyloučených lokalitách vedla k cynickému poznání, že zejména chudnoucí část české společnosti potřebuje nalézt nového nepřítele. Nahlas se to raději neříkalo, ale jistě to napadalo kdekoho. Dnes už víme, že nový nepřítel se podle mnohých dobývá do evropských dveří a hrůzu z nevědomosti vzbuzuje mezi chudými i bohatými vrstvami společnosti, napravo i nalevo. Autoritářský stroj, který nás má zachránit před cizím, se roztáčí na plné obrátky a už nestíháme pomalu ani sledovat, kdo všechno se nečekaně přidává k jeho obsluze. Když jsme pokradmu přemýšleli o potřebě nového nepřítele, doufali jsme, že hořkost a frustrace se obrátí proti jejich systémovým příčinám, ale ukazuje se, že člověk dokáže daleko spíše nenávidět jiného člověka. Rozumí se samo sebou, že vlastní identita se pak posiluje právě tím, že je jinému odnímána.
Pokud se dnes z nejrůznějších stran skloňuje, že Evropa není připravena na změny, které už planetárně probíhají, tak v případě Česka to platí dvojnásob. Málokdo je tak nepřipravený jako stát, v němž stále nefunguje inkluzivní školství, sociální služby integraci také příliš nepomáhají a především starší generace nemluví jinak než česky. Štědré integrační programy sice v Česku byly a jsou, ale týkají se takřka výhradně krajanů navrátivších se ze zahraničí, nebo selektivně vybíraných politických azylantů, jichž je zase pohříchu málo. Zcela přitom chybí zkušenost s uprchlíky z válkou traumatizovaných zemí a třeba z jiného civilizačního okruhu. Nelze se pak divit, že nás migranti berou jako tranzitní zemi, ostatně jsou orientovaní na francouzštinu nebo angličtinu a brzy pochopí, že Češi pohlížejí nevraživě na každého, kdo nemluví česky. Nejvíce se nebojíme islámu, o němž mnoho nevíme, ale poznání, že mámeli svou humánnost a přináležitost k Evropě osvědčit právě dnes, tak se musíme především změnit my sami. Právě do toho se nikomu vůbec nechce a namísto toho se s policejní důsledností chystáme za každou cenu bránit naše právo v ničem se neměnit.
Zděšení z posunu značné části společnosti k vyčpělé, ale jak vidno, stále funkční národovecké rétorice není tedy úplně namístě. Bylo by s podivem, kdyby tak dokonale etnicky homogenní společnost, která se s chutí zbavila i Slováků a tento stav konzervovala i v takzvaně svobodné době posledních pětadvacet let, dopadla jinak. Fakt, že je před čím varovat a čemu vzdorovat, zkrátka neznamená, že je i čemu se divit. Analýza příčin a následků by ale přesto měla mít své hranice. Můžeme jistě pojmenovat, proč česká společnost patří mezi ty nejméně otevřené a je dostatečně determinována k až paranoidní nedůvěře vůči všemu neznámému, ale těžko to lze použít jako její ospravedlnění. Zvláště v poslední době patrná snaha nejrůznějších veřejných intelektuálů vyjít vstříc myšlenkovým oponentům, zastat se lidu, pochopit, proč naslouchá textům agronacistického Ortelu, může totiž lehce sklouznout k flagelantství, jež bude nakonec k smíchu všem bez rozdílu. Všechno to potřebné vcítění do ekonomických, ale i historických příčin naší české xenofobie a obnažení elitářského povýšenectví nad plebsem by nemělo ústit do stavu, kdy se přiznám k tomu, že jsem to nakonec já, kdo může za hnědnutí druhých. Sebereflexi nelze provádět v zastoupení a těžko se vnucuje těm, kteří o ni nestojí. V takové bezvýchodné situaci by si člověk přál, aby se našel zase jiný a tentokráte opravdu vhodnější nepřítel, ale nedávná zkušenost ukazuje, že právě tohle zatím k ničemu nevedlo. Řešení je ve změně, která rozhodně nepřijde zvenku; už jsme na ní dávno mohli pracovat a místo toho nás doba načapala zcela nepřipravené.